Může uvnitř Sahary vzniknout nové moře?

Aby se takový záměr podařil, musel by být daný projekt mimořádně pečlivě vypracován, aby se nezvrhl v pravý opak, třeba v rozsáhlý a nejen lidskému životu nepřátelský slaný močál.

Pokud se lidstvo zaměří na rekultivaci pustých oblastí, na Zemi máme řadu velkých výzev tohoto typu, které by nás vyšly na zlomek finančních nákladů v porovnání například s kolonizací Marsu. Blízko k Evropě se nachází Sahara, rozlohou největší poušť naší planety (9,2 – 9,4 milionu km2).

Ještě před zhruba 5000–7000 lety byla velká část dnešní saharské pouště mnohem zelenější a obyvatelnější krajinou. Avšak klimatické změny spolu s necitlivým plundrováním přírodních zdrojů lidmi postupně přispěly k tomu, že se poušť rozšířila i tam, kde dříve nebyla. Tento proces takzvané desertifikace krajiny pokračuje i v současné době.

Sahara je dnes extrémně nehostinným a vyprahlým místem. V její části se přitom před desítkami milionů let rozlévalo moře, a po poslední době ledové před 10 tisíci lety byla dokonce zelenou zahradou s tekoucími řekami a velkými jezery. O minulých řekách vypovídají vyschlá koryta řek, kde se dodnes nacházejí kamenné nástroje pravěkých rybářů. V místech bývalých jezer a moří zůstaly bílé vápencové usazeniny. Zrnka písku unášená silným větrem je často vymodelovala do bizarních tvarů.

Sahara by teoreticky mohla být znovu zelenou zahradou. Nahrává tomu i fakt, že její nemalé části dnes leží až několik desítek metrů pod hladinou moře a mohly by tedy být zaplaveny mořskou vodou. Avšak za jakou cenu a co by to všechno obnášelo?

Myšlence zaplavení a rekultivace Sahary v principu nahrává i příběh z dob, kdy vzniklo dnešní Středozemní moře.

Před méně než šesti miliony let byla na místě Středozemního moře pustá solná pláň a hluboká pevninská proláklina. Tehdy bylo ještě teoreticky možné projít přes tuto velkou slanou rovinu z jižní Evropy přímo do severní Afriky.

Před 5,33 milionu let však došlo k obrovské megapovodni, během takzvaného Zancleanského období, při níž byla tato proláklina zaplavena. Trvalo to asi dva roky, než vody Atlantického oceánu, patrně díky velkým tektonickým pohybům v oblasti dnešní Gibraltarské úžiny, oblast zaplavily.

Evropa a Afrika tak byly odděleny a díky tomu se oblast dnešního Středozemní moře a jeho okolí proměnily ze slané pustiny v nádherný ekosystém, který zazářil biologickou rozmanitostí.

I kdyby se lidstvo nepokoušelo o umělé geoinženýrské projekty ohledně zavodnění a rekultivace částí Sahary, zařídí to za nás pravděpodobně sama příroda – jen jí to bude trvat mnohem déle. Na Sahaře se totiž periodicky střídají období, kdy je oblast pouští a kdy naopak přívětivou zelenou zahradou.

„Existují rozsáhlé důkazy o tom, že Sahara byla v minulosti periodicky pokryta vegetací a bylo zde i množství řek, jezer a zvířat závislých na vodě, jako jsou hroši,“ připomněl v září loňského roku Edward Armstrong, klimatolog z Helsinské a Bristolské univerzity.

Perioda těchto změn činí asi 21 tisíc let a děje se tak díky kolébání rotační osy Země. Tyto pohyby ovlivňují množství energie, kterou Země přijímá od Slunce v různých ročních obdobích. Teplejší léta na severní polokouli zesilovala sílu západoafrického monzunového systému a zvětšovala množství srážek na Sahaře. To způsobilo silnější růst vegetace a rozšíření savan v celé oblasti. Ozelenění Sahary přitom nenastávalo během dob ledových, protože vyšší zeměpisné šířky byly tehdy pokryty ledem, který pomáhal ochlazovat atmosféru a potlačovat monzuny.

K příští přirozené „zelené fázi“ Sahary nám zbývá asi 15 tisíc let. „Cyklická přeměna saharské pouště na savany a lesní ekosystémy je jednou z nejpozoruhodnějších změn životního prostředí na naší planetě,“ řekl Armstrong. Jeho výzkum byl publikován v časopise Nature Communications a popisuje zmíněné vlhké fáze v minulosti Sahary. Výzkum zahrnul i poslední oživení Sahary, ke kterému došlo před 5–15 tisíci lety.

„Region Sahara je jakousi bránou, která kontroluje šíření druhů mezi severní a subsaharskou Afrikou a dovnitř či mimo kontinent,“ uvedl podle serveru Popular Mechanics v tiskové zprávě Miikka Tallavaara, odborný asistent v oboru studia prostředí homininů na Helsinské univerzitě a spoluautor studie.

„Tato brána byla otevřená, když byla Sahara zelená, a zavřená, když zde převládaly pouště. Toto střídání vlhkých a suchých fází mělo zásadní důsledky pro šíření a vývoj druhů v Africe. Naše schopnost modelovat vlhká období v severní Africe je velkým úspěchem a znamená, že jsme nyní také schopni lépe modelovat šíření lidských předků, a tedy i lépe porozumět vývoji našeho rodu v Africe,“ zmínil.