Od dinosaurů až po novou dynastii Mayů. Archeologické objevy roku 2024 berou dech

Za vyzdvihnutí stojí taktéž objev trůnu královny Moche nebo objasnění identity jednoho ze členů posádky tragicky potopených lodí HMS Erebus a Terror v Arktidě.

Pojďme se na přehled desítky nejpozoruhodnějších - a americkým magazínem Archaeology vybraných - objevů loňského roku, k jejichž odhalení přispěla archeologie, podívat podrobněji.

Jako trůnní sál lze popsat místo, které bylo archeology během roku 2024 objeveno ve starobylém centru lidu kultury Moche, a to na nalezišti Pañamarca kousek od pobřeží Pacifiku nad zeleným údolím v severním Peru.

Prostor, kde byl kromě působivých nástěnných maleb a drobného užitého umění včetně jednoho lidského vlasu objeven též velkolepý královský trůn, se vzpírá všem dosud tradičním představám o moci a božské autoritě. Objev totiž nabídl nový pohled na roli domorodých žen 7. a 8. století n. l.

Fakt, že trůn patřil skutečně ženě, dokládají nejen nástěnné malby s vyobrazením mocné ženy, sedící na trůnu po způsobu královny, ale rovněž i zmíněný vlas. „Na tomto trůnu seděl v 7. století n. l. skutečný člověk, přičemž všechny důkazy naznačují, že tímto vůdcem byla žena,“ potvrdila archeoložka Lisa Treverová z Kolumbijské univerzity.

Další významný objev minulého roku směřuje do Meklenburského zálivu v Baltském moři. Téměř 21,5 metru pod vodou a cca 9,7 km od německého pobřeží byla speciálním týmem vědců nedávno objevena takřka kilometr se táhnoucí kamenná stěna, představující nejvýznamnější evropskou „loveckou stavbu“. Vysoká je přes 90 cm a skládá se z více než 1600 kamenů, z nich většina je dostatečně malá na to, aby s nimi snadno mohl manipulovat jeden člověk.

„Nejpravděpodobnější hypotézou je, že jde o lidské dílo,“ uvedl archeolog Marcel Bradtmöller z univerzity v německém Rostocku.

A proč je spojována právě s lovem? Předpokládá se totiž, že samotná struktura pochází z období mezolitu, tj. z doby nejméně před 10 000 lety, tedy z časů, kdy se místní sob polární, jediný druh velkých kopytníků a zároveň oblíbená kořist tehdejších lovců žijících v této oblasti, přesunul na sever. Lidé, kteří stěnu tehdy postavili jakožto orientační bod, museli proto být jedině lovci sobů.

Výsledkem soustavné práce od roku 2019 je objev týmu egyptoložky Patricie Piacentiniové z Milánské univerzity, která se v rámci egyptologických průzkumů rozhodla zaměřit na méně preferovanou lokalitu pohraničního města Asuán v jižním Egyptě.

Již prvních pět let přineslo výsledky v podobě několika hrobek, vysekaných do kopce na břehu Nilu. Následovalo překvapení: velká hrobka s ostatky 46 těl mužů, žen a dětí z období 2. století n. l., přičemž následné objevy začaly vytvářet plnohodnotný obraz velké, dříve neznámé nekropole.

„Věděli jsme, že lidé z řecko-římského období v Asuánu museli někde mít pohřebiště, ale netušili jsme kde,“ uvedla archeoložka.

Právě loni se unikátnost této egyptské nekropole ukázala v plné síle. Zatímco běžné egyptské nekropole bývaly stavěny o dvou či třech patrech, aby pokryly větší počet míst, nově objevená asuánská nekropole, kterou tvořilo nejméně pater deset, byla již od počátku větší. Její součástí je totiž více než 400 hrobek, nalezených i s ostatky lidských těl.

Jednou z archeologicky nejzajímavějších dominant severovýchodní Brazílie jsou přibližně 140 milionů let staré dinosauří stopy, nalézající se v zemi v místě Serrote do Letreiro, tzv. údolí dinosaurů. Iguanodoni, teropodi i sauropodi zde v období rané křídy nalezli domov, aby je o mnoho let později, cca 9000 až 3000 let př. n. l., vystřídali lidé. Právě ti si zde hned vedle dinosauřích otisků vytvořili vlastní obrazce – petroglyfy.

Zatímco dinosauřím stopám byla vědecká pozornost věnována dávno, k objevu lidských petroglyfů došlo paradoxně až minulý rok. Interdisciplinární tým archeologů a paleontologů vedený Leonardem Troianem zde totiž prostřednictvím dronu identifikoval a zdokumentoval více než 50 různorodých obrazců. Tvary o velikosti od 2,5 cm do zhruba 30 cm zobrazují nejčastěji kruhy a čáry, hady i různé motivy zvířat.

„Můžeme usuzovat, že šlo pravděpodobně o lovce-sběrače,“ sdělil v otázce „autorství“ Troiano.

„Tato lokalita je velmi důležitá, protože zde existují hmotné důkazy dosvědčující, že domorodí lidé vnímali již paleontologické stopy, které pro ně něco znamenaly,“ uzavřel.

Ještě nedávno nejasný původ Skytů, nomádských válečníků z období 900 až 200 let př. n. l. obývajících území východní Evropy, byl konečně objasněn. Tým archeologů Gina Caspariho z Geoantropologického institutu Maxe Plancka v Německu a Timura Sadykova a Jegora Blochina z Ruské akademie věd objevil fragmenty lidských a zvířecích pozůstatků.

Celkem šlo o 18 koní a několik lidských těl, která byla obětována na počest vážené osoby. Scéna podle Caspariho nápadně odráží rituál, který úzce souvisí se skytskou kulturou.

