Největší fronty na kapry byly za války

Kapr byl vítaným postním jídlem už před staletími, a proto ho chovali především mniši v klášterních rybnících. Odtud se později rozšířil do šlechtických rybníků. Již v 19. století byl v českých rodinách kapr tradiční rybou na Vánoce, ale pouze vařený v tmavé sladkokyselé omáčce ze sušených švestek, perníku, rozinek a dalších přísad.

Často se místo kapra podávala stejně upravená štika, sumec, úhoř, lín nebo pstruh. Jako příloha posloužila vánočka nebo knedlík. I když klasického smaženého kapra má ve své kuchařce už Magdalena Dobromila Rettigová, na Štědrý den se začal podávat až za první republiky, s bramborovým salátem dokonce až v 50. letech.

Dodnes se vedou spory, zda klasicky český je salát připravený z vařených brambor, dochucený octem, olejem, pepřem a solí, případně ještě cibulí a petrželkou, anebo ten s kořenovou zeleninou, hráškem, kyselými okurkami a majonézou.

Miroslav Blecha podědil vztah k vodě, rybám a přírodě po svém dědovi Rudolfovi a tatínkovi Karlovi a podobně ho předal zase on svému synovi.

„Blechovi jsou rybáři už po čtyři generace. Děda měl domek v Horních Dvorcích blízko Telče a hned u něj potok a rybník, kde pytlačil. Povoláním byl zedník a ryby chytal jen pro obživu rodiny. Zato můj táta se po dokončení dvouleté rybářské školy v Chýnově stal profesním rybářem, který budoval rybářské pohraničí na Tachovsku,“ vzpomíná Blecha.

„Po vojně se oženil a rybařina mu zůstala jen jako hobby. Nás s bratrem tím zákonitě nakazil. Zatímco táta jako malý kluk chytal na režnou nit a háček, který si udělal ze špendlíku, já už měl k dispozici vlasec namotaný na dřívku. Pytlák totiž nikdy nepoužívá klasický prut,“ vysvětluje.

Brzy se dostal také při výlovu rybníka k čapíkování. „Po výlovu se vždycky zařvalo ‚Hoří!‘ a do rybníka mohli vlézt čapíci. Ten výraz vznikl z toho, že chodíte v blátě, proto zvedáte nohy jako čápi a můžete si vysbírat ryby, které zbyly po výlovu.“

Dřív si rybáři sami pletli sítě a v rámci tradice učí i dnes na rybářském učilišti dělat výplety k podběrákům. Tradiční nástroje zůstaly, změnily se však materiály, z nichž se vyrábějí. Těžká železa nahradily duraly a hliníky, místo kožených zástěr a bot se nosí gumové apod.

Dodnes se ale používá háček na vypouštění rybníku, který vymyslel Jakub Krčín z Jelčan v 16. století. Výlovy rybníků se konají od října do listopadu a pak se ryby skladují v sádkách.

Na tradici si zakládá i Miroslav Blecha, který se po roce 1989 nechal zaměstnat u soukromníka jako rybářský dělník a později si založil velkoobchod s rybářskými potřebami. To už spolu se synem propadl i sportovnímu rybaření.

Navíc se před třiadvaceti lety rozhodl, že bude před Vánoci v Praze prodávat kapry. „Tak jsem se poprvé ocitnul mezi stovkami dalších prodejců a zjistil jsem, že neumím podřezávat kapří šupiny, a vedle u stánku lidi z Třeboně zase neuměli správně stahovat kapra. Tak jsme si poradili a pomohli.“

Od té doby jedinkrát nevynechal a má okruh svých stálých zákazníků, kteří za ním jezdí i přes celé město.

Prodává zásadně ve stylovém oblečení a občas mu pomáhá i syn, který vystudoval střední rybářskou školu a poté fakultu rybářství a ochrany vod na Jihočeské univerzitě, takže dosáhl v rybařině a v rodě Blechů nejvyššího možného vzdělání.

