Odhalit potenciál dětí je možné i při běžné výuce, ujišťuje učitelka

Projekt Budoucnost má za cíl podpořit české školství. Zabývá se identifikováním a zlepšováním vrozeného potenciálů u dětí, a to rovněž u dětí z etnických menšin či obecně ze znevýhodněného prostředí, často trpících sociálním a kulturním vyloučením.

Projekt předpokládá, že každý má své přirozené schopnosti, talent a silné stránky a učitelé budou schopni pomoci žákům identifikovat a rozvíjet ty jejich. Sami učitelé tak mohou být více motivováni ve své práci, tvrdí zakladatelé projektu, kteří aktuálně spolupracují se čtyřmi školami, jejichž pedagogové prošli speciálním školením.

Jedním za zapojených učitelů je i Gita Jindrlová. Je třídní učitelkou 24 dětí na ZŠ na sídlišti Máj v Českých Budějovicích. Jedenáct dětí ze třídy vyžaduje druhý stupeň podpory, jeden žák třetí stupeň a asistenta. (Tato podpůrná opatření navrhuje či stanovuje školské poradenské zařízení - pozn. red.). Navíc ještě dva z jejích žáků potřebují individuální vzdělávací plán. Pedagožka věří, že díky pochopení nové metody se jí podařilo ve třídě vytvořit respektující prostředí, ve kterém má zároveň přirozenou autoritu.

Jak jste se dozvěděla o Projektu Budoucnost?

Upřímně, hledala jsem způsob, jak ve své třídě přežít. Třídu jsem dostala v polovině třetího roku, byla zajetá, fungovala. Následující rok nicméně do třídy přibyli další tři žáci, kteří kolektiv a celkovou atmosféru třídy narušili. Jednalo se o žáky, kteří neměli o výuku ani začlenění do kolektivu zájem.

Následně začali „stahovat“ k tomuto nezájmu a špatnému chování a přístupu i ostatní. Při hledání možností, jak si s tím poradit, mě zaujala metoda Tygří svět. Paní docentka z pedagogické fakulty mě upozornila na projekt, který zkoumá tuto a další dvě metody v praxi při běžné výuce.

Nadšení se jistě nedostavilo okamžitě…

To ne, zprvu jsem nevěděla, co od projektu čekat, a tak jsem svou účast brala jako určitou povinnost vůči paní docentce a po pravdě jsem k tomu nepřistupovala s dostatečným zájmem. Posléze jsem ale zjistila, že mi může účast skutečně velmi pomoci s tím, s čím se denně ve třídě potýkám.

Projekt se snaží identifikovat a rozvíjet potenciál znevýhodněných dětí a podpořil ho Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové v rámci projektu Active Citizens Fund (financováno z fondů EHP a Norska), což mě hodně oslovilo. Tak jsem se seznámila se spolkem Projekt Budoucnost, který se společně s profesionály z oboru snaží změnit přístup k dětem ve veřejném školství.

Jak konkrétně vypadalo školení a co vám reálně dalo?

Byla jsem překvapená, jak intenzivní bylo, lektorky nám předávaly své znalosti se značným nasazením. Nejprve jsme se věnovali metodě MBTI, která mi pomohla objevit hodně o sobě. Poté jsme se učili lépe komunikovat s různými typy osobností ve třídě.

Potkali jsme se také na školení k metodě Tygří svět, kde jsme se dozvěděli o psychologických potřebách dětí a jak s nimi efektivně komunikovat skrze postavu Tygra, a to díky čtyřem podstatným komunikačním typům. Tyto čtyři komunikační typy - rozumový, pocitový, sluchový a obrazový - by podle mého názoru měly být základem ve vzdělávání pedagogů. Poznání komunikačních typů mi pomohlo i v životě partnerském.

Je důležité si uvědomit, že každý žák vyžaduje jiný způsob komunikace, zadávání úkolů, učení se. Když se nám podaří odhalit a zjistit, jaký komunikační typ určitý žák je, usnadní nám to práci s ním a dítě je následně schopno látku uchopit a dále s ní pracovat efektivně. Rozumí zadání a úkolům, protože si je dokáže třeba prohlédnout na obrázku (obrazový typ), nestačí mu, když budeme věci pouze slovně popisovat.

Loni po prázdninách jsme k tomu navíc absolvovali školení k metodě VIA, která staví na pozitivní psychologii. Nevěřili byste, jak je svěží zaměřit se na rozvoj silných stránek dětí a zapomenout na neustálé hodnocení a hledání chyb. Bylo toho hodně, ale zpětně jsem ráda, že jsem to dala. Školením to navíc neskončilo - během celého roku jsme měli několik příležitostí se lektorů doptávat a inspirovat se u kolegů.