„Zde není důležitá jen přítomnost koní. Významné jsou i důsledky nálezu pro pochopení toho, jak rychle se skytská kultura rozšířila od svých předchůdců v Mongolsku, kde bylo v rámci pohřebních rituálů používání koní a stavění kolosálních kamenných pomníků mrtvým velmi časté,“ vysvětlil Caspari.

Nápadná hrobka, patřící vysoce postavenému vojákovi, který sloužil pravděpodobně za císaře Augusta, byla nedávno objevena v Pompejích. Šlo o náhodný objev dělníků pracujících na opravě knihovny.

Půlkruhový komplex hrobky byl odkryt pod povrchem a svým tvarem hrobka připomíná kamenné lavice se lvíma nohama. Právě ty bývaly určené jen pro nejváženější pompejské obyvatele. Význam nálezu potvrzuje i nápis na opěradle lavice se jménem Numerius Agrestinus Equitius Pulcher, což je plné znění jména onoho zesnulého válečného hrdiny.

Text zároveň přibližuje údaj, že šlo o vojáka. Vědci se navíc domnívají, že během války disponoval i kontaktem s Kantábrií.

„Nedávno objevený pohřební nápis konečně poskytuje důkaz o tom, že na Kantabrijce dohlížel prefekt,“ doplnila archeoložka Maria Chiara Scappaticciová z Neapolské univerzity.

Na Ostrově krále Viléma, situovaném v kanadské Arktidě, objevili archeologové již na počátku 90. let ostatky 13 členů tragické expedice lodí HMS Erebus a HMS Terror, která v květnu roku 1845 pod vedením kapitána Johna Franklina odhodlaně vyplula z Anglie do Pacifiku, ale už se nikdy nevrátila.

Lodě šly na území Arktidy ke dnu, přičemž z 34 naloděných mužů tragédii nepřežil nakonec nikdo. U ostatků čtyř mužů byly navíc nalezeny stopy kanibalismu a u dalších řezné stopy.

V roce 2024 došlo v rámci této temné události k dalšímu významnému objevu. Tým Douglase Stentona z University Waterloo totiž poprvé potvrdil identitu jedné z nalezených obětí, a to díky genetickému nálezu na chromozomu Y, který se podařilo získat z nalezené dolní čelisti. A jaký byl výsledek? Jednalo se o potomka kapitánova pradědečka, jistého pana Fitzjamese.

Přesně 1250 let starou hrobku, známou jako Nekropole El Caño, odkryli již dříve archeologové v parku EL Caño v oblasti centrální Panamy na březích Rio Grande. Kromě muže pohřbeného tváří dolů se v hrobce nalezlo nejen osm zlatých pektorálů, několik speciálních trubek z jelení kosti, používaných k léčivým účelům, ale i několik pozoruhodných zlatých sošek.

Nejvíce zaujala zlatá soška zobrazující tvora z jiného světa, s ušima a nosem netopýra, která naznačila, že pohřbený byl šaman či léčitel. Podle archeoložky Julie Mayové sloužila nekropole především k uctívání předků.

Veřejnosti takřka neznámé město Chochkitam, které se nachází v hustém deštném pralese poblíž hranic Belize s Mexikem a severovýchodně u Guatemaly, bylo naposledy zdokumentováno skrze fotografii před 100 lety. Nový zlom nastal až s rokem 2024, kdy se na místo vydal archeolog Francisco Estrada-Belli z Tulanské univerzity a objevil pod povrchem skrytou malou pyramidu, z níž se vyklubala pohřební komora ve tvaru rakve.

Belliho tým následně objevil neúplnou kostru, patřící dávnému mayskému vládci a spolu s ním i cca 15 cm vysokou rozbitou masku z fragmentované 33dílné mozaiky, včetně dalších kostí označených mayskými glyfy. Součástí objevu byla také napůl rozbitá královská stéla.

Archeologové na jedné ze zdobených kostí rozeznali jméno Itzam Kokaj Bahlam. Bahlam je titul dříve neznámé dynastie, přičemž vyobrazení panovníkova otce Muwaana Bahlama nese rovněž stéla, která sloužila jako víko hrobky.

Na základě radiokarbonového datování vládcových kostí tým shledal, že šlo o pohřeb uskutečněný cca v letech 230 a 250 n. l. „Nyní už můžeme hovořit o nové dynastii z prvních let,“ dodal Belli.

Již v 70. letech 20. století byly v australské jeskyni Cloggs objeveny zvláštní tyčinky. Jejich „zanedbatelnost“ ovšem získala trhliny ve chvíli, kdy interpretaci jeskyně jako příležitostného „kempu“ začala nahrazovat teorie o posvátném útočišti pro rituály.

Archeologové byli sice nejprve přesvědčeni, že jeskyni s přestávkami obývali domorodí lovci, kteří s tím začali asi před 23 000 lety. Jenže tato interpretace jeskyně se původním obyvatelům z kmene GunaiKurnai nikdy nepozdávala.

Jeskyně tedy očividně byla svatyní, což právě loni potvrdily vykopávky týmu Russella Mulletta a archeologa z Monashské univerzity Bruna Davida. Vědci objevili hluboko v jeskyni i dva miniaturní krby, z nich každý obsahoval lehce opálené tyčinky, pokryté zvířecím tukem.

Radiokarbonové datování tyčinek a dřevěného uhlí ze dvou malých ohnišť v jeskyni Cloggs prokázalo, že jeden krb byl používán před 12 000 lety, zatímco druhý před 10 000 lety. Vše navíc odpovídá etnografickým popisům rituálu zvaného mulla-mullung. GunaiKurnai tedy předávají znalosti o rituálu po 500 generací, což z něj činí jediný rituál doby ledové, o kterém je známo, že přežil beze změn až do moderní doby.