Parašutistu Pechala nezlomilo ani gestapo

Oldřich Pechal, devětadvacetiletý velitel výsadku Zinc, se k mimořádně nebezpečné službě přihlásil před rokem dobrovolně. Ocitl se tehdy mezi třicítkou vybraných, a když byl nadřízenými tázán, mohl odpovědět buď ano, nebo ne.

Kdyby nadporučík Pechal odmítl, vrátil by se ke své jednotce a jeho život by zřejmě pokračoval stejně jako předtím. Třeba o tom před startem i přemýšlel, ale na pochyby již nebyl čas.

Když po šestihodinovém letu vyskakoval hodinu po půlnoci do tmy, možná na palubě halifaxu letmo pokynul Adolfu Opálkovi, svému kamarádovi a veliteli paravýsadku Out Distance. Netušil, že za necelé tři měsíce se bude dívat do jeho tváře, když bude muset identifikovat těla sedmi mrtvých parašutistů, kteří zemřeli 18. června 1942 po boji v kryptě kostela v Resslově ulici.

Olin Pechalů, jak se mu říkalo mezi kamarády, se narodil 12. května 1913 v Osvětimanech na Kyjovsku. Byl nejstarším ze tří sourozenců (Božena byla o rok mladší, Klement o dalších šest). Dětství a mládí prožil v hájence ve Vřesovicích, kde byl jeho otec lesníkem. Lásku k přírodě zdědil i Oldřich a dobře se vyznal v okolním hornatém chřibském polesí.

Po obecné škole pokračoval na reálném gymnáziu v Kyjově, kde v roce 1934 maturoval. Od mládí vynikal fyzickou zdatností. Spolužák Karel Pecháček po 62 letech vzpomínal: „Byl to takový desetibojař. Přitom morálně bezvadný, nekompromisní. Mluvil tak, že jsme mu věřili. Byl vlastenec a dával to najevo. Při debatách rád používal termíny národ a vlast.“

Pechalův třídní profesor Ladislav Dlouhý o něm později napsal do školního almanachu: „Rozvážný, klidný, odvážný a sebejistý chlapec. Byl jsem rád, že po maturitě odešel studovat na hranickou vojenskou akademii. Zdálo se mi, že to je pravé povolání pro něho.“

Po absolvování vojenské školy (1937) byl poručík Pechal přidělen k 1. horskému pluku do slovenského Dolního Kubína. Při mobilizaci v září 1938 ho spolu s jeho jednotkou odveleli do prostoru Sušice. Nemohl přijít na sraz abiturientů gymnázia a třídnímu profesorovi napsal:

„Jsem na západě, lhostejno kde, a odpusťte, že to neříkám. Vysunuti daleko vpřed, nedaleko hranic, stojíme tu obklopeni nepřátelsky smýšlejícím obyvatelstvem, které jindy tak klidné je dnes rozeštváno několika fanatickými štváči k nevraživosti a nepřístupnosti. Stojíme tu pevni a silni. Odhodláni nedat se, třebas i víme, že bychom tu i zůstali všichni. Chtěl bych Vám potvrdit, co řekl kdysi Švehla: že náš člověk neselže a nezradí… Lituji, že nemohu přijet, ale jsem zase rád, že jsem tady.“

Přišel však Mnichov a potom březen 1939. Žádný československý voják nesměl ani vystřelit. Beznaděj, hořkost, ponížení.

Po nacistické okupaci Československa byl Pechal propuštěn z činné služby. V polovině července 1939 ilegálně přešel i s dalšími dvěma bývalými důstojníky u Moravské Ostravy do Polska a dostal se do tábora v Malých Bronowicích, kde se formovaly první čs. jednotky.

Pro ty, kteří chtěli bojovat, nebyla tehdy jiná možnost než vstoupit do cizinecké legie. Udělal to i Oldřich Pechal a sloužil v Tunisu. Po vypuknutí druhé světové války – když se později bojovalo ve Francii – si už jako člen čs. zahraniční jednotky prodělal těžké ústupové boje a zhroucení francouzské fronty. V červenci 1940 následovala překotná evakuace do Anglie.

