Petr Vok víc než ženy miloval víno a knihy

Skutečnost byla mnohem prozaičtější. A to už od Petrova mládí. Narodil se Joštovi III. z Rožmberka a Anně z Rogendorfu 1. října 1539 na Českém Krumlově jako poslední ze sedmi dětí - benjamínek. Pouhé dva týdny poté mu zemřel otec.

Rožmberský majetek začal spravovat jeho strýc Petr V. z Rožmberka. Byl to však samotář a špatně snášel ovdovělou Annu. Proto jí vyplatil věno pod podmínkou, že odjede v roce 1541 k příbuzným do Rakous. Děti zůstaly odděleny od matky a malého Petra a jeho čtyři sestry vychovávala Anna z Hradce, vdova po strýci dětí Jindřichovi VII.

Útlé dětství tak strávil ve fraucimoru v Jindřichově Hradci. Situace se zlepšila, když se matka Anna směla vrátit v únoru 1546 na Krumlov a rodina byla zase pohromadě. A nastaly mu povinnosti.

Stejně jako jeho starší bratr Vilém, pozdější nejvyšší purkrabí, byl Petr vychováván způsobem, který odpovídal jeho aristokratickému původu. Byla pro něj vytvořena zvláštní šlechtická škola přímo na krumlovském hradě. Byl „panem Petříčkem“ a povinnou úctu mu prokazovalo veškeré služebnictvo. Ve škole se Petr učil čtení, psaní, češtině, latině. Němčině se učit nemusel - matka s dětmi mluvila pouze německy. V roce 1550 jej začal učit mladý bakalář z pražské univerzity Jan Makovský z Makové.

Pocházel ze staré měšťanské soběslavské rodiny a patřil mezi rožmberské poddané. A to se Petříčkovi nelíbilo. „Dvorská cháska některá když Petříčka tím žehrali, že jeho poddaný jej učiti bude, proto teskliv býti a plakati počal, jak by nějaká hanba mu tudy učiněna býti měla, že od svýho poddaného veden, řízen a trestán bude,“ psal kronikář Václav Březan. Nakonec se však Petr se svým vzdělaným učitelem humanistických věd smířil.

Studium jej zatím ale nijak nelákalo. Prý „učení panu Petru Vokovi dále nehrubě k mysli bylo, hněv chuti k dvořanství, jezdectví, myslivosti, a aby po světě peregrinovati (cestovat - pozn. aut.) a něco zkusiti mohl.“

Líbily se mu také pěkné dívky a leckterou ze svých služebnic pomiloval - to bylo u mladého aristokrata úplně běžné.

Také se ale cítil jako stín svého bratra Viléma, kterému jako budoucímu rožmberskému vladaři musel vykat. Vladařem se pak Vilém skutečně stal v roce 1551. A Petr toužil po samostatnosti.

Petr byl roztěkaný mladík, náchylný k zábavám. To jej ale brzy začalo nudit a řekl svému bratrovi, že by se chtěl osamostatnit. V létě 1557 mu Vilém pořídil nevelký dvůr s desítkou služebníků.

Petr se aristokratické společnosti líbil - byl štíhlý, elegantní, vtipný a začal mít široké zájmy - diskutoval o umění stejně jako o náboženství. Začal se zajímat o luteránství, což znepokojovalo přísného katolíka Viléma. Příklon k protestantismu mu uškodil i v kariéře - v roce 1558 se sice stal dvořanem panovníka Ferdinanda I., ale nedostal vyšší místo komorníka, protože Ferdinand I. prohlašoval, že „v religii podezřelý byl“. Funkci získal až v roce 1560.

Tehdy se stal komorníkem budoucího českého krále Maxmiliána II. V této hodnosti se účastnil četných turnajů a byl v nich velmi úspěšný. V letech 1560-1562 na pozvání Viléma Oranžského podnikl cestu do Nizozemí a Anglie. Jeho obzor se začal rozšiřovat. Fascinovalo jej nizozemské hospodářství a nejrůznější mechanické stroje. Po návratu vykonával úřad krajského hejtmana na Bechyňsku. V červnu 1569 si Petr zakoupil bechyňské panství. Nebyl valným hospodářem a často si musel vypůjčovat od Viléma.

Po roce 1575 se ale jeho hospodaření - opět díky bratrovi - zlepšilo. Právě na Bechyni se Petr podle pověstí obklopoval krásnými ženami i učenými knihami. A pořádal proslulé pitky.

V roce 1573 si na Petrovu „nemravnost“ stěžoval jeho bratr: „Vzal před sebe to, aby jměl na zámku deset aneb dvanáct děveček a děvčat, ty jmají své zvláštní dostatečné opatření, to jsou jeho komornice, ty jmívají klíče od jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i k stolu mu slouží. K tomu žádné pobožnosti, žádného řádu, žádné správy v ničemž není.“ Neměl pravdu.

Sám na bechyňském zámku nebyl a zprávy, které jej tak rozčilily, znal jen z doslechu. Nejvíc se pravdě asi blížilo tvrzení o Petrově náboženské vlažnosti. On sám rád na Bechyni hostil své urozené moravské a české přátele a pořádal pro ně hostiny. V jídle se Petr držel, ale rád si přihnul - v jeho době bylo opilství a obžerství známkou blahobytu. To muselo abstinenta Viléma pobuřovat. Jeho mladší bratr měl rád víno i rakovnické pivo.