Co vám v tradičním prostředí tuzemského školství nejvíce chybí, co vás nejvíce deprimuje a co naopak motivuje?

V českém školství mi nejvíce chybí vzdělávání zaměřené na děti. Myslím tím na jejich lidskou podstatu, sociální vazby, individuální zájmy, přirozenou zvídavost. Místo toho denně vyplňujeme nepřeberné množství papírů, které dětem rozhodně neprospívají. Vidím také nedostatečnou podporu pro nové pedagogy, jako jsem já.

Jak to myslíte?

Jsme vrženi do praxe a musíme se s tím poprat sami. Nebyl by to takový problém, pokud bychom měli na vysoké škole více praxe a méně teorie. Mám ale pocit, že by mělo nyní dojít k určitým změnám a praxe bude na vysokých školách s dětmi více.

Je důležité mít dobrou uvádějící učitelku, což jsem já naštěstí měla. Od samého začátku se mám na koho obrátit, o koho se opřít, za kým jít pro radu. Ve škole, na které působím, dostávám skvělou podporu jak ze strany kolegů, tak vedení. Ale ne všechny moje spolužačky z vysoké mají takové štěstí.

A co vás motivuje?

Určitě moje vnitřní touha dát dětem dobrý základ do života. Inspirují mě kolegové, kteří respektují děti, a myšlenka veřejného školství dostupného pro všechny, i když to má své mouchy. Ráda spolupracuji s dalšími kolegy. Už odmala jsem cítila vášeň ke vzdělávání a touhu pomáhat druhým. Navíc jsem měla skvělý učitelský vzor doma.

Myslím si, že vzdělání je klíčem k rozvoji, a já se chci podílet na formování mladých myslí a připravit je na budoucnost. Být součástí tohoto procesu a vidět, jak se moji žáci rozvíjejí, je pro mě neuvěřitelně naplňující.

Proč je podle vás v českém školství většinou problematické odhalit potenciál dítěte a následně s ním vhodně pracovat? Možná je potíž v tom, že se „odjakživa“ očekává, že by děti měly umět všechny a všechno stejně.

Protože jsme stále trénovaní převážně na odhalování chyb a jejich nápravu. Je to v nás hluboce zakořeněné. Snaha zlepšovat slabé stránky není tak efektivní, protože nestaví na vnitřní motivaci žáků. Jakou možnost z těchto dvou byste si raději vybral? Ta první zní: „Pojď, budeme spolupracovat na tom, v čem jsi špatný, ať to trochu vylepšíme.“ A ta druhá: „Pojď, budeme spolu rozvíjet to, v čem jsi dobrý, ať v tom můžeš být ještě lepší.“

Záleží na situaci, ale nepochybně tu druhou.

No právě… To, že se snažíme 30 dětí ve třídě učit velké množství stejných informací, vede nutně k tomu, že jim nedáváme prostor zaměřit se do hloubky na jejich téma. Kolik už bylo vědeckých studií, které jasně ukazují, že nejvíce se mozkové spoje vytvářejí a utužují s náročnou mentální aktivitou. Aby dítě takovou námahu zvládlo, je důležité mít pro věc zápal.

Kontraproduktivní může být i česká posedlost známkami…

To je samostatné téma. Nejde totiž o známkování samotné, ale o zpětnou vazbu. Pokud je jasná zpětná vazba, známky nikomu neublíží. Pokud zpětná vazba chybí, může být apelování na dobré známky nebezpečné a demotivující.

Nebezpečné?

Vysvětlím na příkladu: známkování 1-5 není příliš vypovídající o tom, co dítě umí. Dítě může dostat pětku a z chyb, které udělá, se poučí, zapamatuje si je a následně už takové chyby neudělá. Udělá ovšem chyby v něčem jiném. Dostane tudíž pětku znovu. Myslíte si, že je toto pro dítě motivující? Není.

V kostce: platí, že je v českém školství mnoho nepravd, které se považují za něco daného, a v kombinaci s vysokým počtem žáků ve třídě bych ještě před rokem řekla, že uvažovat o odhalení a rozvoji potenciálu v běžné výuce je vtip. Dnes však vím, že změnou komunikace je to možné a velmi přínosné jak pro mě, tak pro mé žáky.

Co je nejdůležitější při práci se žáky ze znevýhodněného prostředí, se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami?