Zde nastal čas nuceného klidu bez boje. Pechal byl zařazen k pozemním zbraním a tyto jednotky pouze cvičily. Při nekonečných debatách na světnicích vojáci nadávali na nečinnost. Pouze čeští letci se mohli v řadách RAF zúčastnit bojů při bitvě o Anglii.

V červnu 1941 Hitler přepadl Sovětský svaz a v září poslal do Prahy Reinharda Heydricha, aby zajistil bezpečné zázemí. Zastupující říšský protektor rozpoutal teror a zdecimoval domácí odbojové struktury.

Spojenci požadovali vystupňování odbojové činnosti v okupovaných zemích. Od Čechoslováků žádali zejména zesílení sabotáží v průmyslu. Řešení bylo jediné. Domácí odboj musí dostávat pomoc ze zahraničí v podobě kvalifikovaných a vycvičených vojáků a speciálního materiálu (zbraně, destrukční materiál, peníze).

Již od sklonku roku 1940 přitom začala v Anglii čs. rozvědka vybírat dobrovolníky z řad vojáků čs. zahraniční armády, kteří měli být po speciálním výcviku vysláni do vlasti jako parašutisté. Podoba zvláštních operací byla svěřena do kompetence Zvláštní skupiny D, vytvořené při ministerstvu národní obrany v Londýně. Jedna z nich měla být provedena pod operačním názvem Zinc.

Zpravodajský odbor MNO chtěl na okupovaném území zřídit dvě na sobě nezávislé zpravodajské rezidentury. V Čechách to měl být Silver A se skupinami Out Distance, Intransitive a Anthropoid. Na Moravě měl stejný úkol plnit Zinc jako řídící skupina, jejímž prostřednictvím by bylo MNO ve spojení se skupinami Bivouac, Bioscop a Tin.

Zinc se měl po vysazení zakonspirovat v domácím prostředí a nalézt kontakty k domácímu ilegálnímu hnutí. A s jeho pomocí organizovat a provádět především zpravodajskou činnost proti Německu na celém území Moravy.

Měl také zřídit rádiové spojení s VRÚ (Vojenskou rádiovou ústřednou) v Anglii a touto cestou předávat zprávy o situaci ve vlasti. Parašutisté přicházeli domů jako poslové čs. vlády a měli fakticky nahradit zničené ústředí odboje na Moravě. Vedlejším úkolem bylo předání dvou miliónů korun domácímu odboji.

Pro splnění náročného úkolu byla mezi absolventy speciálních kurzů vybrána trojice nadporučík Oldřich Pechal, rotmistr Arnošt Mikš (29 let, rodák z Radotínska) a 21letý Slovák, četař Viliam Gerik. Pechal byl klíčovou postavou skupiny. Pocházel přímo z kraje, který měl být východiskem pro činnost paravýsadku. Dobře znal terén i prostředí, v němž měl řadu přátel, jež hodlal zapojit. Odcházel z domova z ideových důvodů a nynější poslání ve vlasti chápal jako naplnění svého vlastního osudu.

Po seskoku měla skupina navázat spojení s VRÚ do pěti dní. Parašutisté dostali čtyři záchytné adresy a museli při vyhledávání adresátů přesně zachovat pořadí, v jakém adresy obdrželi. Ta první zněla na Oldřichova otce Josefa Pechala. Ostatní měly být použity pouze v případě, že první adresát nebude nalezen. Volba blízkého příbuzného byla velice riskantním rozhodnutím.

