Hlavní obsah

Na veletrzích řádí rukavičkář Vácha

Právo, Miroslav Homola

Mistr rukavičkářského řemesla na přehlídce módy a obuvi Styl a Kabo v Brně udivuje nejen rychlostí své práce.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Stanislav Vácha je jedním z mála, kteří se ještě u nás věnují rukavičkářskému řemeslu.

Článek

Jako jeden z posledních mohykánů si připadá Stanislav Vácha, mistr oboru, který kdysi tradičně zdobil zlaté české ručičky v mnoha rodinách.

Řemeslo na vymření

Dnes je rukavičkářské řemeslo na vymření a zřejmě za to nemůže jen náročnost krásného, ale pracného kumštu, přidal se i vliv nesmyslných byrokratických kroků.

Syn se sice taky začal učit řemeslu, ale pak ten obor chytráci na ministerstvu školství zrušili
Stanislav Vácha

„Táta byl automechanik, ale z dědovy strany v rodině rukavičkáři byli. Pocházeli jsme z Holýšova, ale když jsme se přestěhovali do Dobříše, kde tehdy bylo ještě rukavičkářů poměrně dost, dal jsem se na toto řemeslo také,“ říká čtyřiašedesátiletý mistr. Velký chlap se smyslem pro humor a především pak nesmírně šikovnýma rukama, které za život s kůží už nesou stopy po prožité námaze.

Ministerstvo zrušilo rukavičkáře

„Problémy s klouby jsou na denním pořádku, ale to k rukavičkářství jaksi patří. Horší je, že nebudu mít komu předat všechno to, co k vybavené dílně patří. Syn se sice taky začal učit řemeslu, ale po roce školy ten obor chytráci na ministerstvu školství zrušili. Odešel na obuvnickou školu do Zlína a dnes už studuje třetí vysokou. Tahat kůže už nikdy nebude,“ povzdechnul si Vácha, který svou zručností udivuje na veletrzích módy a obuvi Styl a Kabo v Brně.

Za tři hodiny ušije rukavice na míru

Váchova kreativní dílna tam na strojích (z nich nejstarší vysekávačka kůže byla vyrobena už v roce 1947), předvádí před zraky návštěvníků tradiční ruční výrobu rukavic. Stanislav Vácha je umí ušít od odebrání míry za tři hodiny. Hned po zahájení stánku se mu sešlo na čtyřicet zakázek najednou.

Rukavice šije z jehněčiny, kůzlečiny i koziny či jelenice. K nejdražším patří výrobky z kůže bahenních prasátek pekari. Ty přijdou zhruba na 1800 korun, což je při podílu ruční práce a ve srovnání se světovými producenty skutečně nízká cena.

Vymírají i jircháři

Kdysi šičky dostávaly za ušití jednoho páru šest korun. Dnes je to osmdesát, ovšem za tříhodinovou přesnou práci je to podle Váchy stejně mizérie. Stejná jako s kůží, které je na domácím trhu také stále méně, protože podobně jako rukavičkářství vymírají i jircháři, tedy mistři, kteří umějí kůže činit.

„U pekari je problém mimo jiné ten, že je střílí lovci, kteří nemyslí. Používají velké broky a kůže pak bývá jako řešeto, najít celistvý kus je někdy opravdu problém,“ dodává rukavičkář.

Brýle poslal klokanům

Váchovy rukavice se nosí v Kanadě i u protinožců na Novém Zélandě a v Austrálii.

„A tam taky někde možná některý z klokanů nosí i moje brejle. Stály mě šest tisíc a já je omylem přibalil do krabice s rukavicemi na expedici,“ směje se rukavičkář.

Související témata:

Výběr článků

Načítám