Palach chtěl vyburcovat lidi z lhostejnosti

Před 48 lety připadl 16. leden na čtvrtek. Toho rána odjel student filozofické fakulty Jan Palach vlakem od své matky ze Všetat do Prahy. Krátce před půl třetí odpoledne se objevil u kašny pod rampou Národního muzea. Polil se benzínem a zapálil. Poté přeskočil zábradlí a jako živá pochodeň běžel směrem k Domu potravin.

Jeho drastické počínání vidělo několik svědků, jejichž výpovědi se dochovaly ve vyšetřovacích spisech. Shodují se, že hořící postava po několika metrech běhu padla na zem.

Vzápětí k ní přiběhl muž, identifikovaný posléze jako dispečer Dopravního podniku Jaroslav Špírek, a svým kabátem udusil na mladíkovi oheň.

Byla u toho i Marta Indrová, která krátce předtím vyšla s manželem z nedalekého Domu potravin. Slyšela, jak sípající mladík drmolil seškvařenými rty: „Dopis…, v aktovce je dopis… u fontány…, přečtěte ho…“

„Byl zalepen jen napůl,“ řekla později při výpovědi. „Přečetla jsem si pouze začátek, z něhož jsem zjistila, že jeho čin byl motivován politickou situací. Uložila jsem dopis zpět do obálky a dala do tašky. Potom si věci vzali příslušníci Veřejné bezpečnosti.“ Ti z dokladů zjistili totožnost popáleného muže a kolem 18. hodiny vydala ČTK první zprávu o tragédii. Jméno v ní bylo uvedeno pouze iniciálami.

Během několika minut převezla sanitka Jana Palacha na kliniku plastické chirurgie do Legerovy ulice. Utrpěl popáleniny třetího stupně na zhruba 80 procentech povrchu těla. Službu v oddělení pro léčbu popálenin měla sestra Svatava Pinkasová, která ho odvážela výtahem do čtvrtého patra na šokový pokoj.

Ucítila výpary benzínu, a proto se zeptala, zda šlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl. „Proti cenzuře a proti vydávání Zpráv (okupační tiskovina - pozn. autora).“

„Aniž bych se ho dále vyptávala, řekl mi ještě ve výtahu, že jich bude víc, že je to skupina a že za pět dnů bude další,“ vypověděla sestra 27. ledna 1969. „Doslova mi řekl, že chtějí demonstrovat tímto způsobem jako buddhisté ve Vietnamu.“

Podívala se na něho nevěřícně, načež ze sebe vypravil: „Sestro, rozuměla jste tomu, co jsem vám řekl?“ A po chvilce, když namítala, jak je to hrozné, co chtějí udělat, dodal: „Nemyslete si, že jsme spolek sebevrahů.“

Jiná sestra - Zdena Straková (mající službu 18. ledna) - si onen den zaznamenala do zápisníku jeho slova: „V historii jsou určité okamžiky, kdy je zapotřebí něco udělat. Teď je na to čas. Za půl roku už bude pozdě. Ve Vietnamu to také pomohlo. Je nás víc, budeme pokračovat, dokud vláda něco neudělá. My se nechceme zabít, jen zapálit.“

Novinové výstřižky o sebeupalování buddhistických mnichů se později našly v Palachově pozůstalosti. Protestovali tímto způsobem proti potlačování náboženských svobod a proti válce. Svůj radikální čin nevnímali jako sebevraždu. Naopak, interpretovali jej jako zástupnou oběť, která má pohnout srdcem lidí, aby změnili svůj postoj.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze a vyrůstal v nedalekých Všetatech. Měl rád dějepis a chtěl jít po gymnáziu studovat historii. Přijímací zkoušky na filozofickou fakultu udělal, ale pro velký počet uchazečů nebyl přijat.

Jako náhradu si zvolil studium zemědělské ekonomie na Vysoké škole ekonomické. V říjnu 1968 se mu podařilo přestoupit rovnou do druhého ročníku na kýženou Filozofickou fakultu UK - kombinaci historie a politická ekonomie.

Spolužáci i kantoři ho ve vzpomínkách charakterizovali jako citlivého a přemýšlivého mladíka, který se zajímal o politické události a rád se zapojoval do debat. Hodně četl, hlavně odbornou literaturu.

„Byl to drobný, celkem obyčejný, poctivý kluk, nápadný hlavně svou slušností,“ vzpomínal v roce 2009 prof. Vladimír Kašík, k němuž chodil Palach od podzimu 1968 do historického semináře.

„Dle mého názoru byl chytrý, ale na svůj věk mladý. Naivní? Idealistický? Čistý? Všechno platí, ale nic z toho není úplně přesné. Měl silnou potřebu pomáhat bližním, možná v tom hrály roli jeho protestantské kořeny.“

Jan Hlaváč, Palachův kolega v historickém semináři a současně i jeho spolubydlící ze spořilovské koleje, k tomu ve stejném roce dodal: „Byl to člověk volní, který pracoval soustavně, vytrvale a metodicky. Neměl bohémské rysy jako většina z nás. Mluvil slabým, snad ještě mutujícím hlasem. Když chtěl vysvětlit složitý problém, myšlenky mu občas tryskaly příliš rychle.“

Spolu se svými kamarády i on prožíval převratné změny, které začaly v lednu 1968 po nástupu Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany. Chodil na diskusní setkání s různými politiky a umělci. Byl nadšen myšlenkami pražského jara.