O pitkách, které se táhly několik dní, vypovídají šifrované dopisy z třeboňského archívu. Po návratu domů takto Vokovi zmožení přátelé referovali o svém stavu. V červnu 1568 byl na Bechyni na návštěvě Václav Holický a po svém návratu na Český Šternberk Petrovi napsal: „O mně věz, že jak jsem se s tebe rozjel, přijevši domův, hned sem leh a nevstával až do druhého dne do nešporů. A kdybych jediný dva dny ještě tak se vozívati měl, jistě bych za to hrdlo dáti musil.“

Hostiny měly svůj řád. Host, který se provinil proti pravidlům pijácké zábavy, musel za trest vypít ještě jeden pohár navíc a zapsat se do tzv. pokutních register. Jejich zápisy ovšem nebyly nijak hlubokomyslné. Jiří Vít ze Rzavého se např. přiznal: „Miluji Maruši a to beru na svou duši!“ Mikuláš Kořenský z Terejova pouze konstatoval: „Och, co já rád dobrý víno piji!“

Hůře na tom byl Simon Běšín z Běšin. Pochyboval o věrnosti své manželky a zapsal si: „Má klisna klepouchá a má žena poctivosti nemá.“

Něčím jiným ovšem byl vztah k ženám - k žádným sexuálním výstřelkům, jak se domníval Vilém, na Bechyni nedocházelo. Petr Vok byl mladý, rozmarný, měl sice na Bechyni 12 klíčnic a pomíjivé předmanželské lásky jistě patřily k jeho životu, ale tím se nijak nelišil od ostatních renesančních šlechticů. Na rozdíl od nich měl ale jiné přednosti - miloval knihy, zajímal se o umění i přírodní vědy.

Dlouho se nechtěl usadit, ale s blížící se čtyřicítkou začal pomalu o manželství uvažovat. Tehdy jej začalo trápit zdraví. Od mládí ho sužoval kámen v močovém měchýři, který mu znepříjemňoval jízdu na koni. Trápily jej horečnaté stavy. To všechno ještě zhoršovalo jeho pití. Zjara 1577 musel do lázní Dobré Vodě na Novohradsku. Bujné mládí nenávratně skončilo. A vyhlížel nevěstu.

Petr Vok si vyvolil třináctiletou Kateřinu z Ludanic, dědičku velkého helfštejnského panství na Moravě, která se hlásila k českobratrské víře. Měli společný osud - oba vstupovali do života jako sirotci a oba z něho odcházeli jako poslední členové svých rodů. Kateřině zemřeli rodiče už jako dítěti a o její majetek se starali poručníci, kteří ji okrádali.

Sňatek podporoval i Vilém z Rožmberka, jehož třetí manželství zůstalo bezdětné. V roce 1579 se kvůli tomu za Petra přimlouval u moravských šlechticů.

Za zprostředkování ovšem žádal své - případného mužského potomka z Petrova spojení s Kateřinou mu musí Petr v osmi letech dát do výchovy. Petr poprvé uviděl Kateřinu v Jindřichově Hradci při svatbě Anny z Hradce a Oldřicha Felixe Popela z Lobkovic.

Byla bázlivá, bledá, melancholická, toužící po citu a lásce. Petr ji zval „svým nejmilejším srdcem“, i když mu později způsobila mnoho trápení. Vzal si ji 14. února 1580 - to bylo Kateřině asi patnáct let. Z jejího rozkradeného majetku získal jen panství Helfštejn s městem Lipníkem nad Bečvou. V té době se už Petr nábožensky klonil k jednotě bratrské. Jeho manželství bylo zpočátku šťastné.

Až na bechyňském zámku mohla Kateřina žít uvolněně. Byla jako rozmarné dítě. Milovala šperky, voňavky a Petr Vok na ní nešetřil. Někdy se k ní choval spíš jako milující otec než manžel. V červnu roku 1581 ji napomínal: „Křiku, běhání a všetečností ve fraucimoře netrop! Víš dobře, že máme dosti špehýřů na se!“

Starostí ale přibývalo - v srpnu 1592 podlehl plicní chorobě Vilém a Petr se stal posledním vladařem rožmberského domu. A manželka mu rozhodně nebyla oporou. Víc než deset let po svatbě už manželství zdaleka nebylo idylické. Kateřině začal vadit věkový rozdíl. Navázala důvěrný vztah s jedním z komorníků Jindřichem Sobkem z Kornic, „na kteréhož velmi laskava byla“.

To se stalo v roce 1590, kdy Kateřina 15. září svévolně opustila Bechyni a usadila se na moravských statcích. Petr se zachoval velkoryse. V čase, kdy byly nevěrné manželky i zazdívány, jí pouze domlouval, „čeho se tu proti Bohu a slibu manželskýmu dopustila a jakú příčinu k pomluvám a klevetám dala“.

K tomu všemu se v polovině 90. let objevily u Kateřiny psychické poruchy. Současníci o ní konstatovali, že je „zdětinělá a nesmyslná“. Propadala bludům a melancholii.

Neustále se modlila a pomalu se z ní stávala lidská troska. Petr už se rozloučil s představou, že mu dá dědice. Přesto se o ni dál hezky staral - vydržoval její desetičlenný fraucimor, který měl s choromyslnou vladařkou spoustu práce. Kateřina zemřela ráno 22. června 1601.

Její smrt nesl Petr těžce - přes všechny nesnáze ji miloval. Od manželčina skonu se začal zaobírat myšlenkami na smrt. Zemřel ve dvaasedmdesáti letech 6. listopadu 1611. Bez potomků. Rožmberkové vymizeli z dějin a jejich majetky připadly podle víc než sto let staré vzájemné smlouvy rodu Švamberků.