Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino!

Doteď mě ta chyba mrzí. Na jaře jsem psal článek o zdravotních sestrách a v popisku u fotky jedné z nich vyšla věta: „Byli i takové, které se podívaly a odešly za pět hodin.“ Klasická chyba - shoda podmětu s přísudkem. Na poslední chvíli jsem se totiž rozhodoval mezi sestrami a lidmi, tedy mezi „byly“ a „byli“.

Na rozdíl od televizních či rozhlasových moderátorů, kteří vyřčené slovo nemůžou vzít zpět, mají píšící žurnalisté výhodu, že jejich články čte v rámci výroby novin víc lidí. Přesto se stane, že i několik párů očí chybu nebo překlep přehlédne.

Štvalo mě to i proto, že vím, jak se někdy na novináře nadává, že neumějí česky. Zároveň vím, že spousta lidí by řekla: trápit se pravopisem je hloupost, protože jsou důležitější věci.

Z odpovědi „je to jedno“ se stala univerzální reakce těch, kteří pravidla naší mateřštiny neovládají. Ten, kdo lpí na správném vyjadřování a opravuje ostatní, je pro ně předpotopní, povýšený intelektuál. V očích těch, pro něž jsou mluvnice a pravopis zaprášená slova ze základní školy, stojí vývoj jazyka především na představě, že všechno je dnes dovoleno. Pravidla jsou přežitá, nikdo je stejně neovládá a není čas se jimi zabývat!

Mezi mírnější reakce přistižených „hříšníků“ patří třeba věta: „Píšu rychle, tak neřeším i/y.“

„Nejde o rychlost. Úhoz do klávesnice bude trvat stejně dlouho, ať napíšu ,i‘ nebo ,y‘,“ pochybuje o takové výmluvě Markéta Pravdová, předsedkyně Rady Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. „Pokud nemá čas přemýšlet, je něco špatně. Zrovna psaní ,i‘ a ,y‘ ve vyjmenovaných slovech se děti učí ve třetí třídě základní školy. Na děti se údajně kladou velké nároky, ale kdy jindy si mají osvojit základní pravidla, než když jsou ještě malé?“

Odhodit pravidla s koncem povinné školní docházky není výraz svobodomyslnosti, spíš nevzdělanosti. Že bude za hlupáka nebo že mu v horším případě ostatní nebudou rozumět, leckoho netrápí. Naštěstí je pořád dost lidí, kteří větu „to je jedno“ neuznávají.

Na Facebooku, který je stejně jako jiné sociální sítě nevyčerpatelnou studnicí hrubek, vzniklo několik skupin, které češtinu hájí. K té s názvem „Chudák čeština“ se hlásí 13 000 lidí. Dennodenně sdílejí jazykové perly, které při brouzdání internetem objevili. Tady jsou ukázky z poslední doby, včetně komentáře některého člena skupiny:

„předšti si to pořádně“

Michal Veselý: „Teoreticky možné. Dštít se dá, takže by mělo být možné i předštít.“

„dobru vecer nedaroval bytu nekdo toustovac? dekuji“

Nikolka Štefková: „Tak kdo tomu bytu daroval toustovač?“

„Máme jedno místo v aute + listek zítra do plzně z benešova nechtěl by někdo jed?“

Martin Slabý: Proč čekat, až nás otráví fotbal, když to můžeme urychlit?“

„Superprémiové hypoalergenní krmivo pro dospělé kočky se zvěřinou a rýží žijící venku.“

Zuzana Moravcová: Krmivo žije venku, nebo rýže žije venku? Pokud krmivo žije doma a rýže venku, jak to dělají?

„Karel Gott má dnes 77. let“

Lucinka Malá: „Kam asi poletí?“

Ve stejné facebookové skupině jsem narazil na fotku rozkopané silnice s nápisem PLIN. Někdo by mohl namítnout, že se dělníkovi nebo řemeslníkovi, pokud dobře odvede svou práci, přece nebudeme posmívat za hrubky. Na druhou stranu k tomu, aby věděl, jak napsat slovo „plyn“, nepotřebuje doktorát z filologie.