Je to vzájemný respekt jak k člověku samotnému, tak k jeho potřebám. Jsem si jistá, že základním úkolem pedagoga na prvním stupni je vytvořit prostředí, kde se děti cítí bezpečně. Bez důvěry svou osobnost neprojeví. To pro nás znamená zaměřit se na vztahy, spolupráci a stavět na silných stránkách jednotlivců.

Abyste se mohli cítit bezpečně, potřebujete nutně vědět, že jste v kolektivu přijímán. Právě s psychologickými potřebami dítěte a komunikací zaměřenou na vzájemný respekt, pochopení a odpovědnost mi pomohl Tygří svět. Jako největší přínos vnímám, že mi metoda ukázala důležitost toho, být součástí třídního kolektivu a stát se přirozenou autoritou.

Během roku jsem se stala „alfa samicí tygří smečky“. To sice zní vtipně, ale pro mě to je jeden z důvodů, proč chci ve vzdělávání dál pokračovat. Jednoduše mám svoji „nejhorší třídu ze školy“ ráda a vztahy v kolektivu se zlepšily tak, že mám konečně na čem stavět. Zjistila jsem, jak k jednotlivým dětem přistupovat. Zejména k těm, které mi „pily krev“.

Můžete uvést příklad?

Tak třeba: zadala jsem dětem úkol, ať barevně podtrhají podstatná jména. Jedna holčička se mě zeptala, jakou barvou má podtrhávat. Řekla jsem, ať si vybere. Holčička byla bezradná a zeptala se mě znovu, jestli může třeba červenou.

V tu chvíli už jsem byla nastartovaná: „Řekla jsem přece, ať si vyberete. Je jasné, že to může být červená, tak si vezmi červenou.“ Holčička vzala červenou a začala podtrhávat, byla spokojená.

Poté se ale začaly ozývat další děti. Říkaly, že oni si již ale vybraly jinou barvu a že chtějí podtrhávat jinou barvou… Začala jsem být podrážděná, protože ve třídě vypukla panika, jakou barvou mají podtrhávat. Taková hloupost, řeknete si. Pro mě velké ponaučení.

Teď už vím, že musím zadat cvičení následovně: „Podtrhejte podstatná jména, každý zvolte barvu, kterou budete chtít, a kdo neví a nemůže si vybrat, vezme například červenou a bude podtrhávat červenou.“

Tudíž jsou spokojené děti, které si mohou vybrat, i ty, které potřebují zadání slyšet jasně. Stačí k tomu málo. Jen je důležité vědět, jakým způsobem zadání úkolu určitým dětem poskytovat, aby jej mohly splnit a byly spokojené. Děti se nesmějí bát pokládat otázky. Proto by každá otázka měla být zodpovězena. V prostředí, kde se dítě bezpečně necítí, bojí se dotazovat, bojí se projevovat, nemůže mít nejlepší výsledky. Nemůže ukázat svůj potenciál.

Chtěla bych zmínit, že v září vyšla příručka, která má inspirovat všechny, kdo pracují s dětmi. Inspirovat v tom, že odhalit potenciál dětí - zvláště těch sociokulturně znevýhodněných - a stavět na jejich silných stránkách je možné i při běžné výuce. Mohu to potvrdit, protože jsem to s kolegyněmi dokázala. O příručku zdarma je možné zažádat na webu.

Na závěr se můžete zamyslet, proč někteří učitelé ze školství odcházejí? Část absolventů pedagogických fakult do škol ani nenastoupí. Určitě nejde jen o platy…

Na platech by se nepochybně dalo zapracovat, avšak hlavním důvodem odchodu mladých učitelů to není. Je tu část těch, kteří vlastně ani učit nechtějí, ale chtějí si udělat vysokou školu. Osobně však vidím největší problém v tom, že v českém školství chybí systém zaškolení mladých pedagogů. Když se nemáte na koho obrátit, může to vést k rychlému vyhoření.

Také je těžké, když chcete vyučovat jinak než zbytek sboru. To jsou smutné příběhy, které vidím kolem sebe. Není to tak dávno, kdy jsem se zapojila do školení na metodu SFUMATO. Jedná se o metodu čtení, kterou se naučí číst i děti s různými vzdělávacími obtížemi. Bohužel v tomto případě některé z mých kolegyň metodu zavrhly.

Myslím, že to může být tím, že nemají již další motivaci pro vzdělání v jejich vystudovaném oboru. Nějaké metody léta používají a zdají se jim funkční, tak proč by hledaly dál. Věřím ale, že bychom se měli neustále vzdělávat. Ale co já vím, jak moc velká bude má touha po dalším vzdělávání, až mi bude jako oněm kolegyním… (úsměv)