Nepohádka o Modrovousovi

„Pán mu tam nařízl zátylek a s úsměvem se díval, jak krvácející slábne. Dítě dorazil teprve po chlípném zneužití. Dlouze obdivoval odseknutou hlavu a uschoval ji zvlášť. Oči vyloupal a vložil je do skleněného poháru, který si vystavil na římse krbu. Bezhlavé chlapcovo tělo poručil hodit do žumpy a ponořit hluboko pod vrstvu výkalů,“ vypovídal po letech sluha.

Bylo to odporné a děsuplné divadlo. Přitom Gilles de Rais přezdívaný Modrovous (Barbe bleue) nebyl jen sadistický pedofil, ale i odvážný válečník a významný mecenáš umění.

Mimochodem - není jasné, zda svou přezdívku získal až o staletí později podle slavné a poněkud hororové pohádky Charlese Perraulta (1628-1703), nebo již ve své době opravdu proto, že si barvil vousy na modro. V tom případě by se proslulý francouzský pohádkář mohl inspirovat naopak Gillesovým příběhem…

Jisté ale je, že se něco v povaze uznávaného bojovníka a mecenáše zvrtlo (osobou tohoto šlechtice se zabýval Martin Nejedlý v článku Medievisté a tabu, Dějiny a současnost, 11/2010).

Gilles de Rais byl bohatý. Po rodičích měl velké majetky ve Francouzském království i ve formálně nezávislém Bretaňském vévodství. Vlastnil hrady v Tiffauges a Machecoul, které přestavěl. Byl štědrý a podporoval všechny druhy umění.

Zajímal se o staré jazyky, historii a filozofii. A také se proslavil v boji proti Angličanům jako nejbližší poradce slavné Jany z Arku.

Poprvé ji uviděl v roce 1429 na hradě Chinonu a byl okouzlen. I on ji zaujal. Byl okázale oděný, prsty měl posázené drahokamy, na očích stíny a černě obarvený vous. Nabídl Janě svou pomoc a věrně jí stál po boku v květnu 1429, kdy se svými vojsky osvobodila Orléans. Za to mu francouzský král Karel VII. udělil hodnost nejvyššího maršálka.

Všichni mu předpovídali vynikající politickou kariéru.

Nestalo se tak. Jana z Arku padla díky zradě do zajetí a ve středu 30. května 1431 byla upálena. Gillesovi bylo šestadvacet a Janina smrt jím otřásla. Vrátil se na své statky k ženě Kateřině a malé dceři. A v roce 1432 začal se svým řáděním.

Večer 27. srpna 1438 vítala majitelka hostince U černé lišky v La Roche-Bernard vzácného hosta - jakéhosi šlechtice ve skvělém kabátci a jeho sluhu Etienna Coriaulta. Šlechtic se přede dveřmi zastavil, protože před vedlejší chatrčí zahlédl jakéhosi chlapce. Malého, plavovlasého, takového cherubínka.

Bylo mu devět a byl to syn vdovy Péronne Lessartové. Pán cosi pronesl k sluhovi a vkráčel do hostince. Ještě týž večer přišel sluha s pytlíkem peněz k vdově. Chlapec by se prý hodil k pánovi do služby. Lessartová penězům podlehla. Druhý den čekala s chlapcem na šlechtice před hostincem a prosila ho, aby chlapce „milostivě opatroval“. Tehdy jej viděla naposledy. Gilles de Rais nebožáka podřezal loveckým tesákem a před tím „s ním chlípně obcoval a ukrutně ho ztýral“.

Tělo spálil v krbu vlastní ložnice. Nemohl si pomoci. Od roku 1432 byl v zajetí neúprosné touhy po krvi malých chlapců - děvčátka jej tolik nezajímala. Celé dny myslel jen na to, kde najde příští oběť. Vyjížděl ze svého hradu Machecoul pouze proto, aby mohl obhlédnout, jak pěkné hochy mají jeho poddaní. A pořídil si i speciální výbavu.

Gilles de Rais se na svou úlohu sériového vraha dobře vybavil. Zakoupil si zvláštní nože, tesáky a dýky, které potřeboval k rozřezávání obětí. Zvlášť se mu osvědčil tesák zvaný braquemard.

Sluha Henriet později vypovídal, že „Gilles se na odseknuté hlavy rád díval, líbal je a mazlil se s nimi. Často je ukazoval jemu, svědkovi, a také dalšímu služebníkovi, Etiennovi. Někdy se jich vyptával, která z těch hlav jim připadá nejlíbeznější. Zda tahle, patřící dítěti, které podřezal teprve před chvilkou, nebo ta včerejší, či dokonce předvčerejší“.

Navenek Gilles zachovával fasádu významného pána a šlechtice a o jeho činech věděli jen tři sluhové. Ani manželka neměla nejmenšího tušení.

Všichni si ho vážili a obdivovali jej. Založil tradici Mystéres ďOrléans (Orleánských mystérií), opěvujících Janu z Arku, jež jsou dodnes součástí francouzského divadla. V Nantes si postavil palác. Objednával si iluminované rukopisy, které jej velebily ve stylu: „Dobrý pan Gilles, rek s erbem lilií, má též milosrdné srdce, poslední nuzák od něho neodchází s prázdnou.“ Bylo na tom něco pravdy.

