Mumie není jen vědecký materiál

Jak k lidským ostatkům přistupovat, aby nepřišla zkrátka věda ani lidská důstojnost? O tom jsme si povídaly s filozofkou Eliškou Fulínovou z Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy.

Kde je podle vás hranice mezi vědeckým bádáním a úctou k mrtvým? Když konkrétní člověk vystoupí z anonymity a známe ho jménem? Když protestují jeho potomci?

To je složitá otázka. Určitě by nebylo namístě dávat stopku vědeckému výzkumu, ale je třeba myslet na pietu. Vnímat, že jde o lidské ostatky, nejen o vědecký materiál. Každopádně praxe je různá.

Třeba můj kolega Jan Turek vede výzkum tisíce let starých mohylových hrobů pod Řípem. Pokud odkryje nějaký hrob, otevírají se před ním tyto otázky opravdu naléhavě, dokonce i když jsou to zcela anonymní, velmi staré hroby, u nichž by bylo snadné zapomenout na lidský rozměr a pracovat s ostatky jako s antropologickým mate­riálem. A vím přímo od něj, že o takových věcech velmi přemýšlí.

Když už archeologické vykopávky proběhnou, měli bychom vystavovat mrtvé v muzeích? Tak si určitě osud svých ostatků nepředstavovali.

Samozřejmě že ne. Zvlášť staré kultury měly ritus kolem smrti precizně zpracovaný a představy, co se má dít s tělem dál, byly naprosto konkrétní. A netýká se to jenom tak spektakulárních věcí jako egyptské mumie, ale i běžných archeologických výzkumů, které se provádějí na našem území.

Těžko však můžeme očekávat, že se muzea vzdají svých nejatraktivnějších exponátů…

Představovat si, že znovu pohřbíme mumie, je naivní. Máme velkou tradici muzejnictví a tyto exponáty jsou její součástí. Patří k historii, kterou jsme si prošli. Nemusíme v ní však bezmyšlenkovitě pokračovat. Můžeme citlivě vyhodnocovat nálezy v historickém kontextu a vystavovat je podle toho, jak jsou přínosné, nakolik otevírají nějakou novou dimenzi ve vztahu k minulosti.

Skvělá byla v tomto kontextu třeba výstava Hroby barbarů v Muzeu hlavního města Prahy, která v roce 2016 představila archeologický výzkum pohřebiště z 5. století v Praze-Zličíně. Ani v tomto případě ovšem nevím, kde ostatky později skončily.

A to je další otázka. Když už hrob odkryjeme a mrtvé vystavíme, výstava jednou skončí. Co se stane s exponáty dál?

Rozhodování o tom, ze kterých ostatků se stanou relikvie, které budou vystaveny ve stálé expozici a které skončí v krabici, je často pouhou souhrou náhod. A není výjimkou, že kosti skončí naházené v depozitáři. Asi by proto bylo dobré stanovit způsoby pietního nakládání s ostatky, které nebudou v rozporu s vědou. Nebo alespoň minimalizovat ty rozpory.

Základem by mělo být využití pokud možno neinvazivních metod zkoumání, což však není vždy technicky možné a ekonomicky únosné.