V postavení vedoucího odjel na konci června se skupinou studentů na brigádu do Sovětského svazu. „Udivilo a znepokojilo mě zde ovzduší strachu a obav mezi lidmi (před rozhovorem například známý pustil hlasitě rádio),“ psal domů v dopise 5. července 1968. „Někteří sovětští představitelé se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, kam teď patříme i my.“

Do Československa se vrátil 17. srpna. Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, přes prosby maminky ihned odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky. Příští den fotografoval, pokusil se dostat na Pražský hrad a nakrátko ho zadržela sovětská hlídka.

Srpnové události představovaly pro Jana Palacha zásadní zlom. V dalších měsících se intenzivně účastnil veřejného života. Viděl však, jak se na podzim začala politická situace v zemi zhoršovat a jak se populární politici v naprosté většině přizpůsobovali sovětskému nátlaku.

Národní shromáždění schválilo 18. října smlouvu o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na čs. území. Několik týdnů nato vystoupil Alexandr Dubček s projevem, v němž oznamoval, že Československo musí hledat cestu z krize ve shodě se sovětskými soudruhy.

Studenti reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a svobodu slova. Protestovali proti kabinetnímu stylu politiky a žádali jednání o úplném odchodu sovětských vojsk.

Palach se stávky na filozofické fakultě účastnil a její neúspěch vnímal velmi osobně. Podle vzpomínek jeho přátel a známých nastal v tomto období v jeho chování určitý zlom. V diskusích s trpkostí vzpomínal na srpnový odpor a v následujících týdnech těžce nesl, když se takřka celonárodní odpor postupně proměňoval v rezignaci.

Tehdy zřejmě nabyl přesvědčení, že je třeba přistoupit k nějakému radikálnímu činu.

Nikomu se však nesvěřil. Příbuzní Jana Palacha i jeho kolegové z fakulty při pozdějším vyšetřování uváděli, že neměli o přípravách jeho šokujícího protestu nejmenší tušení.

„Nikdy nic nenaznačil, ani bezprostředně před činem,“ vzpomínal v několika rozhovorech po roce 1989 jeho starší bratr Jiří Palach. Naposledy se viděli 15. ledna 1969 na pohřbu strýce ve Všetatech. „Chvíli před obřadem jsme se sestřenicemi diskutovali o politice, ale bratr na sobě nedal nic znát. Přitom musel usilovně přemýšlet, že další den jeho život skončí.“

Brzy ráno 16. ledna odjel Jan Palach vlakem do Prahy. Na pokoji spořilovské koleje - v přítomnosti pospávajících spolubydlících - sepsal na své posteli čtyři takřka identické dopisy na linkované stránky vytržené ze sešitu.

Jeden, který byl určený ke zveřejnění a nalezený posléze v jeho aktovce u kašny pod Národním muzeem, a další tři, jež během dne odeslal z hlavní pošty na Svaz spisovatelů, studentskému předákovi Luboši Holečkovi a někdejšímu svému kolegovi z VŠE Ladislavu Žižkovi (přezdívanému „šelma“).

Jemu přiložil do obálky lístek se vzkazem: „Drahá šelmo, šlu Ti pozdrav a přiložený elaborát, jenž je možná směšný, ale zato pravdivý. Prosím Tě, aby si se přičinil o rozšíření jeho obsahu. Předem děkuji. Honza (alias Pochodeň č. 1).“

Jak později odhalil sešit s černými deskami, nalezený v Palachově stolku, autor „elaborátu“ jeho znění zřejmě delší čas promýšlel. Koncept textu byl proškrtán a opravován. Nakonec odstranil všechny citově zabarvené hrozby a ponechal jedinou, zato ultimativního charakteru.

Hovořil jménem skupiny lidí: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.

Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.“ Podepsal se jako „Pochodeň č. 1“ a přidal postskriptum: „Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.“

Zpráva o tragédii se rychle rozšířila. Druhý den byl zveřejněn celý Palachův dopis. Zavládl strach, kdo jeho čin zopakuje. Večer vzkázal národní umělec Jaroslav Seifert v Televizních novinách „chlapcům, kteří se odhodlali zemřít“, aby si „ve svém zoufalství nemysleli, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jenom tady“.