Gilles rád rozdával almužny, zvlášť chudým dětem, které žebraly o jídlo. Právě ony byly pramenem, ze kterého vybíral své oběti. Pierre, jeho dveřník na hradu Machecoul, o tom prohlásil:

„Když jednou pán rozdával před branou almužnu, zadíval se na vyhublého a plavovlasého chlapce. Pak mu pošeptal, že má pro něho v kuchyni koláčky. Mně dal peníze, abych si zašel do krčmy na džbánek pálenky. U prvních chalup jsem se ještě otočil. Pán hladil hocha po vlasech a odváděl si ho boční brankou do hradu.“

Při pozdějších výsleších Gilles nakonec své jednání vylíčil do všech nechutných podrobností. Například to, že své oběti škrtil „až do chvíle, kdy začaly chroptět, aby nevypustily duši před tím nejlepším, co přišlo potom“. Uvedl, že „měl větší potěšení než ze smilstva z chvíle, kdy z podřezávaného krčku poprvé vytryskla krev“.

V roce 1438 se hrůzyplný kolotoč začal roztáčet čím dál rychleji a hrozil, že pána z Rais semele. Gilles měl čím dál tím větší chuť po krvi. K tomu všemu se zadlužil a část svého majetku musel prodat. Navíc bretaňský vévoda Jan jej začal podezřívat, že je francouzským agentem. Čekal jen na příležitost, jak Gillese zničit. A šlechtic mu sám nahrával.

Potřeboval totiž stále více chlapců. Začal si je vybírat z chudých dětí ve městě Nantes. Stejně jako na svých hradech i cestách jim sliboval dobré místo, a tak je nalákal. A začal se zabývat kouzly a černou magií. Kvůli tomu si pozval na hrad alchymistu a astrologa Francesca Prelatiho z Florencie. Vyvolával s ním démony při zvrhlých obřadech, při kterých používal oči, pohlavní údy a vnitřnosti svých obětí.

Toužil s pomocí démonů získat zlato a také se zalíbit bretaňskému vévodovi. V roce 1440 se v Nantes začaly šířit informace o velkém množství zmizelých chlapců v souvislosti s panem de Rais. Obvinit ho ovšem bylo těžké. Byl to pořád bývalý druh Jany z Arku, vážený a ctěný. Pořádal pro ostatní šlechtice skvělé hostiny a plesy. Rozdával almužny. Mrtvolky dětí mezitím hnily v hradní žumpě.

A Gilles šílel stále víc a víc. Mučil, škrtil, podřezával se stupňující se frekvencí. Sám později dobrovolně doznal, „že v poslední době, i když bylo nějaké dítě mrtvé, líbal je a posléze jeho tělo rozpáral. Hodiny se kochal pohledem na vnitřní orgány, jež vyjímal jeden po druhém. Jindy zase, zatímco děti umíraly, sedal jim přímo na žaludek, trpělivě sledoval jejich utrpení a velice se tomu smál“.

Měl sice výčitky svědomí, ale zaléval je vínem. Jeho konec se však pomalu blížil.

V roce 1440 musel Gilles za nevýhodných podmínek prodat hrad Saint-Etienne-de-Mermote. Koupil jej dvořan bretaňského vévody Ferron. Gilles ale začal obchodu litovat a hodlal hrad znovu odkoupit. To nový majitel ihned zamítl. Rozzuřený Gilles věc vyřešil po svém. Vtrhl do kostela v podhradí při nedělní mši, kterou vedl dvořanův bratr. Ječel, mával mečem, zmlátil kněze i dvořana a vsadil je do želez.

To popudilo jak bretaňského vévodu, tak nantského biskupa. Oba povolali příslušné orgány a Gilles měl stanout před soudem světským i církevním. Před světským kvůli dětem, před církevním pro vyvolávání démonů.

Gillese a jeho tři sluhy zatkli 15. září 1440. Podkoní Jean Mercier ve své výpovědi tvrdil: „Gilles de Rais zabil mnoho chlapců a psal si jejich krví čarodějnou knihu. Díky ní se chtěl zmocnit všech hradů, po kterých zatoužil.“

Gillese podle středověkého zvyku mučili. Všechna obvinění nejprve popíral a vztekle řval. Nakonec se ale přiznal k desítkám vražd. Jejich počet se přesně určit nedal. „Tento pán se zmocnil mnoha dětí, nejméně dvou stovek a snad i více. Už nikdy nebude možné jejich počet přesně určit,“ prohlásil soud.

Gilles i jeho sluhové dostali trest smrti. Sluha Henriet se sice pokusil o sebevraždu, ale byl nakonec zachráněn.

Právě Henriet vypovídal o tom, že jeho pána trápily výčitky svědomí: „Často jsem vídal svého pána hrozně sklíčeného, a dokonce plačícího. Bědoval a ptal se sám sebe, proč tak strašné věci dělá. Prý to musí být vliv zlé planety.“

Na popraviště odsouzené přivezli 26. října 1440. Bylo to na břehu řeky Loiry a už je tam čekali kati v kápích. Gilles promluvil k přítomnému davu a prosil za odpuštění. Navíc nabádal, aby lidé o děti pečovali s láskou. Někteří přítomní plakali.

Pana de Rais jako šlechtice oběsili, a poté vydali plamenům. Tělo ale vytáhli dřív, než úplně shořelo, a jeho ostatky byly nabalzamovány a uloženy v kryptě karmelitánského kostela.

Bylo mu šestatřicet let. Příběhy o jeho podivném životě se objevují dodnes.