Obří sluneční erupce by ohrozila členy výpravy na Mars

Ke slunečním erupcím dochází pravidelně a někdy způsobují na Zemi pohromu. Například v roce 1989 zasáhl magnetické pole Země mohutný výbuch ze Slunce, který spustil geomagnetickou bouři, jež během 90 vteřin ponořila na devět hodin do tmy na šest miliónů obyvatel v celé kanadské provincii Quebec.

Tato událost také poškodila transformátory až v daleko ležícím New Jersey, mimo jiné i v jedné jaderné elektrárně, a téměř vyřadila rozvodné sítě v USA od východního pobřeží až k Tichému oceánu na severozápadě.

A přesto intenzita události z roku 1989 bledne ve srovnání se „supererupcí”, k níž podle vědců došlo v roce 775. Dřívější výzkumy vedly k odhadu, že tato dávná událost byla zhruba desetkrát mocnější než událost z roku 1989. A možná byla ještě mnohem silnější než takzvaná Carringtonova událost z roku 1859, což byla nejsilnější geomagnetická bouře od chvíle, kdy je začali odborníci zaznamenávat.

Erupce z roku 775 měla na Zemi zjevně většinou neškodný účinek, zanechala jen nějaké stopy na letokruzích stromů po celé planetě. Nicméně vědci upozorňují, že pokud by se něco takového mělo stát znovu, mohla by to být pohroma pro astronauty ve vesmíru.

„Událost takového stupně by byla pravděpodobně katastrofální, pokud by se stala během letu v hlubokém vesmíru, jako například k Marsu, a nebyla by zajištěna silná ochrana,” konstatuje se ve zprávě, jejímž hlavním autorem je Lawrence Townsend, radiační fyzik Tennesseeské univerzity v Knoxvillu.

Řídký vzduch na Marsu by teoreticky poskytl určitou ochranu proti kosmickému záření v závislosti na tom, kolik atmosféry by astronauti měli nad sebou.

Nicméně Townsend a jeho kolegové odhadují, že na všech marsovských vyvýšeninách by dávka radiace, kterou by posádka dostala, překročila všechny bezpečnostní limity a zvýšila by riziko, že se u astronautů rozvine zhoubná rakovina.

Pravděpodobné by také bylo onemocnění z radiace se zvracením, průjmy, silným krvácením a nakonec úmrtím.

Události, jako byla ta v roce 775, „nejsou časté, ale možná častější než jen zhruba jednou za tisíc let”, řekl Townsend, jehož citoval server Space. „Víme, že něco jako Carringtonova událost se stalo na přelomu října a listopadu 2003. Úroveň rentgenového záření tehdy byla obrovská, mnohem větší, než bylo zaznamenáno předtím i poté.”

Naštěstí tato událost se dotkla Země jen okrajově. Bylo to „něco jako být blízko, nikoli však stát v cestě hurikánu nejvyšší, páté kategorie”, uvedl fyzik.

Tato zjištění podle něj zdůrazňují důležitost mimozemských „úkrytů před bouřemi” k ochraně proti takovýmto nebezpečným událostem.

„Na povrchu Marsu nebo Měsíce bude kvůli tomu nutné podstatné stínění, zřejmě v jeskyních nebo podzemních dutinách, pokud budou k dispozici, a nejlépe na místech ležících hluboko v marsovské atmosféře,” uvedl Townsend.

Povrchové obytné objekty by bylo také nejlepší umístit do „úzkých kaňonů nebo pod převislé útesy nebo u čehokoli, co může omezit oblast vystavenou částicím přicházejícím z hlubokého vesmíru”, dodal vědec.

Budoucí bádání by mohlo prozkoumat, jak často k takovým katastrofickým jevům dochází, a zjistit, zda existují nějaká vodítka, která by nás před těmito událostmi včas varovala, řekl Townsend.

„Mým cílem není vyvolávat paniku nebo zrazovat od budoucího lidského průzkumu v hlubokém vesmíru. Chci poukázat na to, že opatrnost nám velí lépe pochopit tyto události, jejich důsledky pro vesmírné lety a to, co je nutné k ochraně posádek před nimi,” zdůraznil.