Jak se ale prodávaly ryby dříve? O rybí maso jako o postní jídlo byl zvýšený zájem vždy o Vánocích a o Velikonocích. Dřevěné kádě s rybami byste našli v pražských ulicích už za první republiky. Těsně po jejím vzniku, tedy po skončení první světové války, byl ale všeho nedostatek. Těžko se sháněly kvasnice na vánočky, místo čaje a kávy byly jen náhražky a chudý byl i rybí trh.

Situace se postupem času zlepšovala a kolem roku 1932 stálo kilo kapřího masa 12 korun (paradoxně stejnou cenu mělo i za socialismu), kilo krůty 15 korun, kilo pomerančů 4 koruny, přičemž měsíční plat úředníka byl kolem 1300 Kč. Největší fronty na kapry byly v prvním roce druhé světové války, kdy se na ně čekalo až šest hodin. V pozdějších letech už ryby nebyly k sehnání téměř vůbec.

Přesto na rybí maso nebyly zavedeny po celou válku potravinové lístky. A pokud byly ryby někde k dostání, byla k nim povinnost zakoupit si i želvy, které se do protektorátu dovážely. Lidi si je ale nechtěli vařit, tak si z nich raději udělali domácí mazlíčky.

Vraťme se ale ještě do třicátých let. Zajímavou sondu nabízejí dobové fotografie z předvánočních ulic Prahy, z nichž se dá leccos vyčíst. Tak například jestliže se dnes prodejci chlubí, že vám kapra nejen zabijí, ale i očistí, vykuchají a naporcují, vězte, že stejnou službu nabízeli už tehdy.

Pouliční prodavač měl na sudu dřevěný vál a na něm vystavené úhledné rybí porce. Vedle dřevěných kádí stály proutěné uzavíratelné koše, v nichž se ryby přenášely. Celoročně si hospodyňky chodily pro ryby do Staroměstské tržnice. Dochoval se snímek z roku 1936, na němž kapra zabíjí prodavačka a na černých tabulích za ní jsou nápisy Štika, úhoři, líni, cejni, mořské ryby, kapři a uvedena jsou i jména prodavaček Karla Zajíčková, Marie Staňková. Ryby plavou v kameninových bazénech.

Za socialismu se daly čerstvé ryby koupit v obchodech, označených Ryby, drůbež, zvěřina. Krásná prodejna byla v Hybernské ulici naproti Masarykovu nádraží, která měla velké vykachlíčkované nádrže. Jeden z mála klasických obchodů tohoto typu, který se zachoval dodnes, najdeme na Malé Straně v Karmelitské ulici. Od roku 1993 v něm prodává Jana Zemanová, ale už předtím se svým tatínkem Jaroslavem Maškem působila v podloubí na Malostranském náměstí.

„Naše rodina prodává ryby, drůbež a zvěřinu na Malé Straně nepřetržitě padesát let. Nakupovat k nám chodila Slávka Budínová, Martin a Petr Štěpánkovi, Jaromír Hanzlík a Jana Brejchová, pan Kemr a pan Vinklář, ti všichni tu také bydleli,“ vzpomíná paní Zemanová. Pravidelně o Vánocích nabízí i kapry z kádí, které jí přivážejí rybáři z jižních Čech.

Největším českým propagátorem a obchodníkem s rybami byl v minulém století Jindřich Vaňha. Pocházel ze staré holešovické rodiny, která měla už od 16. století práva k rybolovu na Vltavě a vlastnila kapří sádky. Jeho otec Karel provozoval rybářskou živnost a vlastnil dva přívozy přes Vltavu.

Jindřich se ale vydal do světa, kde se seznámil s moderními způsoby zpracování a skladování mořských ryb. Ty začal ve 30. letech nabízet ve své síti prodejen a rybích bufetů v Praze i v dalších městech.

Pro Vaňhovu firmu pracovali obchodní zástupci v mnoha přímořských státech od Baltu a Severního moře až po Jadran. Na Václavském náměstí otevřel v roce 1934 rybí bufet a rybí restauraci s akvárii, v nichž si hosté mohli vybírat z rozmanitých vodních tvorů. Původní kovová plachetnice nad vchodem zdobila restauraci i mnoho let po Únoru 1948, kdy už Vaňha žil v emigraci…