Medúzy mohou být něžné, ale i životu nebezpečné

Většina lidí si myslí, že medúzy – vodní, většinou mořští bezobratlí živočichové se souměrným „kloboukem“ a žahavýma „nohama“ – jsou primitivní stvoření ze slizu, bezmocně se vznášející ve vodním živlu. Kde mají srdce, žaludek, kudy dýchají? Nedá se u nich poznat, kde mají předek a kde zadek. Lidi zaráží jejich charakteristická paprskovitá souměrnost odpovídající spíše květinám než živým tvorům. Ani biologové medúzám nevěnují až na výjimky soustředěnou pozornost. Těch několik nadšenců tvrdí, že medúzy si náš obdiv zaslouží.

„Je to vývojově zdaleka nejstarší živočich s různorodými orgány na světě,“ připomíná David J. Albert z Oceánské biologické laboratoře Roscoe Bay v kanadském Vancouveru.

Jestli má nějaká skupina živočichů právo nosit zakladatelskou medaili, honosit se titulem žijícího prapředka a nositele prvních náznaků toho, co na konci evoluční linie dělá člověka člověkem, je to medúza. Různorodá skupina tisíce druhů vypouklých, pytlovitých bezobratlých vyskytujících se ve vodách po celém světě.

Medúzy jsou s přehledem nejstarší živočichové – jsou na Zemi možná déle než 700 miliónů let, dvakrát déle než kostnaté ryby a hmyz, třikrát déle než dinosauři. Zabydlely prakticky všechny vody – od otevřeného oceánu přes pobřežní mělčiny a teplé laguny až po sladkovodní jezera. Mají jen malé nároky na kyslík, proto mohou žít i v tzv. mrtvých zónách moří. Jsou dokonale přizpůsobené – není divu, když přežily pět etap masového vymírání. A jsou víc než jen „balónek“ slizu s ústy.

Taxonomické řazení medúz není jednoduché. Bývají řazeny mezi láčkovce (Radiata), do kmenu žahavců (Cnidaria) a několika tříd, zejména čtyřhranek (Cubozoa) a medúzovců (Scyphozoa) se čtyřmi řády: jsou to kalichovky (Stauromedusae), korunovky (Coronatae), talířovky (Semaeostomeae) a kořenoústky (Rhizostomeae). Jejich radiálně symetrické tělo je tvořeno z 97 procent vodou.

Klobouk velikosti několika milimetrů až desítek centimetrů má po svém obvodě svalovinu, jejímž stahováním medúza dosahuje efektu raketového pohonu, přičemž „palivem“ je voda pod vydutím klobouku. Ze středu těla vycházejí různě dlouhá vlákna či výběžky, většinou opatřené žahavými buňkami.

„Jed talířovky ušaté (anglicky měsíční medúza, moon jellyfish, Aurelia aurita) je velice mírný, museli byste ji políbit, abyste něco cítili,“ říká milovník a znalec medúz Anders Garm z Kodaňské univerzity. Ovšem například australská „vodní vosa“ Chironex fleckeri (třída Cubozoa) je schopna zabít člověka během několika minut.

Medúzy mají samozřejmě trávicí ústrojí, opatřené jediným otvorem sloužícím jak k příjmu potravy, tak k vyvrhování zbytků, a oči. Jejich rozmnožování je dvoustupňové, odborně se označuje jako metageneze a strobilace.

Na dospělé medúze se vytvoří nový jedinec, který se postupně oddělí v novou medúzu. Ta se ale rozmnožuje pohlavně. Z gonád uvolní do trávicí soustavy (současně plnící cévní funkce) vajíčka nebo spermie. Po oplození, k němuž dochází ve volné vodě, vznikne larva, žijící zprvu přisedlým způsobem.

„Medúzy jsou krásné a pozoruhodné,“ tvrdí Dough Allen z Baltimorského národního akvária. Například kořenoústka sluneční (Cassiopea xamachana) z Floridy, Karibiku i tichomořské Havaje má sociální smysl. Její početná hejna vypadají jako záhony květin. Má i zvláštní způsob lovu – položí se „na záda“ na dno a se vztyčenými chapadly vyčkává na kořist.

