Muka při operacích ukončila anestezie

Za otce anestezie je považován americký zubní lékař William Morton z Carltonu ve státě Massachusetts, který 16. října 1846 ve všeobecné nemocnici v Bostonu předvedl veřejně éterovou narkózu.

Ta se dostala velmi brzy do českých zemí. Tradovalo se, že v Čechách byla poprvé použita při extrakci zubu v pražské nemocnici Na Františku. Provedl ji po pouhých 114 dnech po Mortonově objevu 7. února 1847 magistr chirurgie František Opitz, jinak bratr Celestýn.

Patřil k řádu milosrdných bratří a každý novic tohoto řádu se musel naučit obsluhovat nemocné. Léčení Opitze bavilo - v roce 1854 získal titul doktora medicíny. S pomocí éterové narkózy provedl za svůj život 186 operací, z nichž 160 byly extrakce zubů. Později se věnoval i těžším operacím.

Opitzovo prvenství však bylo zpochybněno. Na podzim roku 2003 anesteziolog MUDr. Jakub Vetešník, člen komise pro historické obory České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny, zjistil, že už 4. února 1847 - tedy tři dny před Opitzem - operoval v brněnské všeobecné nemocnici s éterovou narkózou mladý sekretář dr. Göttinger nádenici Annu Dlouhou.

V neuvěřitelně krátkém čase sotva tří minut jí amputoval paži. Žena po operaci prohlásila, že necítila nejmenší bolest a že ani nemá pocit, že nějakou operaci prodělala. Byla to historicky první anestezie v českých zemích.

Také v Olomouci se uskutečnil zákrok pod vlivem éterové narkózy. Už sedmého února 1847 zkoušeli olomoučtí lékaři ve všeobecné nemocnici účinek éteru na několika zdravých dobrovolnících a na pacientovi, který měl být následně operován. Den nato dorazil „zvláštní nástroj k tomu účelu určený“ - podle doktora Vetešníka asi primitivní obličejová maska. Vlastní operace proběhla v úterý 9. února v deset ráno za asistence civilních i vojenských lékařů.

Anestezii provedl dr. Josef Cyril Heller údajně za dvě minuty. Poté pacienta operoval primář chirurgie dr. Franz Hauser - vyjmul mu velký kámen z močového měchýře. Vlastní zákrok byl „dle jednohlasného úsudku všech přítomných proveden tak mistrnou rukou, dříve, než by uplynulo minut pět“. Při operaci byl nemocný zjevně v dobré náladě, protože jednou hlasitě zajásal. Po probuzení sdělil lékařům, že mu bylo velice pěkně, tak jako by se ocitl zrovna v nebi. Také se mu zdálo o velké výhře v loterii.

Ještě týž den byla operována v narkóze žena s bolestivým zánětlivým tumorem mezi šlachami svalů na levé noze. V Olomouci pak v následujících dnech pod narkózou dále prováděli oční operace, vyjmuli další kámen z močového měchýře a také reoperovali nehojící se bodnou ránu na prsou myslivce, kterého zranil pytlák jeho vlastním nožem. Byl to průkopnický čin.

Do doby éterové narkózy byly dějiny lékařství plné bolesti a pacient se při zákrocích často dostával až na hranici smrti. Mohl ho zabít šok z bolesti, ale i sepse, při níž se choroboplodné zárodky z nedostatečně očištěné rány dostávají do krve a poškozují ostatní orgány. Operace připomínala jatka plná krve, sténání a úpění.

Po celá staletí lékaři přemýšleli, jak takové utrpení zmírnit. Ještě v roce 1839, tedy sedm let před objevem éterové narkózy, prohlásil bezcitně slavný francouzský chirurg Alfred Velpeau: „Dosáhnout bezbolestného operačního zákroku je pohádková představa a zabývat se takovou problematikou je zbytečná ztráta času. Řez skalpelem a bolest jsou v chirurgii dva pojmy, s nimiž se nemocný nesetká odděleně, a pacient se s touto skutečností nutně musí smířit.“

Dlužno podotknout, že on sám později narkózu s radostí přijal. Do té doby byly pokusy zbavit operovaného bolesti chabé, i když ne úplně bezvýsledné.

Ve 13. století př. n. l. používali ve Středomoří ke zmírnění bolesti opium, nazývané slzy máku. Staří Římané pak využívali opiové preparáty ve tvaru čípků, v podobě pilulek, klystýrů a zábalů. Jejich požívání bylo tak hojné, že slavný řecký lékař Galénos (129-199 n. l.) varoval před zneužíváním přípravků z opia, které mohou způsobit „věčný spánek“. Opium se používalo i později - známý německý lékař Paracelsus ho v roce 1527 nazýval opium laudanum (chvalitebné) a připravoval z něj nejrůznější roztoky.

Jako narkóza sloužil i hašiš a středomořská rostlina zvaná mořská cibule.

Ve středověku byla nejpopulárnější tzv. spací houba. Její popis se objevoval už v textech z 9. století. Houba, prý čerstvě ulovená z moře, se nechala nasáknout směsí z roztoku opia, blínu, mandragory a bolehlavu. Poté ji tiskli pacientovi na obličej. Posloužila při těžkých zákrocích, jako byly amputace, ale i v očním lékařství. Leckde se podávala narkotika při mučení nebo před popravou.