Ne že by čeština patřila mezi snadné jazyky, ale vyhledat, jak se co píše a říká, je dnes díky internetu otázka vteřin. Ústav pro jazyk český provozuje Internetovou jazykovou příručku na adrese: prirucka.ujc.cas.cz, obsahující více než 100 000 slovníkových hesel a také poučení o problematických jazykových jevech. Denní návštěvnost je přes 40 000 přístupů. Kromě toho funguje v ústavu telefonická jazyková poradna.

„Nerozlišujeme mezi dotazem od školáka, který dostal pětku, a dotazem k právnímu textu, kde může chybně umístěná čárka ovlivnit smysl zákona. Poradíme všem,“ říká Markéta Pravdová. Přibližně třetina dotazů se týká pravopisu, zvláště zápisu cizích slov, část slovní zásoby, ohýbání slov, větné stavby nebo úpravy písemností.

Jazykovědci se často setkávají s výtkami, že se pravidla pravopisu neustále mění. „Třeba vyjmenovaná slova jste nám změnili. Tatínek se je učil jinak a dědeček taky,“ zaznamenali v poradně. „Je to sice častá stížnost, ale zcela neopodstatněná,“ reaguje Markéta Pravdová. „Vyjmenovaná slova se od roku 1957 nezměnila. Ve škole se je ale neučíme všechna, jen některá. Že se někdo učí babyku a někdo ne, nemá vliv na pravopis slova babyka.“

Ačkoli se do našeho slovníku dere stále víc cizích slov, pravidla se od časů, kdy do školy chodili rodiče současných školáků, nezměnila. Doba však ano. Pokud děti málo čtou, komunikují především na internetu a poslouchají televizní nebo rádiové stanice, které na jazyce nelpí, mají stále méně příležitostí spisovnou češtinu vstřebávat.

Učitelé změny zaznamenali. „Duál typu ,rukama, nohama‘ se dětem zdá nespisovný, a co teprve skloňování se zájmenem a přídavným jménem. Někdy jsou až hyperkorektní a vznikají tvary jako ,dvěmi‘, protože ,dvěma‘ se jim jeví jako nespisovné,“ uvádí pro příklad Vanda Müllerová, učitelka češtiny ze ZŠ EDUCAnet v Praze.

A jmenovat může další: „Tvar ,bychom‘ už vnímají jako nespisovný, protože ho kolem sebe skoro neslyší. Ve velkých písmenech mají absolutní guláš. Skloňování zájmen - jenž, týž - jim dělá problémy.“

„K nám na gymnázium přicházejí žáci, kteří jsou ochotni se učit. Přesto mají problémy například s některými pravidly psaní velkých písmen, protože zde nevidí logický systém,“ připojuje se Ivana Zikmundová, češtinářka z gymnázia ve Špitálské ulici v Praze 9.

Internet a angličtina mají také svůj vliv. „Vynechávají interpunkci na konci vět, nepoužívají velká písmena v názvech, popřípadě je dávají tam, kam angličtina - třeba Česká Republika,“ všimla si Vanda Müllerová. Ivana Zikmundová přidává ještě špatný slovosled a slovní vazby (například „jsem za to rád“) a nadužívání anglických slov tam, kde to není třeba (market, showroom).

Pokud by kantoři v něčem žákům ulehčili, jsou to velká písmena. Markéta Pravdová souhlasí: „Letos vyšla kniha Psaní velkých písmen v češtině, která má 350 stran. To hovoří samo o sobě. Máme tak podrobně propracovanou problematiku velkých písmen, že vydá na tlustou knihu.“

Před časem provedl Ústav pro jazyk český průzkum, kterého se zúčastnilo přes 18 000 respondentů. Na stránkách ústavu nejprve vyplňovali zaškrtávací metodou test zaměřený na psaní velkých písmen. Přestože na web ústavu zavítají spíše ti, kdo se o jazyk zajímají, výsledek nebyl nic moc - úspěšnost 59 procent.

Druhá část obnášela řešení testu i s vysvětlením a dotazník s návrhy, jak psaní velkých písmen zjednodušit. Třeba začínat všechna slova ve víceslovných názvech bez výjimky velkými písmeny. Výstup byl tentokrát ještě překvapivější - 86 procent účastníků testu se vyjádřilo, že si žádné změny nepřeje. Jsme zkrátka příliš konzervativní.