Ubezpečil je, že existuje i jiná cesta, než si zvolili, a svůj apel ukončil slovy: „Máte právo udělat se sebou sami, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se.“

Avšak odpověď, zda údajná skupina následovníků existuje, nedalo ani okamžité pátrání bezpečnosti, ani úsilí lékařů. Palach stále trval na tom, že ano, ale na otázky zdravotního personálu, kdo jsou její členové, odmítal odpovědět. Psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková nahrála na kazetový magnetofon s popáleným studentem krátký rozhovor. Zopakoval v něm požadavky ze svého dopisu a zdůraznil, že svým činem chtěl probudit lidi.

Ráno 19. ledna se Palachův stav trochu zlepšil a požádal o návštěvu Evy Bednárikové, přítelkyně jeho dívky Heleny Zahradníkové. Lékaři souhlasili, neboť to byla příležitost, jak se pokusit získat jména. Podle svědectví zdravotní sestry mu Eva Bednáriková opravdu pokládala takřka výhradně takto zaměřené otázky, ale Jan Palach už nebyl schopen souvislejších výroků. Nakonec požádal, aby k němu byl přiveden Lubomír Holeček.

Ačkoli to jméno vůbec neznala, běžela k Národnímu muzeu, kde drželo několik mladých lidí od 18. ledna hladovku. Pomohli jí, Holečka posléze vytáhli ze schůze Svazu vysokoškolského studentstva na Senovážném náměstí a během hodiny byli oba znovu u lůžka Jana Palacha.

Jeho stav se však mezitím ještě zhoršil. Slyšeli jenom nesouvislé a často protichůdné výroky. Ačkoli umírajícímu už prakticky nic nerozuměli, hovořili posléze na různých shromážděních o „posledním vzkazu“ Jana Palacha, který si přál, aby se již další lidé neupalovali.

Tři hodiny po jejich odchodu z nemocnice zemřel.

Veřejná bezpečnost zkoumala okolnosti činu Jana Palacha důkladně několik měsíců. V závěrečné zprávě z 26. června 1969 se konstatovalo, že se nepodařilo získat konkrétní důkazy o existenci skupiny, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, a trestní stíhání bylo zastaveno.

O rok později Státní bezpečnost případ znovu přešetřovala a v pátracím svazku s krycím názvem „Palach“ se zachoval dokument z 6. ledna 1969, který StB zabavila při prohlídce archívu univerzity. Je to zajímavý doklad o tom, jak Palach promýšlel různé formy protestu a přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu.

Toho dne se zúčastnil shromáždění studentů ve velké aule filozofické fakulty. Zřejmě v souvislosti s neúspěchem listopadové okupační stávky nyní navrhl, aby se iniciativy chopila odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. Diskusní příspěvek napsal na stejný sešitový papír, který o deset dní později použil pro své čtyři dopisy. Byl adresován Lubomíru Holečkovi, předsedajícímu schůze, a není známo, zda jej četl a nereagoval, nebo nečetl vůbec.

„Za současné situace je jasné, že izolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku či demonstraci, je neúčinná,“ psal Palach a pokračoval: „Je totiž nasnadě, že bez pomoci hromadných sdělovacích prostředků se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku.“ Dále navrhoval, aby malá skupina obsadila hlavní budovu rozhlasu a po odvysílané výzvě by ji podpořily „masy studentů z nedaleké VŠE s 3000 posluchači“.

„Jestliže se Ti návrh bude zdát šílený, tak Tě prosím, aby si ho zahodil a nezmiňoval se o něm. V opačném případě dělej, co uznáš za vhodné,“ uzavíral Palach a na konci podepsaného textu připojil doušku: „Leden 68 začal shora, leden 69 může začít zdola.“

Na svoji výzvu patrně nedostal žádnou odpověď, a tak se po několika dnech rozhodl pro jinou formu protestu. Měla nepoměrně více šokující podobu, než bylo násilné obsazení jedné budovy, ale zároveň nevyžadovala dlouhou a složitou přípravu. Jak vyšetřovatelé později zjistili, všechny konkrétní kroky k tomu zvládl Jan Palach během několika hodin.

Setrval u teze o celonárodním odporu a generální stávce. Aby však dodal svému nátlaku větší váhu, s velkou pravděpodobností si vymyslel, že je členem skupiny dobrovolníků, kteří jsou v případě nesplnění požadavků připraveni pochodeň číslo jedna následovat.

S Lubomírem Holečkem se Palach osobně neznal. Vážil si ho však jako studentského vůdce a nepochybně k němu vzhlížel jako k morální autoritě. Proto právě jemu adresoval 16. ledna jeden ze svých posledních dopisů a posléze ho těsně před svou smrtí pozval do nemocnice.

V příštích letech bylo Palachovo jméno vymazáváno z kolektivní paměti. Smysl jeho oběti byl v Československu veřejně připomenut až po dvaceti letech, když jeho památku uctili 15. ledna 1989 představitelé několika opozičních skupin.

Pietní shromáždění u sochy sv. Václava však skončilo zadržením několika aktivistů a přerostlo v opakované pouliční demonstrace v centru Prahy. Byly tvrdě potlačeny a do dějin vešly jako „Palachův týden“. Jak se později ukázalo, předznamenaly pád předlistopadového režimu.