Podle záznamu o poučení parašutistické skupiny Zinc přednosta zpravodajského odboru MNO plukovník František Moravec členům výsadku 24. února 1942 řekl:

„Nejste ani první, ani poslední. Vaším úkolem je odejít na Moravu a založit tam konspirativní středisko, protože s Heydrichem utrpěly domácí organizace veliké ztráty na řídících osobách... Hlavním pomocníkem pro vás bude rychlost a šikovnost, ne hloupé hrdinství. Nejdete padnout za vlast, ale pracovat. Je důležité, abyste vydrželi.“

Možná si Pechal s Mikšem i Gerikem při Moravcových slovech vzpomněli na prezidenta Edvarda Beneše, který tvrdil, že válka do půl roku, nejpozději do roka skončí. A rok v ilegalitě se dá přežít...

Nebo jim v uších zaznělo varování Angličanů, že nesmějí padnout do zajetí? A když, tak se sprovodit ze světa, protože z nich gestapo všechno vytluče. Nepochybně tito tři vojáci také věděli, že na osoby, které seskočí v civilním oděvu na území válčícího státu, se nevztahují mezinárodní konvence o zajatcích a mohou být po dopadení zastřeleny.

To vše jim snad problesklo myslí. Dávno však měli jasno v tom, nač se dali, a převládalo nadšení, odhodlání a vůle něco dokázat.

Zinc měl být vysazen blízko Pechalova domova, několik kilometrů západně od Vřesovic. Došlo však k navigačnímu omylu a trojice seskočila na pole nedaleko obce Gbely na území Slovenska.

Naštěstí tuto oblast dobře znal Gerik, který měl v nedaleké Skalici příbuzné. Parašutisté na místě seskoku zakopali padáky a ostatní nepotřebnou výstroj. Zbylý materiál, který nemohli hned odnést, ukryli ve stohu slámy. Z obsahu dvou shozených zásobníků si Pechal vzal aktovku s penězi a Gerik malou příruční vysílačku.

Ráno 29. března 1942 dorazila trojice na okraj Skalice. Ve městě však Gerik zjistil, že jeho příbuzná, teta Sasínková, se před dvěma roky přestěhovala do Bratislavy. Nicméně se aspoň dověděl, kudy mohou nejlépe přejít moravskoslovenské hranice.

Pechal v komplikované situaci rozhodl, že materiál nechají prozatím na Slovensku a po setmění se pokusí hranici přejít – Gerik s Mikšem ve dvojici a Pechal sám. Dohodli se, že se setkají na záchytné adrese v Buchlovicích, a pokud ho nenaleznou tam, mají ho vyhledat ve Vřesovicích u jeho rodičů.

Zatímco dvojici se přechod hranic bez problémů podařil a zamířila na záchytnou adresu ke Štokmanům do Buchlovic, Pechal ztratil v noci orientaci a nevěděl, kde přesně se hranice nachází. Snad se domníval, že je už daleko na území protektorátu. Ve skutečnosti se ocitl u potoka Radějovka nedaleko obce Petrov na poloviční cestě mezi Sudoměřicemi a Strážnicí.

Právě v okamžiku, kdy se na tomto místě v noci z 29. na 30. března snažil u kořenů vrby schovat aktovku s penězi (s úmyslem, že si ji později vyzvedne), překvapila Oldřicha Pechala hlídka dvou německých pomocných celníků. I když němčinu neovládal, porozuměl, že chtějí vidět jeho legitimaci. Musel se ve vteřině rozhodnout: poslechne, nebo bude střílet?

Snad předpokládal, že mu ji po prohlédnutí vrátí, a tak zvolil první variantu. Jeden z celníků však Pechalovu falešnou protektorátní legitimaci strčil do kapsy a oba ho s namířenými puškami vyzvali, aby šel s nimi. To by téměř jistě znamenalo poslední kroky velitele výsadku Zinc na svobodě. Musel jednat. Dokázal v nestřeženém okamžiku vytáhnout svůj kolt a začal střílet. Zasáhl oba celníky.

Nedaleko však byla další hlídka, která ihned přispěchala napadeným kolegům na pomoc. Parašutista zřejmě neměl příležitost získat zpět svoji legitimaci. Rozpoutala se přestřelka, při níž Pechal vystřílel celý zásobník a dokázal pronásledovatelům zmizet.