Méně radikální změny v češtině se dějí poměrně nenápadně, aniž bychom si je museli odhlasovat. Nejméně 10 čtenářů, kteří reagovali na výzvu v Magazínu, ve výčtu nešvarů zmínilo stejné sloveso: soustředit se. Poukazovali na to, že tvar „soustředím se“ znamená budoucí čas (stejně jako např. zúčastním se), tudíž veřejností i médii hojně používaný obrat „budu se soustředit“ nedává smysl.

Markéta Pravdová se s tím nesetkává poprvé. Problém podle ní spočívá v tom, že všechna ostatní slovesa začínající na „sou-“ jsou nedokonavá, v budoucím čase je tedy třeba říct budu souhlasit, budu soupeřit, budu soutěžit atd. Jen soustředit se mezi ně nezapadá.

„Funguje princip analogie - pokud máte tolik sloves, která se chovají stejně, pak nepřekvapí, že i u dokonavého slovesa ,soustředit se‘ nacházíme tvary nedokonavé,“ vysvětluje zapeklitost problému. „Nechci říct, že na tom nezáleží, ale je otázka, zda je to ještě chyba, nebo zda přijmout celkem rozumný argument, že když se takhle chovají jiná slovesa, proč ne i tohle,“ poznamenává s tím, že ani lingvisté nejsou ve shodě.

Čtenářům vadily i další výrazy, které vídají nebo slýchají v médiích - Američani místo Američané, cunami místo tsunami, v Nymburku místo v Nymburce, v Riu de Janeiru místo v Riu de Janeiro nebo lidé vyrábí místo vyrábějí. Těch několik výrazů jsem vybral schválně, navzdory rozčilení pisatelů jsou totiž přípustné obě varianty. Někdy nám některé výrazy zkrátka nejdou „přes ústa“, ačkoli jsou korektní. Jiné původně byly nesprávné, jenže stokrát opakovaná chyba se nakonec stane normou, abych parafrázoval jedno rčení.

Když jsem v novinách začínal, zkušenější kolegové mi kladli na srdce, abych se některým obratům vyhýbal. Třeba že „něco je o něčem“, kupříkladu „fotbal je o gólech“ nebo „herectví je o štěstí“, protože je to nečeská, otrocky přeložená fráze z angličtiny. Dnes se s ní setkávám takřka všude. Čest výjimkám!

Jan Šetek pracuje 15 let jako jazykový korektor ve zpravodajství České televize a tuhle frázi dlouho v odevzdaných textech neviděl. A když, tak ji bez milosti škrtá. „Hodně se začalo používat, že je něco v problémech - továrna, podnik. Typický anglicismus. Snažím se ho opravovat,“ dává jiný příklad.

Se svými kolegy má na starosti texty, které čtou moderátoři ze čtecích zařízení, jmenovky lidí, kteří se objevují před kamerou, a zprávy, které rotují ve spodní části obrazovky. „Zprávu napíše redaktor, pak ji přečte editor, po něm korektor,“ popisuje, jak text putuje, než se jej chopí moderátor. „Problém může nastat, když se editor dostane k textu třeba jen minutu před vysíláním,“ vysvětluje, proč diváci občas zaznamenají chybu. Na „pohodovou“ lhůtu na korekturu včetně případných stylistických změn podle něj postačí pět minut před vysíláním.

Nebezpečí pro češtinu nevidí v přejímání anglicismů - jednotlivých výrazů jako spíše celých vazeb, často s nepřirozeným slovosledem. Někdy však naše řeč angličtině přece jen podlehne, proto jsme dřív „diskutovali o problému“, zatímco dnes můžeme také „diskutovat problém“.

Korektoři jsou shovívaví i k některým hovorovým výrazům, ale jen v mluvené podobě. „Tolerujeme například v plurálu mužského životného rodu koncovky -i. Komunisti, lidi…“ Avšak výjimky jsou i mezi výjimkami. Třeba pojmenování Židi má hanlivý nádech, proto je v ČT neuslyšíte. Přípustný je pouze tvar Židé.

Nahradit cizí slova českými ekvivalenty podle Jana Šetka není úkolem médií a novináři nejsou obrozenci, kteří nová slova vymýšlejí. „Média nemají být normotvorná, my máme normy dodržovat,“ má jasno.

