Článek
Kdy jste začal s moderováním?
To je hrozně vtipné... první moderování za peníze jsem měl v den, kdy začala vysílat Nova! Bylo to na diskotéce a bylo mi tehdy sedmnáct let. Ale už předtím došlo k jakýmsi pokusům, třeba na táboře v Německu, na zimním stadiónu jsem dělal hlasatele.
A chtěl jste tuhle práci vždycky dělat?
Spíš moderátoři, tak jak je známe dnes, nebyli a taky jsem měl a mám touhu někomu něco sdělovat, cokoli, ani to nemusí být humor. Vždycky jsem záviděl průvodcům v autobuse, kteří mají takový ten mikrofon, do kterého říkají: "A vlevo vidíte Hradčany..." Vlastně jim závidím doteď. Nebo by se mi líbilo zdravit lidi jako kapitán letadla, říkat jim, jak vysoko letíme. Prostě něco sdělovat.
Čím jste chtěl být v patnácti letech?
Dospíval jsem v době, kdy nastupovaly osobní počítače, tehdy byl program Karel, Pascal, počítač IQ 151 a všichni mluvili o tom, že budou programátoři. Matematika mi šla dobře, byl jsem v matematické třídě. Asi se to zlomilo na vysoké ekonomické, tam už byla matematika docela těžká. Tehdy jsem už ale doma pomalu prezentoval, že chci stejně moderovat. Prvoplánově mne napadlo, že půjdu do televize a rádio jsem tenkrát bral jako přestupní stanici. Jenže posléze jsem zjistil, že rádio je moje celoživotní láska.
Jak dlouho už jste v rádiu?
Ranní show na Evropě 2 dělám jedenáctý rok, v pondělí až pátek od šesti ráno do devíti. Dneska jsem spal asi hodinu... zatím mne asi drží mládí. A jaká je motivace to pořád dělat? Je to řád, disciplina, trénink, udržování mozku v činnosti. Tu práci miluju! Vstávání nenávidím, ale když už jsem v rádiu, tak je to skvělé, protože můžu sdělovat! Uspokojuje mne, když mám lidem co říct.
Máte poměrně velké honoráře. Jak na ně člověk dosáhne?
Postupně. Začínal jsem na třech stovkách, pak to bylo tisíc, tři tisíce, devět, dvanáct, dvacet tisíc... Dělal jsem třeba tříhodinovou show za dvacet tisíc, tak jsem si řekl: "Proč bych nezkusil od nového roku dělat dvouhodinovou za třicet!?" Pak jsem si úplně okousal nehty říct si poprvé o čtyřicet. Pak máte najednou plný diář a získáte sílu v kramflecích, pak osmdesát, sto, to bylo hrozné, sto tisíc! Když už bylo hodně akcí za sto, zkusil jsem sto padesát... Ale podotýkám, že vesnické diskotéky to je spíš zábava, úplně jiné vystupování. Tam nemoderuju, jsem dýdžej a zpěvák. A zároveň se jdu na diskotéku podívat.
Máte manažera?
Nemám, všechno si dělám sám. Posílám si i faktury, vždycky mi volají z firmy: "Už měsíc jste nám nedal fakturu, my vám chceme poslat peníze!" Sice to není tak rychlé a flexibilní, ale mám naprostou kontrolu nad veškerým svým fungováním.
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl tím, čím jste?
Asi by to pramenilo z mé nikdy nekončící touhy něco někomu sdělovat. Asi bych byl manažerem v nějaké firmě, ne ředitel, nejsem diplomat, jsem spíš impulzivní. Ale bavilo by mě třeba školit, zkrátka kecat.
