Penězokazecký prim drží Hitler a jeho vězni

Elyesa Bazna (1904-1970), který se svou žalobou nakonec neuspěl, byl turecký občan albánského původu a za druhé světové války se stal snad nejlépe placeným špiónem. Jako řidič prvního tajemníka britské ambasády v Turecku a posléze osobní komorník velvyslance Knatchbull-Hughessona získal přístup k trezoru svého pána.

Mezi říjnem 1943 a dubnem 1944 nabídl německé zpravodajské službě fotokopie několika senzačních dokumentů (např. zápisy z konferencí v Teheránu a v Káhiře nebo podrobnosti o plánované spojenecké invazi do Evropy). Za první materiál Cicero (jak Baznu pro jeho výřečnost nazval jeho řídící orgán Franz von Papen) požadoval 20 tisíc liber.

Tuto sumu dostal a skládala se pravděpodobně ještě z pravých bankovek. Ovšem všechny další - za své služby dostal dohromady skoro 300 tisíc liber - byly již padělky. O tom však nemohl mít nejmenší tušení, neboť celá operace s falšováním britské měny byla dokonale utajena a výsledky falzifikátorů navíc naprosto bezchybné.

Paradoxem je, že obrovská akce probíhala v koncentračním táboře Sachsenhausen. Vězeňští členové padělatelského komanda byli nositeli nejvyššího státního tajemství a v případě porážky Německa neměl nikdo z nich přežít. Ale ten zázrak se stal.

Ve zmatku posledních dnů války nestačili dozorci nikoho z tehdy žijících 137 příslušníků komanda zlikvidovat. Někteří z nich po válce uveřejnili svá svědectví, která umožnila padělatelské dílo rekonstruovat. Bankovky musí být jako originál

Historici dosud nenalezli jednoznačnou odpověď na otázku, kdo v nacistickém Německu s nápadem padělat britskou měnu konkrétně přišel. Jako inspirace zřejmě posloužila akce britských letců, kteří shazovali nad Německem padělané potravinové lístky a kupóny na odběr předmětů denní spotřeby - se záměrem rozvracet třetí říši zevnitř.

Zachoval se dokument, podle něhož v prosinci 1939 Alfred Naujocks svému nadřízenému Reinhardu Heydrichovi, šéfovi Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), předložil návrh odvetných opatření proti Britům - zhotovit a shazovat nad územím protivníka falešné anglické bankovky.

Heydricha tento nápad nadchl a hned domýšlel další možnosti. Kalkuloval, že by se padělané bankovky mohly vyměňovat v cizině i za pravou měnu a Německo by se dostalo k valutám, které naléhavě potřebovalo. Myslel přitom už i na padělání dolarů. Prostřednictvím Himmlera předestřel svoje úvahy vůdci. Hitler souhlasil, ale na okraj Heydrichova návrhu připsal: „Dolar ne, s USA nejsme ve válce.“

Vedením padělatelské akce byl pověřen náčelník technického oddělení RSHA Alfred Naujocks. Důvěrný Heydrichův pokyn nařizoval: „Nesmí se jednat o padělání nebo napodobení v obvyklém smyslu, nýbrž o neautorizované vyhotovení. Bankovky musí být vyrobeny tak věrně podobné originálu, aby ani nejzkušenější britští specialisté nemohli najít nějaký rozdíl.“

Takto stanovený úkol musel vyřešit tři zásadní požadavky. Dokázat vyrobit papír, který by navlas odpovídal originálu pravých librových bankovek. Zvládnout výrobu dokonalých tiskových desek, aby bylo možno reprodukovat i ty nejmenší podrobnosti. Nejtěžší úkol ale spočíval v odhalení rafinovaného číselného systému, jehož na svých bankovkách Anglická banka používala.

Rozjela se operace, která dostala název Zvláštní akce Andreas. Bylo třeba odhalit nejen chemické složení papírové masy, ale i technologický postup výroby.

Naujocksovi lidé rozřezávali pravé librové bankovky a dávali je analyzovat v laboratořích.

Nakonec zjistili, že papír se získává rukodělnou výrobou, načež Naujocks pátral po celém Německu po řemeslnících, kteří se v tomto umění vyznali. Byli prohlášeni za „nepostradatelné“ a v oddělené budově papírny v Spechthausenu u Eberswalde se ihned dali do práce.

