Náměstek ministra školství: Učitelé by se měli více věnovat třídě

Ministerstvo odložilo náběh změny výuky, takže nové rámcové vzdělávací programy budou povinné až od školního roku 2027/2028. Proč?

Ze spousty důvodů, ale hlavně se musíme vyhnout té chybě, která nastala v roce 2005, kdy byl vydán dokument vzdělávacích programů, jenž nahradil tehdejší plošně závazné osnovy, a nebyla k tomu podpora. Stejnou chybu prodělaly i jiné země.

Smyslem revize rámcových programů je inovovat a udělat to pořádně. Je třeba nepodlehnout tlaku na rychlost. Změny ve vzdělávání jsou na roky. A když řekneme, že je to mnohaletý proces, který začne tím, že vyhlásíme nějakou revizi, a pak se musí několik let dít, tak to nelze brát jako selhání. Takovému tlaku musíme odolat.

V roce 2005 to dopadlo tak, se s tím učitelé museli popasovat sami a většinou změny nenastaly, protože se spolehli na to, jak učili předtím. Máme úkol provést to tak, abychom neudělali stejnou chybu.

Když ji neuděláte, budeme tu mít jednou prosperující společnost lidí vybavených do éry nových výzev?

Proto to děláme. V počátečním vzdělávání musíme poskytnout hodnotu, která je co nejtrvalejší. To je složité, protože nevíme, co bude za padesát let. A právě proto musíme klást důraz na gramotnost. Čtvrtina patnáctiletých dneska podle mezinárodních šetření nemá dostatečnou čtenářskou a matematickou gramotnost.

Dále musíme klást důraz na základní kompetence, aby byly děti vybaveny učit se celoživotně. Na to vše musíme připravit metodickou podporu pro učitele. Součástí revize pak musí být nějaká aktualizace učiva, ale v této rovině už je ta diskuse spíše o samotném dokumentu rámcových programů.

Jak by měla ta příprava učitelů vypadat?

Když to uděláme dobře, ovlivní to pedagogickou diskusi ve školách. Hrozně důležité je vystoupit z oborových komunit. Ty se v diskusi o revizi programů silně ozývají. To je normální jako v každém systému a v Česku je to hodně silné. Ale my musíme hledat průniky.

Dneska se ukazuje, že velmi efektivní forma profesního rozvoje učitelů je setkávání učitelů různých předmětů. Takové akce v krajích dělá třeba organizace EDUin. Takhle postavená pedagogická diskuse by ve školách měla být, ale úplně ve všech případech to tak není.

Proč?

Když jsem dělal náměstka pro školství Jihomoravského kraje, viděl jsem, jak je pro ředitele velmi bolestivé to zavádět. Každý učitel má nějakou svoji odbornost, ve které působí. A pak organizovat debatu, kde se potká matikář s češtinářem, fyzikářem a dějepisářem a baví se o tom, co funguje na děti… Zkrátka to není úplně zvykem.

Velká bolest vzdělávacího systému je, že od konce prvního stupně, dokdy mají děti jednoho učitele, už je systematicky nikdo zas tak nesleduje. Jiné zahraniční systémy v rámci managementu škol počítají s tím, že tam mají někoho na organizaci výuky, ale pak třeba speciálně někoho, kdo zajistí, že škola ví, co se s každým konkrétním dítětem děje.

Chce to ucelenější přístup za hranicemi jednotlivých předmětů. Toto ale stát nezařídí. Musí to organizovat ředitelé, na což je můžeme třeba připravit. V Jihomoravském kraji jsme dávali školám peníze na pokrytí takových typů debat. Například si mohly zaplatit externího odborníka, protože i s ředitelem, který také učí nějaký předmět, to může být složité.

Budoucností profesního rozvoje učitelů je vystoupit za hranice jednotlivých oborů a víc se zaměřit na ma­nagement třídy, sdílení dobré praxe. A i to by měla přinést revize.

Jedním z hlavních cílů revize je sjednotit jednotlivé předměty do širších celků. Podaří se to?

Nejsem stoupencem vršení různých předmětů. Ale je to náš kulturní fenomén. Ve spoustě zahraničních systémů máte možnost výběru. Děti se spíš učí metodu, a když je něco zaujme, tak v tom jdou do hloubky.

Tak je to i třeba na vysokých školách. V Americe například můžete vystudovat právnickou školu, aniž byste prošel studiem všech právních odvětví. Vyberete si trestní právo a uděláte si předměty, které se toho týkají.

Dostanete právnický diplom a pak má advokátní komora nějaké zkoušky, které musíte složit. Jsou i americké státy, kde se ke zkouškám můžete přihlásit, i když jste právo nevystudoval.

U nás je ale zakořeněná představa, že všichni by se měli učit všechno, z čehož pak většina lidí většinu neumí. Ale to pak ovlivňuje očekávání od učitelů. Ti by třeba chtěli sami učit jinak, ale jsou pod tlakem rodičů. I o tom je nutné mluvit.

Jak byste to rodičům vysvětloval?

Někdy od roku 2000 roste exponenciálně množství znalostí. Tradiční model, na který byla ještě zvyklá generace našich rodičů, že na základce získáte základy pro cokoliv a třeba po vysoké škole budete vědět o oboru vesměs všechno, už není možný.

A řada oborů se vyvíjí velmi dynamicky. Třeba pro mě zajímavé téma je, jak vypadá výuka biologie. Je tam nějaké členění organismů, což je fajn, ale dnes je to reálně o molekulární biologii.

Děti by si podle mě měly odnést pochopení molekulárního fungování života. To je významné i ve vašem soukromém životě, jak potom uvažujete o svém zdraví.

Ale ta encyklopedická znalost ztrácí smysl a vůbec není možná. Objem vědění je tak velký, že není nikdo takový, kdo by to zvládl. Ani v jednom oboru, ani v rámci úzké specializace. Dneska je největší výzvou pro vědce v jakémkoli oboru, aby vůbec stíhal sledovat, co vzniká za poznání.

Na tuto dobu musíme reagovat posilováním osobnostních kompetencí, schopností se učit, připravovat děti. A musíme na to ještě připravovat naše maminky, které to budou vnímat tak, že se jedná o degradaci školství.

Nabíhat by to mělo postupně. Začne se od první třídy, na druhém stupni od šesté. Znamená to, že učitelé budou učit podle dvou mustrů?

To je podle mě spíš úřednická představa. Přece v žádné škole nemohou učit striktně podle dvou dokumentů. To by museli být schizofrenní.

Mělo by to být tak, že stát řekne, jaký je očekávaný efekt. Mělo by být jasné, že každé dítě má být čtenářsky, matematicky a pisatelsky gramotné na nějaké úrovni definované OECD.

A pak musí ředitel vést pedagogickou debatu. Pokud to skončí schizofrenií, pak to bude asi naše chyba, že jsme to špatně vysvětlili, ale taky managementu škol, protože by to neměl dovolit.