Článek
Dva měsíce před osudovým střetnutím došlo totiž k mohutné erupci sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa. Přímým následkem této erupce bylo přes sedmdesát tisíc mrtvých a obří oblaka popílku, která byla vymrštěna až sto kilometrů nad povrch planety.
Výbuch měl však také nepřímé následky, jimiž ovlivnil i osudy Evropy. Podle expertů z londýnské Imperial College, o jejichž výzkumu informoval deník The Independent, to začalo tím, že elektricky nabitý sopečný popílek „zkratoval“ ionosféru, horní vrstvu atmosféry zodpovědnou za tvorbu mraků. Podobné poruchy v ionosféře byly vědecky potvrzeny v roce 1991 při erupci sopky Pinatubo na Filipínách.
Vodou nasáklá země totiž obvykle nahrává spíše obráncům než útočníkům.
Podle studie zveřejněné v časopise Geology vedlo narušení elektrických proudů v ionosféře k neobvykle vysoké oblačnosti a velkým srážkám. I Napoleon musel ráno 18. června 1815 delší dobu vyčkávat se svými útoky. Čekal, až po silných deštích aspoň trochu vyschne půda. Kdyby mohl udeřit dříve, vzrostla by jeho šance porazit Brity a Nizozemce ještě před příchodem Prusů, kteří rozhodli o osudu bitvy.
S následky silných dešťů však musela útočící francouzská armáda zápasit i během bitvy. Vodou nasáklá země totiž obvykle nahrává spíše obráncům než útočníkům, zejména když se dávají do pohybu velké formace pěchoty a jízdy.
| Francouzi neměli převahu |
|---|
| Napoleon prohrál u Waterloo 18. června 1815 |
| Měl k dispozici 69 tisíc vojáků a 250 děl |
| Z toho bylo 48 tisíc pěšáků, 14 tisíc jezdců, sedm tisíc dělostřelců |
| Britové nasadili 68 tisíc mužů a 150 děl |
| Z nich 51 tisíc tvořila pěchota, 11 tisíc jezdci a šest tisíc dělostřelci |
| Prusové mezi 14. a 19 hodinou vrhli na bojiště 50 tisíc mužů, především jízdy |
Viktor Hugo: Oblohu pokrývaly mraky
„V románu Bídníci píše Victor Hugo o bitvě o Waterloo, že obloha nezvykle pokrytá mraky stačila ke zhroucení světa. Nyní jsme o krok blíže k pochopení podílu Tambory na bitvě, která se odehrála o půl světa dál,“ komentoval výzkum vedoucí studie doktor Matthew Genge.
Připomněl také nová zjištění z výzkumu obří erupce Tambory před dvěma staletími: „Dříve si geologové mysleli, že vulkanický popel uvázne v pasti ve spodní atmosféře. Můj výzkum však ukazuje, že popel může být elektrickými silami vystřelen do horní atmosféry.“
Nešlo jen o císaře
Série experimentů a počítačové simulace podle něj ukázaly, že nabité sopečné částice o průměru menším než dvě desetitisíciny milimetru by během velkých erupcí, jako byla ta na Tamboře, mohly proniknout do ionosféry.
Na zamračenou oblohu ale nedoplatil pouze Napoleon. Trpěly celé kontinenty. Pokleslo totiž množství slunečního svitu, který jen stěží pronikal přes hustá oblaka. Rok 1816, kdy popílek ještě silně ovlivňoval oblačnost na planetě, byl dokonce označen za rok bez slunce.
Nejen v roce 1815, ale ještě i o několik let později bylo počasí podstatně drsnější než kdy dříve a zemědělská sezóna se zkrátila. Výsledkem byl nedostatek potravin v Evropě, Číně i Severní Americe. Tambora narušila také průběh monzunů a výsledkem byly mohutné zátopy. Ať už si Victor Hugo myslel o mračném dni o Waterloo cokoli, byla to spíše epizoda v řetězci dopadů mohutné erupce indonéské sopky.