V čase válek na narkotika nebyl prostor. Utrpení vojáků - např. při amputaci nohy - bylo nesmírné. Jako přípravek k otupení musel stačit alkohol a hlavními nástroji lékaře byly kleště a pila. Rány se vypalovaly nástroji ze stříbra, ale operované často sklátila sepse.

Strašlivý způsob, jakým ranhojiči údy amputovali, kritizoval v 16. století německý lékař Wilhelm Fabricius Hildanus, známý jako Wilhelm Fabry: „Tito jsou schopni přiložit ruku nebo prsty operovaného na obyčejný stůl či lavici a oddělit pak naráz kůži a maso spolu s kostí.“

Jedinou možností, jak ulehčit operaci, byla rychlost. Nůž musí hvízdat - takové bylo heslo chirurgů. Francouzský lékař DominiqueJean Larrey (1766-1842), zakladatel nové „válečné“ chirurgie, dokázal provést exartikulaci (oddělení části končetiny v kloubu - na rozdíl od amputace, která přerušuje kost) kyčelního kloubu za pouhé čtyři minuty. Z pěti operací ovšem jen tři nemocní přežili. Bolest byla strašlivá.

Spisovatelka Fanny Burneyová popsala v roce 1813 svou amputaci prsu a utrpení, které zkusila. Morbidně líčila, jak jí „zajel nůž do prsou“ a „žíly, maso a nervy prořízl a čepel pak hrudníkem postupovala“. Popis příšerného zážitku pak ukončila: „Divím se, že ještě teď neslyším v uších ty hrozné zvuky, tak strašné bylo moje utrpení.“ Operace však byla úspěšná - spisovatelka se dožila 88 let, zemřela v roce 1840.

V roce 1772 britský přírodovědec Joseph Priestley objevil tzv. rajský plyn - oxid dusný -a britský chemik sir Humpry Davy už v roce 1800 považoval na základě pokusů právě s tímto plynem bezbolestné operace za možné. Při trhání zubů ho použil v roce 1844 americký zubní lékař Horace Wells.

Ve 20. a 30. letech 19. století se vdechování rajského plynu stalo dokonce společenskou zábavou.

O účincích éteru věděli lékaři i před onou zlomovou veřejnou ukázkou doktora Mortona v Bostonu roku 1846. Chirurg Crawford Long z Danielsville v Georgii si povšiml, že éter vyvolává letargii a ospalost. Proto se v roce 1842 nebál u svého pacienta Jamese Venabla vyoperovat při použití éteru cystu na krku.

Jiné to bylo s Williamem Mortonem. Byl žákem Horace Wellse, a proto znal dobře účinky rajského plynu. Nicméně toužil nalézt nějaké lepší anestetikum. Byl to ambiciózní mladý lékař a vedle své práce studoval chemii u Charlese Jacksona, ředitele laboratoře výzkumné a analytické chemie. Právě Jackson popsal Mortonovi účinky těkavého, snadno odpařitelného éteru a poradil mu, aby tekutinu aplikoval přímo do dásně kolem zubu.

Morton začal dělat zkoušky sám na sobě s pomocí roušky navlhčené éterem. Dne 30. září 1846 vytrhl s pomocí éteru bezbolestně zub hudebníkovi Ebenu Frostovi. Podnikavý Morton se ihned obrátil na patentový úřad a začal uvažovat o veřejné prezentaci své práce. Ta se uskutečnila 16. října 1846 v Bostonu.

K výkonu si přinesl vlastní inhalační přístroj, dokončený těsně před operací. Byla to skleněná koule se dvěma otvory. Uvnitř ležely kousky houby nasáklé éterem. Pacientem byl hubený tuberkulózní sazeč Gilbert Abbot s cévním nádorem na spodní čelisti. Bylo mu dvacet let. Operoval slavný chirurg John Warren. Morton Abbota uspal - operace skončila po 25 minutách.

Tak začala éra moderní anestezie - znecitlivění.

Mortona ihned po zákroku požádali, aby asistoval u dalších operací. Už následujícího dne odstranil chirurg George Hayward za jeho účasti rozsáhlý tukový nádor z pravého ramene jedné pacientky. Počátkem listopadu byla pod éterovou narkózou provedena amputace nohy ve stehně. Morton zpočátku složení narkotika tajil, nakonec ho ale musel lékařům svěřit.

Cesta k uznání byla ovšem těžká. Narkózu poznamenaly i nechutné tahanice mezi Mortonem a Jacksonem o to, kdo je vlastně jejím objevitelem. Morton zabředl do soudních afér, které ho stály spoustu peněz. Nakonec francouzská akademie rozdělila Monthyonovu cenu, předchůdkyni Nobelovy, mezi oba protivníky.

Éter vítězně prorazil do světa medicíny, ale lékaři k němu měli i své výhrady. Podněcoval ke kašli a mohlo dojít až k zánětu plic. Přesto to byl ve své době ohromující objev.