V pubertě jsem vyrůstal na německých hudebních televizních kanálech, ale ani moje mizerná němčina nebyla na překážku tomu, abych si všiml, jak často se do mluvy moderátorů vkrádají anglická slovíčka. Koncerty nebyly živě, ale zásadně „live“, nemluvě o neustálém přesvědčování, že je všechno „OK“. Po letech můžu konstatovat, že trend anglicismů dorazil i k nám.

Kamarádka němčinářka mě v téhle souvislosti „uklidnila“, že v Německu je to od té doby ještě horší. Pracuje mimochodem v reklamní agentuře, což je společně s oblastí informačních technologií asi nejčastější podhoubí všelijakých novotvarů. Občas mě pro pobavení zásobuje výrazy ze svého zaměstnání, jako je „vyprintovat“ (vytisknout) nebo „zkonektovat“ (propojit).

Že jsem zestárl, mi na okamžik připomněl titulek, který jsem zhlédl v trafice na obalu časopisu Top dívky. Pravda, nejsem jejím cílovým čtenářem, nicméně věta „It-boy a star blogger Riccardo Simonetti tě vystylinguje na fesťáky“ si zasloužila opsat. Kdo je ten pán, nevím. Do sbírky zapadá také telefonát tiskové mluvčí jednoho supermarketu, která mi nabízela námět na článek. Když jsem se omluvil, že se jídlu věnuju v Magazínu jen sporadicky, alespoň se zeptala: „A nevíte o někom, kdo se u vás zabývá foodem (jídlem)?“

Doteď mi zní v hlavě drsný hlas z rádia Evropa 2, jenž mě nabádal: „Čekuj sety našich dýdžejs onlajn!“ Další dávku češtinářského masochismu jsem si prožil v létě při sledování Snídaně s Novou. Moderátor Aleš Lehký zpovídal protagonisty muzikálu Noc na Karlštejně a zajímalo ho: „Všichni známe ten příběh, ten film i ty písničky. Je to v něčem jiné, je to nějakej refresh (oživení, osvěžení)?“ Na obranu rodného jazyka jsem v tu chvíli mohl udělat jedinou věc. Popadnout ovladač a přepnout.

Je třeba říct, že soukromá komerční média si bohužel můžou mluvit a psát, jak chtějí, i když to citlivějším jedincům rve uši i oči. To se týká jak nespisovného projevu, tak anglicismů.

„Evropa 2 je mladé, dynamické a živé rádio. Není proto možné a ani žádoucí, už s ohledem na cílovou skupinu posluchačů, svazovat vysílání striktními jazykovými pravidly. Na druhou stranu i zde platí určitý interní kodex, který ale řeší pouze základní a obecnou charakteristiku projevu, například vulgarity,“ napsala mi perfektní češtinou Zuzana Nevoralová, tisková mluvčí skupiny Lagardére Active ČR, která rádio provozuje.

Ohledně anglicismů, jimiž se vysílání hemží, dodala: „Evropu 2 dnes lidé neposlouchají pouze přes rádio, ale konzumují daný obsah i v on-line prostředí, tedy na webu, sociálních sítích, apod. Pro toto prostředí jsou anglicismy rovněž velmi přirozené, a my s nimi tedy musíme rovněž pracovat.“

Divák má dnes možnost výběru, proto Markéta Pravdová stanice, které nectí spisovný jazyk, zcela neodsuzuje. „Když si hudební stanice pozve zpěváka nějaké metalové kapely, tak je možné, že moderátor, aby hosta uvolnil a přiblížil se - nechci říct snížil se - na jeho úroveň, bude volit hovorové, nespisovné prostředky. V tomhle kontextu mě to nebude pohoršovat. Jinak je tomu ve zpravodajství nebo u seriózních debat. Tam bych očekávala spisovnost.“

Čeština se podle ní chová jako houba, všechno nasaje. „U jakéhokoli cizího slovesa stačí přidatovat a máte české sloveso. U podstatných jmen jen přidáte správné pádové koncovky.“

Autorita, jež by český ekvivalent vymyslela dřív, než anglicismus zakoření, neexistuje. „I kdybychom nakrásně vymysleli nová, hezká, libozvučná slova, nemůžeme nikomu diktovat, aby je používal.“

Jako rezignaci na jazykové zvyklosti vnímají zastánci tradic snahy nepřechylovat cizí i česká ženská příjmení. Co se týče zahraničních, česká média k nim přistupují různě. Vášně však probouzí především móda Češek nechávat si po svatbě mužský tvar příjmení. Protože se pro něj rozhodly některé známé ženy, může se tenhle trend zdát silnější, než ve skutečnosti je.

