Pozor na výkřiky a bulvarizaci, žít s nejistotou vědcům nevadí, říká makroekoložka Anna Tószögyová

Jak vás napadlo začít o Indexu pochybovat?

Používá se už mnoho let a celou tu dobu naznačoval, že na světě neustále ubývá populací živočichů. V roce 2018 dokonce signalizoval, že se populace obratlovců zmenšily až o tři pětiny. Každý další výsledek byl stále hrozivější, což bylo natolik znepokojivé, že jsme se rozhodli věc prověřit – a naše studie obraz zkázy nepotvrdila.

Netvrdíme, že nemůže docházet k celkovému poklesu populací, jen říkáme, že na základě informací, které dnes máme k dispozici, to nelze určit.

Sluší se ovšem dodat, že z druhově bohatých tropických oblastí, které bývají vymíráním postiženy nejvíce, máme jen velmi málo dat. Celkově ale platí, že stávající Index je nastaven špatně a o stavu biodiverzity nám poskytuje zkreslený, katastrofický obraz.

Jaký má Living Planet Index vliv na společnost?

Široká veřejnost jej vnímá jako důvěryhodný zdroj. A protože ve své stávající podobě generuje atraktivní titulky, mají jej v oblibě také média a nakonec i politici. Je to tedy velmi mocný komunikační prostředek, který rezonuje víc než jakékoli jiné ochranářské poselství. Pokaždé když vyjde nová Zpráva o živé planetě (Living Planet Report), kde je Index prezentován, strhne se lavina alarmistických zpráv.

Částečně i proto, že kvůli své jednoduchosti se lehce sdílí. Do měsíce po publikaci na něj odkazuje více než polovina anglicky píšících zpravodajských serverů a má miliony odkazů na sociálních sítích. Další miliony lidí se k jeho číslům dostaly například prostřednictvím dokumentu Davida Attenborougha Naše planeta nebo veřejných vystoupení klimaaktivistky Grety Thunbergové.

Navíc je Index už dvě dekády přijímán mezivládními vědecko-politickými platformami, které s jeho pomocí sledují a následně upravují cíle vytyčené v mezinárodních smlouvách. To je ten typ dokumentů, které stanovují, kolik přírodních oblastí se bude chránit nebo čím se bude topit a čím jezdit. To už se týká opravdu nás všech.

Jak to tedy s populacemi obratlovců vypadá? Kterým se daří a kterým ne?

Nejkvalitnější data máme z oblastí, které má většina vědců před očima – tedy ze Severní Ameriky a Evropy. Víme, že tady přibývá velkých šelem. Daří se také některým populacím druhů, které byly až do poloviny 20. století silně ohrožované, například mořským želvám a savcům. Také se daří preferenčně chráněným velkým a roztomilým živočichům – jako příklad můžeme vzít pandu, ikonu ochranářského úsilí. A na to, jak je pořád silná poptávka po slonovině, jsou na tom lépe i sloni, alespoň ti z jižní Afriky.

Na druhou stranu jsou na tom určitě špatně druhy z transformovaných oblastí, vypálených pralesů a podobně. Právě z těchto oblastí ale spolehlivá data nemáme. Když už chceme vyslovit závěr, musí se to týkat větší skupiny druhů, které vykazují systematicky jednotný trend. V takovém případě můžeme říct, že jsou na tom dost špatně obojživelníci některých tropických oblastí a obecně žraloci. V Evropě mizí populace polních živočichů a dálkově migrujících ptáků.

Není to právě o tom, jaké populace ubývají a jaké rostou? Když dejme tomu přibývá potkanů ve městech a ubývá orangutanů v pralesích, zprůměrováním vyjde, že celek je stále stejný, co ubude na orangutanech, to přibude na potkanech, a všechno je číselně v pořádku… Má tedy vlastně smysl takto uvažovat?

Ano, je to právě o tom. Chceme-li ale sledovat vývoj biodiverzity, potřebujeme ji smysluplně kvantifikovat do sumarizující metriky. Jak jsem říkala, Living Planet Index je populární i proto, že kvůli své jednoduchosti se lehce sdílí. Proto je také nutné znát jeho limity či nepřesnosti a správně ho interpretovat.

Lze vlastně Living Planet Index označit za součást vědecké práce?

Tohle je velmi zapeklitá záležitost. Index sestavili vědci, ale nevznikl v rámci regulérní vědecké práce, neprošel recenzním řízením. Je to ústřední metrika v rámci zprávy Living Planet Report publikované každé dva roky Světovým fondem na ochranu přírody. Původně měla ta zpráva „jenom“ monitorovat měnící se trendy v globální biodiverzitě. Pokud ale je taková metrika vytvářená organizací, která se podílí na formování a vedení ochrany přírody – poskytuje poradenství pro směrování vládní politiky, co se týče plnění různých úmluv OSN –, nikdy nebude zcela nezávislá.