První z obou zasažených celníků skonal na místě, druhý se těžce zraněný odplížil. Zemřel téhož dne v nemocnici v Uherském Hradišti. V jeho kapse našel ošetřující personál Pechalovu legitimaci (s pravou fotografií) a v ní navíc ještě i maturitní vysvědčení z Reálného gymnázia v Kyjově, vystavené 6. června 1934. Oba doklady zněly na jméno Oldřich Pešar a bylo v nich uvedeno správné datum i místo Pechalova narození – i když adresa bydliště byla fingovaná.

Neuvěřitelný zkrat londýnského výrobce falešných dokumentů...

Nikdo z parašutistů samozřejmě nevěděl, že již 29. března dopoledne objevil rolník z Gbel během orání všechny jejich zahrabané parašutistické potřeby a nález ohlásil na četnické stanici ve Gbelích. Tam druhého dne přivezli příslušníci zlínského gestapa, kteří se ujali vyšetřování smrti dvou německých celníků, i falešnou Pechalovu legitimaci.

Náhoda tomu chtěla, že jeden z místních četníků v „Pešarovi“ poznal svého bývalého velitele u 1. horského pluku v Dolním Kubíně. Nemohl si však vzpomenout, zda mu skutečně patří jméno na legitimaci...

Nicméně gestapo pátralo podle falešné legitimace v Osvětimanech a 1. dubna visela na zlínských sloupech a nárožích Pechalova fotografie s nápisem: Kdo ho zná? Pátrali i v kyjovském gymnáziu a 2. dubna už Pechalovu totožnost znali.

Oldřich Pechal se v té době ukrýval v lese nedaleko vřesovické hájovny. Dorazil k rodičům pozdě večer 31. března, když předtím neuspěl na záchytné adrese v Uherském Hradišti. Vyprávěl o své anabázi během cesty do zahraničního odboje, o výcviku v Anglii, chybném seskoku i střetu s německými celníky u Petrova, ale nic o svých úkolech. V rodičovském domě přespal pouze jednu noc – byl si vědom nebezpečí plynoucího ze ztracené legitimace. Ráno odešel do lesa, kam mu otec nosil jídlo. Rodiče instruoval, co mají říkat, kdyby přišlo gestapo.

Večer 2. dubna se objevili Mikš s Gerikem. Přišli do Vřesovic, když se svého velitele v Buchlovicích nedočkali. Obrovskou radost ze setkání ale okamžitě zkalila jejich zpráva, že gestapo už o Pechalovi ví a četnické stanice mají jeho fotografie. Oldřich Pechal byl zdrcený.

Trojice zůstala celou noc v lese. Ráno velitel řekl, že zůstane. Chce vědět, co se stane s rodinou. Oběma druhům radil, ať se ukryjí na vlastní pěst. Londýnský úkol není možno uskutečnit. Mikš mu dal adresu, kam za nimi měl přijít.

Skupina Zinc se však již nikdy nesešla. Mikš zemřel počátkem května 1942 v přestřelce s českými četníky. Osamělému Gerikovi se nepodařilo spojit s odbojem, nervově se zhroutil a sám se 4. dubna 1942 přihlásil v Praze u české protektorátní policie. Gestapo ho přimělo ke spolupráci, ale později hrál dvojí hru a jiný konfident ho usvědčil. Skončil v koncentračním táboře Dachau. Po válce byl po rozsudku Mimořádného lidového soudu popraven za vojenskou zradu.

Pechal ve svízelné situaci požádal otce, aby mu opatřil nový úkryt mimo Vřesovice. Lesník se obrátil na svého dlouholetého přítele, na učitele Cyrila Žižlavského, který také skutečně pomoc přislíbil. Mezitím však zlínské gestapo provedlo 4. dubna velkou razii a zatklo Pechalovy rodiče, bratra Klementa i sestru Boženu s manželem. Oldřich v lese z obklíčení zázračně vyklouzl.