Současně jiní specialisté experimentovali s chemikáliemi. Provedli stovky analýz a zkoušek. Ty nakonec odhalily, že Angličané na výrobu používali staré hadry, kterými se v továrnách čistily stroje. Teprve tehdy se objevil kýžený světlemodrý nádech papíru, typický pro anglické bankovky.

Souběžně bylo povoláno pět nejlepších německých rytců, aby si poradili se štočky a matricemi. Pracovali téměř nepřetržitě ve třech směnách. Museli to být skuteční mistři řemesla, neboť britští výrobci přichystali padělatelům řadu rafinovaných záludností.

Předválečné série bankovek různých librových hodnot totiž obsahovaly od 70 do 160 tajných znaků, podle nichž mohla Anglická banka padělky odhalit.

Po roce se vyřešil i tento problém a v prosinci 1940 zvládli padělatelé výrobu papíru a techniku vodotisku. Vyluštili i největší rébus - přísně utajovaný systém registračních čísel, nemající na první pohled žádnou logiku. Měl mnoho zvláštností, mezi nimi i tu, že bankovky nebyly číslovány od jedničky vzhůru, ale podle speciálního klíče.

Dodnes není známo, jakým způsobem Němci záhadu rozlouskli. Podařilo se jim opatřit si klíč, nebo se některým matematickým mozkům povedlo alespoň jeho část rekonstruovat? Jisté je, že byli úspěšní, protože v opačném případě by špatným číslováním okamžitě na své padělky upozorňovali.

První březnový den roku 1941 ležely na Naujocksově stole svazky zdánlivě opotřebovaných anglických bankovek. Od těch pravých se zdály být naprosto k nerozeznání, přesto je ale bylo nutné vyzkoušet v oběhu.

Někteří důstojníci SS dostali mimořádnou dovolenou v podobě bezplatného zájezdu do neutrální země. Souběžně s jejich cestou došel na patřičný hraniční přechod šifrovaný telegram německé policie žádající zpřísněnou prohlídku cestujících, neboť existovalo podezření, že by mohli vlastnit padělané dokumenty a peníze…

Všechny zkoušky toho druhu dopadly pro penězokazce na výbornou. Daleko náročnější test však provedl podnikatel a velkoobchodník Friedrich Schwend, který se na jaře 1941 upsal Sicherheitsdienstu a s převzatou částkou falešných liber odjel do Švýcarska.

Byl vybaven i oficiálním dopisem Říšské banky (ovšem z Naujocksovy dílny), v němž se pravilo, že část bankovek byla získána na černém trhu, a nevzbuzují tudíž plnou důvěru. Jelikož v Berlíně není možno jejich pravost závazně přezkoušet, „prosíme proto vážené kolegy o provedení důkladné analýzy“.

Za tři dny byl Schwend úředníky švýcarské banky ujištěn, že anglické peníze jsou v pořádku. Nespokojil se tím a požádal je, aby sériová čísla, data vydání a další údaje ověřili u samotné Bank of England. Obratem přišla z Londýna odpověď: „Vše v pořádku. Bankovky s uvedenými daty jsou v oběhu.“

Naujocks i Heydrich byli nadšeni. Ale ani jeden z nich se masové výroby falešných bankovek nedočkal. Krátce po triumfu nad švýcarskými experty byl Naujocks z funkce vedoucího padělatelské skupiny odvolán a poslán na frontu, protože v pokojích pověstného berlínského bordelu Kitty špicloval pomocí štěnic diplomaty i důstojníky - včetně samotného Heydricha.

Po Naujocksovi převzal v RSHA funkci vedoucího referátu zodpovědného za výrobu librových bankovek Bernhard Krüger, podle jehož křestního jména dostala operace nový krycí název Bernhard. S jistým zpožděním se mohl začít uskutečňovat původní satanský Naujocksův záměr, aby bankovky padělali vězňové z koncentračních táborů.

Dne 20. července 1942 poslal Hlavní úřad pro správu koncentračních táborů dálnopis velitelům táborů Buchenwald, Ravensbrück a Sachsenhausen: „Je třeba obratem nahlásit židovské vězně, kteří jsou v tamějším táboře a kteří pracovali v grafickém řemesle, jsou odborníky na papír nebo jsou jinak obratnými řemeslníky. Tito židovští vězni mohou být cizí národnosti, musí však být znalí německého jazyka…“

Tak vniklo zvláštní komando, které začalo pracovat v Sachsenhausenu v září 1942. Zpočátku mělo 26 členů, postupně se do podzimu 1944 rozrostlo na 144 vězňů několika národností: Belgičanů, Čechů, Holanďanů, Němců, Poláků, Rusů, Slováků. S výrobou pěti, deseti, dvaceti a padesátilibrových bankovek se začalo v lednu 1943.