Česká Miss 2010, modelka a v poslední době moderátorka a zpěvačka Jitka Válková se od loňského sňatku jmenuje Jitka Boho. Rozhodla se podle svých slov instinktivně. „Přišlo mi docela přirozené nechat manželovo příjmení v původním tvaru,“ vrací se k době před svatbou s muzikantem Lukášem Boho. Dodává, že příjmení Válková skutečně opustila a v občance má uvedeno pouze Jitka Boho. „Kdyby se manžel jmenoval třeba Nováček, tak bych si asi nechala koncovku -ová,“ připouští.

Zákon o matrikách, jménu a příjmení uvádí, že „příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice“. Žena může zažádat o zapsání příjmení v mužském tvaru, je-li: a) cizinka, b) občanka, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, c) občanka, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, d) občanka, která je jiné než české národnosti. Na Jitku Boho nic z toho nesedí, tak co na to na matrice? „Vůbec nic, všechno v pořádku, na nic se mě neptali.“ Dokazuje tím, že v praxi po vás žádný úředník nebude chtít doložit, že chcete kupříkladu bydlet v cizině.

Čeština si však s takovými tvary příjmení neumí moc poradit. „V jazykové poradně jsme měli dotaz od novomanželky, která se nepřechýlila a pak nám volala, jak se bude skloňovat a jak ji mají lidé oslovovat. Tyhle ženy si někdy představují svoje příjmení jen v 1. pádě, jak se bude vyjímat v občanském průkazu nebo při podpisu, ale víc nad ním nepřemýšlejí,“ domnívá se Markéta Pravdová.

Jak tedy skloňovat dejme tomu „Emma Smetana“? Podle lingvistky jsou k dispozici tři varianty - Emmu Smetana, Emmu Smetanu nebo paradoxně hezky přechýleně Emmu Smetanovou…

Zůstává otázka: Je v pořádku někomu určovat, jaké má mít příjmení? Za sebe poznamenám, že se děsím toho, že bych musel v novinách psát věty typu „řekla Novák Smetaně“ nebo že bych e-maily začínal oslovením „Vážená paní Veselý“.

Stále více se rozevírají nůžky mezi lidmi, kteří správnému vyjadřování nepřikládají důležitost, a těmi, kteří na něm lpí. V audiovizuálních médiích takové protipóly tvoří komerční rozhlasové a televizní stanice a na druhé straně ta veřejnoprávní, tedy vlastně jen Česká televize a Český rozhlas, na jejichž chod přispíváme koncesionářskými poplatky.

Zatímco z komerčního rádia jsem nedávno slyšel, že je něco debilní, jazykový korektor Jan Šetek vzpomíná, jak před časem diskutovali, zda výraz „frajeřina“ není na Českou televizi až moc expresivní. Rozdíl mezi médii vnímá také. „Veřejnoprávní se zaměřují na všechny skupiny obyvatel a tomu by měl odpovídat i jazyk. Myslím si, že máme povinnost dodržovat normy, které jsou dané, a řídit se jimi.“

Podle Markéty Pravdové jsou média výkladní skříní češtiny a je celkem pochopitelné, že zvlášť od těch veřejnoprávních očekáváme kultivovanou češtinu. Rozdíly jsou i v tištěných médiích. Někde bdí nad jazykovou správností korektoři, jinde spoléhají, že redaktoři ovládají jazyk perfektně. V horším případě to nevnímají jako zásadní předpoklad pro jejich práci.

U jednotlivce je do jisté míry na vlastním rozhodnutí, na čí stranu se přidat. Buď k těm, kteří mají češtinu „na háku“, ale jiným jsou pro smích, nebo k těm, kteří se snaží udržovat jazyk na vyšší úrovni z přesvědčení, že to přece není jedno. Tlačit na to, aby čeština neupadala, musíme „zdola“, protože žádná vyšší moc, která by v její prospěch zasáhla, není. Pokud jste článek dočetli až sem, zřejmě se řadíte k té druhé skupině.