Při výslechu příbuzných se gestapo dozvědělo, že syn u rodičů skutečně byl a že o jeho nynějším pobytu ví Cyril Žižlavský. Tomu se ale podařilo při zatýkání uprchnout a přidat se k Pechalovi. Oba potom zásluhou několika odvážných lidí z Kyjova, Blišic i z dalších obcí, kteří je ukrývali a podporovali, unikali štvanici gestapa. Pomocí kyjovských odbojářů se nakonec oba muži dostali 4. května na katolickou faru ve Ždánicích, kde je ukrýval farář Václav Kostiha spolu s kaplanem Františkem Vonešem.

Oldřich Pechal chtěl nyní – když získal relativně dobré zázemí – splnit alespoň část úkolu a s pomocí faráře a kaplana založit výzvědnou a diverzní organizaci a navázat spojení z VRÚ v Londýně. Přes spolupracovníky Matěje Urbana a Karla Straku hledal spojení na odbojovou organizaci, která by mu rádiové spojení zprostředkovala.

Tak se Pechal dostal až k Viktoru Ryšánkovi a Karlu Paprskářovi – údajným členům brněnské Obrany národa. Oba v této vojenské odbojové organizaci původně skutečně pracovali, ale po svém dopadení se rozhodli ke spolupráci s brněnskou služebnou gestapa. Stali se z nich agenti-provokatéři. Gestapu se s jejich pomocí podařilo vytvořit rafinovanou volavčí síť z příslušníků odbojového hnutí, kteří nevědomky pracovali pod kontrolou.

Ryšánek i Paprskář navštěvovali Pechala ve ždánickém úkrytu, ale gestapo chtělo dopadnout parašutistu živého. Konfidentům se podařilo postupně překonat Pechalovu nedůvěru a přesvědčili ho, aby s nimi 1. června 1942 odjel do Brna, kde je u Kníničské přehrady zajištěn na jedné chatě bezpečný úkryt. Slíbili, že umožní i vytoužené rádiové spojení s Londýnem.

Podle původního plánu chtěli od Pechala získat jeho šifrovací klíč a popřípadě ho donutit po zatčení k účasti na rádiové protihře s Londýnem. Ryšánek ani Paprskář však z Pechala klíč nedokázali vymámit, a navíc se obávali, že Pechal jejich úskok prohlédne. Proto padlo rozhodnutí 2. června velitele výsadku Zinc na chatě zatknout.

Oldřich Pechal měl neustále ruce v kapsách. A v nich nabité pistole. Plán gestapa spočíval v tom, aby ruce vytáhl. Tři muži s ním seděli u stolu, dalších šest čekalo venku. Při slazení kávy nebo snad při gestikulaci Pechal ruce bezděky vyndal. Blesková rána obuškem a nasazení pout.

Nestačilo to. Obrovitý Pechal ocelová pouta rozlomil a vrhl se na zrádce. Teprve přivolaná posila parašutistu přemohla a spoutala. Při brutálních výsleších na brněnské úřadovně gestapa nic neřekl.

Ani poté, když byl konfrontován se svou rodinou. Poprvé vypovídal až 14. června, ale ani tehdy neprozradil zdaleka vše, co věděl. Jeho přetrvávající vzdor se projevil v neochotě identifikovat v pražském anatomickém ústavu – kam byl 18. června 1942 převezen – kohokoli ze zabitých parašutistů z krypty kostela v Resslově ulici.

Pechalova heroická odolnost vůči mučení a nátlaku gestapa byla opravdu výjimečná.

Stanný soud v Brně odsoudil Oldřicha Pechala 30. června k trestu smrti a 22. září 1942 byl v koncentračním táboře Mauthausen oběšen. Už předtím bylo, většinou v červnu 1942, zastřeleno 33 z celkového počtu 46 Pechalových spolupracovníků a jejich rodinných příslušníků (mezi nimi sedm členů a příbuzných rodiny Pechalovy).

(V článku byla využita životopisná studie o Oldřichu Pechalovi historika Lubora Nedbala.)