Operace Bernhard měla nejvyšší stupeň utajení a každému vězni bylo jasné, že na útěk z dokonale střeženého objektu nemohou mít ani pomyšlení. Ale nejen to. Měli pramalou šanci, že vůbec vše přežijí a dočkají se někdy svobody.

Přesto se právě to stalo a kromě několika jedinců se všichni dožili konce války. Jedním z přeživších vězňů byl i vyučený typograf, tehdy 27letý Adolf Burger, rodák ze slovenské Velké Lomnice. Na stránkách své knihy Ďáblova dílna (1991, 2007) zaznamenal první setkání s řídícím důstojníkem padělatelského komanda SS-Sturmbannführerem Krügerem v květnu 1944, kdy byl Burger do Sachsenhausenu díky své profesi převezen z Osvětimi.

Jako jeden z devíti „nováčků“ se tehdy ocitl ve zcela izolovaných blocích 18 a 19, kde byly perfektně vybavené dílny a tiskárny s nejnovějšími stroji a kde měli k dispozici i vlastního pekaře, holiče či lékaře.

„Když budete svou práci dělat dobře, nemáte se čeho bát,“ sliboval Krüger nově příchozím.

„Válka jednou skončí a pak budete moci bloky opustit. Musíte ovšem pochopit, že vám plnou svobodu zaručit nemůžeme. Vaše práce musí zůstat navždy tajemstvím. Ale opakuji, nemusíte mít strach! Bude o vás dobře postaráno. S ostatním světem však nesmíte přijít do styku. Buďte si vědomi toho, že jsem většinu z vás zachránil před jistou smrtí, a že jste tedy nedopadli špatně. Pracujte dobře a naše vítězství odmění i vás!“

Jindy Krüger vězňům z komanda vysvětloval: „Své agenty musíme dobře platit a respektovat i jejich přání vyplácet odměnu v anglických librách nebo amerických dolarech. Mají je mít. Na to, že jim platíme falešnými librami, nikdy nepřijdou. Opravdu věří, že peníze jsou pravé.“

O všech vyhotovených padělcích byly vedeny přesné zápisy a údaje podle hodnoty, čísel, sérií a čísel vodoznaků byly zanášeny do knih. Tuto evidenci vedli čeští vězňové Oskar Stein z Tábora a Artur Tupler z Hodonína. Jak po válce uváděli, pronásledovala je doslova utkvělá touha vydat o všem svědectví.

Oskar Stein si podle účetních zápisů pořizoval vlastní seznam vyrobených a vydaných padělků a nosil ho společně s výčtem chyb na výrobních štočcích stále u sebe. Vyšlo mu to. Seznam pronesl čtyřmi koncentračními tábory a donesl ho až domů. V červnu 1945 jej i s elaborátem o činnosti tiskárny, se seznamem esesmanů i vězňů a dalšími údaji předal Anglické bance a později též zvláštní komisi Scotland Yardu.

Podle Steinových záznamů vyrobili v sachsenhausenské dílně falešné anglické bankovky v hodnotě necelých 135 miliónů liber šterlinků. To představovalo téměř stejnou hodnotu, jakou činily v roce 1933 veškeré zlaté zásoby britského impéria uložené v Bank of England.

Adolf Burger, který se po válce rovněž podrobně zajímal o důsledky práce zvláštního komanda, zjistil, že ke konci války bylo ve Velké Británii z celkového množství pravých bankovek asi 40 procent falešných. V březnu 1945 proto Anglická banka všechny bankovky od deseti liber stáhla a prohlásila je od 30. dubna za neplatné. Později byly staženy i pětilibrové a nahrazeny novými.

Kromě britských bankovek se v Sachsenhausenu tiskly i falešné jugoslávské peníze, tzv. tříbarevné Titovy bankovky, které byly v oběhu v osvobozené části Jugoslávie. Později začala padělatelská dílna vyrábět zahraniční pasy a průkazy sovětské NKVD, ale například i anglické poštovní známky. Ty všude vzbuzovaly pozornost a po válce se staly sběratelskou kuriozitou.