V roce 2005 byl index přijat mezinárodní Úmluvou o biologické rozmanitosti jako jeden z hlavních indikátorů reflektujících ztrátu biodiverzity. Stal se pro politiky nástrojem ke sledování plnění cílů, což ale pak také zpětně určuje priority pro vědu, a samotný index se stává nástrojem pro získávání finančních prostředků. Takhle se Living Planet Index dostal do samoregulačního kolečka, kde hlavní páku drží někdo jiný než vědci.

Ptám se i proto, že dnes je populární apel „naslouchejme vědcům“. Na tomto příkladu se ukazuje, že to není tak jednoduché… Jak bychom tedy měli vědcům naslouchat a jak by naopak vědci měli komunikovat svoje poznatky?

Vědcům je dobré naslouchat, i když přicházejí s protichůdnými závěry. Je ale třeba být obezřetný tam, kde je cítit plíživou bulvarizaci. Především nevyvozovat závěr pouze na základě dramatických titulků. Je dobré čerpat vědecké zprávy ze seriózních a kvalitních médií, nebo ještě lépe, sledovat dobrého vědeckého žurnalistu. Vědci zase sledují své kolegy. A pozor, je potřeba sledovat ty vědce, kteří se vyjadřují ke své expertize nebo k tématu, jemuž se odborně věnují. Neuškodí sledovat i odkazy na zdroje informací. Když se ukáže, že informace je přežvýkaná řadou zpravodajských webů, je nutno brát ji s rezervou – známe hru „tichá pošta“. Proto je skvělé, když mají vědci možnost popularizovat svou práci přímo.

Jak moc je ale samotný vědecký poznatek zatížen chybou, ukážou až jiné studie nebo čas. Obvykle se hledá konsenzus, tedy více studií vedoucích k víceméně jednotnému závěru. Není ale výjimkou, že pak se objeví jedna nová studie a ta vše zase převrátí.

Je tu tedy obrovská míra nejistoty, to ale vědcům nevadí. Nejistota nás posouvá dál, stále je co objevovat. Vědci proto pochybují téměř o všem a neustále. Ale ačkoli si myslíme, že někdy opravdu nic nevíme, nemůžeme v tomhle duchu odpovídat, když se nás někdo z médií zeptá. Něco přece jen víme – a i s tou zmíněnou nejistotou se to dá rozumně sdělit veřejnosti.

Nadbytečný alarmismus podle vás není problém jen Living Planet Indexu…

Dalšími příklady může být „šesté masové vymírání“ nebo koncept planetárních mezí. Oboje je velice vágně postavené na vědeckých základech – spíš vycucané z prstu.

Navíc se tyto poplašné apely vycházející z původně dobře míněných ekologických výzkumů směšují s kontraproduktivními aktivitami, jako je například blokování silnic. Přitom všichni stojíme na stejné straně barikády. Musíme však volit správné prostředky – vhodně komunikovanou vědu.

Biolog David Storch, mimo jiné spoluautor vaší studie, vyslovil hypotézu, že Living Planet Index není zkreslený náhodou, že jeho autoři „nutně potřebovali index, který klesá“.

Co se týče matematických a statistických chyb, na které naše studie upozorňuje, autoři Indexu je určitě nezanesli do výpočtu účelově. Nebyli si jich vědomi, ačkoli tušili, i z předchozí kritiky, že je tam něco špatně. Metodika výpočtu indexu však umožňuje různé postupy a úpravy dat a autoři zvolili ty, které vedly k nejvíce klesajícímu indexu. Jak jsem již řekla, index není úplně svobodnou metrikou a určité tlaky na jeho podobu tady budou včetně toho, že si autoři nechtějí podkopat svou předchozí práci.

Nemyslím si však, že by autoři mystifikovali z prospěchářských důvodů. Chtějí poukázat na vážnost situace, ovšem používají k tomu nástroj, který je nejen kontraproduktivní, ale vědomou manipulací i odporuje vědeckým pravidlům. To ničí reputaci vědeckých oborů a bude snižovat tendenci věřit jiným výsledkům. Alarmistický přístup byl možná efektivní v 90. letech, dnes se ale sociokulturní kontext změnil a společnost funguje jinak. Člověk by si pak mohl říct, že když už je všechno v háji, nemá cenu nic podnikat. Vhodnějším přístupem je ukázat, že naše snaha má smysl a máme tu dobré příklady, které to dokazují.

Zároveň bych se ale chtěla zastat vědců, kteří se na Living Planet Indexu podílejí. Žádné metriky nebo vědecké poznatky nezůstanou „čisté“, když jsou vhozeny do politické mašinerie. Proces předávání vědeckých informací je natolik složitý, kaskádovitý a selektivní, že se původně dobře míněná snaha může minout účinkem, a dokonce generovat problémy.

Známe to: jedni vědci prokážou, že spalování pohonných hmot zatěžuje životní prostředí, jiní vědci prokážou, že biopaliva jsou šetrnější, a pak se najednou stane, že tu v rámci záchrany planety máme lány jedovaté řepky nebo plantáže palmy místo tropického pralesa – a tím pádem hodně poškozenou biodiverzitu.