Článek
Proč je stále o rašple a pilníky zhotovené ručně, jen kladivem a dlátkem, zájem v době automatizované velkovýroby?
„Rukou vedené dlátko dokáže vyhrnout větší množství kovu a zub na nástroji má pak jiný tvar. Strojní výroba je přesná, ale stroj má nastaven vždy jeden úhel úderu. Ručně je co kus, to originál. Mírně se liší sklon vroubku i síla úderu,“ vysvětluje pilníkář Drahomír Smejkal. Ve své dílně na dvorku jihlavského rodinného domku vysedává už čtvrt století. Nikoho neodmítne a nikdy nezaznamenal jedinou reklamaci.
Vyučil se v oboru pilníkář. Ten v roce 1972 na zkoušku otevřelo učiliště jihlavského podniku Tona. Řemeslný um tam předávali poslední pilníkáři z Křižánek na Svratecku, kde se jim dařilo zejména na přelomu 19. a 20. století. Další ročník oboru pak už nikdy otevřen nebyl.
Drahomír Smejkal se jako jeden z mála řemeslu skutečně věnoval a zůstal mu věrný. Po vyučení nastoupil do jihlavské pilníkárny, v roce 1992 se ale osamostatnil. Práce má tolik, že mu do dílny chodí vypomáhat i jeho syn Pavel.
Rašple na koňská kopyta
Svůj pracovní den začíná o šesté ráno a do pěti odpoledne má napilno. V malé dílně vybavené poličkou a dvěma kovadlinami vysekává kladívkem se zahnutou rukojetí do nástrojů zub za zubem. Trpělivosti je u jeho práce třeba. Výroba rašple (na dřevo) trvá zhruba hodinu, pilníku (na kov) o něco déle.
Jeho ručně dělané výrobky jsou rozmanité.
Vyrábějí se z uhlíkové oceli. Aby byl nástroj řezný, musí se dobře zakalit, tedy rozžhavit a prudce zchladit v lázni obohacené dusíkem. Podle hrubosti se do nástrojů vysekává od šesti do sto dvaceti vrubů na centimetr čtvereční.
„Nejhrubší bývají rašple na koňská kopyta. Mezi nejjemnější naopak patří nástroj na ostření špendlíků. Na každý musím mít jinak nabroušené dláto,“ podotýká pilníkář oceněný titulem Nositel tradice lidových řemesel, který uděluje Ministerstvo kultury České republiky.
Co zub, to úder kladiva
Vyrobit dokáže Drahomír Smejkal nástroje běžné, ale i netradiční. „Děláme hlavně zakázky, které stroj neumí, nebo se strojově nevyplatí,“ podotýká. Rašple a pilníky jsou rozmanité. Ploché, úsečové, kruhové i půlkulaté. „Záleží na přání zákazníka,“ říká a z police vytahuje nástroj, z něhož se vyklube rašple z chirurgické oceli. Upravuje se jím kost při endoprotéze. Jen těžko uvěřit, že přesnost vroubků na nástroji není dílem stroje, ale dobře vycvičené ruky.
Používají se třeba i na úpravu kosti při implantaci kloubní náhrady.
Pro kroužek archeologických nadšenců zase vyrobil repliky dvou pravěkých pilníků. Svými nástroji zásobuje i výrobce houslí či historického nábytku.
„Během pracovního dne vyrobím asi deset rašplí nebo pilníků, přičemž do jedné rašple vyseknu v průměru kolem 2800 zubů. Co zub, to jeden úder kladiva. Poptávku zatím stačím pokrýt. Jsou období, kdy je práce méně, jindy naopak hodně a musím ji stihnout v krátkém termínu. Své výrobky dodávám nejen tuzemským zákazníkům, ale také do zahraničí, především do Německa. Putují i do USA,“ uzavírá Drahomír Smejkal.