Na podzim 1944 změnil Hitler svůj odmítavý postoj a dal požehnání k výrobě amerických dolarů. Z komanda byla vyčleněna speciální osmičlenná „dolarová skupina“. Jejím esem byl jediný profesionál - nejlepší padělatel v Evropě, rodák z ruské Poltavy Salamon Smoljanov.

Absolvent vysoké umělecké školy v Oděse byl v minulosti za prokázané penězokazectví několikrát odsouzen, naposledy v roce 1936 berlínským soudem na čtyři roky káznice. Po odpykání trestu putoval jako Žid a „nepolepšitelný zločinec“ automaticky do koncentračního tábora Mauthausen, kde ho v létě 1944 Krüger objevil a dal ho okamžitě převézt do Sachsenhausenu.

Problém spočíval v tom, že zatímco libry se vyráběly knihtiskařským postupem, dolary hlubotiskem. O tom však Krüger nechtěl slyšet, protože příprava desky pro hlubotisk by trvala dlouho. Proto měly být dolarové bankovky za každou cenu vyráběny světlotiskem.

Tato metoda dokáže zvlášť ostře reprodukovat kresbu a je vhodná k napodobení polostínů. Od září 1944 seděl Smoljanov dnem a nocí ve svém kumbálu s lupou a retušoval. Byl velmi ambiciózní a i zde chtěl prokázat svou třídu. Počátkem ledna 1945 ukončil dvoustý neúspěšný pokus. Netušil, že předák speciální „dolarové skupiny“ Abraham Jacobson (bývalý důstojník holandské armády) dokázal společně s Adolfem Burgerem jeho snažení úspěšně mařit a práci protahovat.

Potom však přišel Himmlerův rozkaz: „Přípravy na výrobu dolarů musí skončit do čtyř týdnů. Nebude-li termín dodržen, budou zúčastnění vězni zastřeleni!“ To byl konec sabotáže, vzpomíná Burger: „Šlo nám o život. Už nešlo předstírat, že se nám práce nedaří.“ A tak pouhé čtyři dny před lhůtou, 12. února 1945, dokázal nakonec Smoljanov dolary „vyrobit“.

Stodolarové bankovky byly k nerozeznání od pravých. Ještě téže noci udělali 200 kusů. Krüger informoval Himmlera, který přikázal neprodleně začít s výrobou ve dvou desetihodinových směnách. Tento záměr však už nemohl být uskutečněn, protože se fronta rychle blížila a RSHA rozhodla celý podnik odsunout z nebezpečného pásma u Berlína.

Falešné dolarové bankovky potom již nebyly nikdy tištěny, takže se ani jediný falešný dolar do oběhu nedostal.

Sachsenhausen opustil v polovině března 1945 zvláštní vlak s 16 krytými vagóny. S demontovanými stroji a zařízením dílen, bednami s bankovkami, s vězni a dozorci. Po třech dnech dorazil do rakouského Mauthausenu. Na začátku dubna museli vše znovu naložit a celé zvláštní komando se přesunulo do pobočného tábora v Redl-Zipfu.

V jedné z podzemních hal vězni vybetonovali základy pro tiskařské stroje a 1. května se přece jen mělo začít s výrobou dolarových bankovek. Rychlý postup Američanů ale i tyto plány zmařil. Odpoledne 4. května přišel rozkaz přesunout vězně do posledního dosud neobsazeného tábora, do Ebensee. Ovšem nakonec je dovezli mimo něj, do malého tábora SS. Tehdy si vězni mysleli, že je to jejich konec.

„Naši strážci chtěli utéci, navíc asi neměli k naší likvidaci konkrétní rozkaz,“ vzpomínal Adolf Burger, „a tak nás druhý den odvedli do tábora Ebensee. Předali nás důstojníkovi wehrmachtu, vedle něhož v bráně stál i již ozbrojený člen ilegálního táborového vedení, které mezitím převzalo správu tábora do svých rukou.“

Když za několik hodin přišli Američané, vzal si Adolf Burger pistoli a šel do vesnice. U prvního domku zaklepal a vypůjčil si fotoaparát s filmem. Vrátil se a udělal deset snímků.

„My, z padělatelské dílny, jsme vypadali dobře, ale v Ebensee bylo patnáct tisíc lidských trosek,“ připomínal. „Touha přežít a moci jednou říci a ukázat, co jsem zažil a viděl - to byla jediná myšlenka, která mě v koncentrácích držela při životě.“

Adolf Burger, poslední pamětník největší padělatelské akce v dějinách, zemřel 8. prosince 2016. Bylo mu 99 let. [celá zpráva]