Karibské moře obývající čtyřhranka trojitá (Tripedalia cystophora) má dva druhy očí. Jedny jednoduché jako ostatní medúzy, schopné rozeznávat světlo a tmu, a jedny jako člověk – s čočkou, sítnicí a rohovkou.

Své kolegy o zrakových orgánech medúz informoval v květnovém vydání časopisu Current Biology dánský zoolog Anders Garm. Podle jeho zjištění mají čtyřhranky 24 očí, dokonce čtyř druhů. Dva typy očí jsou nápadně podobné očím savců, jiné připomínají optické gyroskopy. Z poměrně jednoduchého orgánu vede dolů jakási pevná stopka, na jejímž konci jsou nahromaděny těžké krystalky. „Fungují jako závaží,“ vysvětlil Garm. „Ať je medúza jakkoli nakloněná, tyto oči míří vzhůru.“

Proč potřebují medúzy vidět nahoru? Aby našly prostor pod korunami mangrovníků, kde loví svou kořist. Když večerní odliv vytáhne medúzy z mangrovů, uchýlí se ke dnu, kde ale žádnou potravu nenajdou. Ráno proto musí rychle zpátky mezi kořeny mangrovníků. Vyplavou tedy k hladině a hledají místo, na které je vržen stín. Tam je mělčina a v ní potrava.

Nové poznatky o nervové soustavě medúz přinesl nedávno v časopise Journal of Experimental Biology oceánolog Richard A. Satterlie ze Severokarolínské univerzity ve Wilmingtonu. Vyvrací zažité představy o tom, že medúzy nemají svou verzi centrální nervové soustavy, ale jen nervové buňky rozptýlené po obvodu klobouku.

Rozložení a hustota nervových buněk jsou u těchto tvorů podle Satterlieho řidší než u živočichů s mozkem a míchou, ale přece jen tvoří uspořádaný systém. „Medúzy mají určitá místa, kde neurony, soustředěné do shluků, plní funkci integrovaných center – soustřeďují nervové vjemy a převádějí je do odpovídajících signálů,“ napsal americký expert. „To znamená, že medúzy jsou schopny složitějších typů jednání, než jsme ochotni si připustit.“

Na základě dlouholetých výzkumů medúz v Roscoe Bay jde profesor Albert ještě dál. Říkat, že medúzy mají mozek, není podle něj žádnou nadsázkou. Vychází z jednoduché otázky, kterou se ale téměř nikdo nehodlal zabývat. Jak je možné, že je v zátoce stálá populace těchto medúz?

Příliv přihání a odvádí vodu ze zátoky každý den. Medúzy, o nichž se předpokládá, že se chovají jako plankton, tedy jsou vlečeny pohyby mořské vody, ale odliv ze zátoky nevyžene. Nejsou totiž jen pasivními plavci, kteří neumějí než se vznášet, zjistil Albert.

Když odliv začne vyhánět vodu z mělčin, kde se zdržují, nachytají si svými výběžky zátěž kamínků ze dna a nechají se stáhnout do hloubky. Tam je voda klidná. Jak -mile se voda s přílivem začne vracet, pustí zátěž a nechají se odnést zpátky „domů“. Medúzy také podle jeho zjištění dovedou svými chemickými receptory rozlišovat míru salinity vody. Toho využívají v létě, kdy do zátoky přiteče sladká voda z roztátého sněhu z okolních hor. Medúzy se prostě potopí níž, kde je slanost vyšší.

Medúzy jsou bez výjimky dravci. Živí se potravou odpovídající jejich velikosti – ty malé žerou drobné korýše a rybí potěr, ty větší dospělé rybky a taky menší medúzy. Neloví aktivně, spíše využívají svých výběžků či vláken se žahavými buňkami jako vlečnou síť. Když o ni kořist zavadí, žahavé buňky reagují na tlak a vystřelí drobné žihadlo s nervovým jedem. Protože medúzy mají nesmírně jemné tělo, musí se vyhnout zápasu s kořistí, takže ji nezačnou konzumovat, dokud není mrtvá nebo alespoň paralyzovaná.

„Kdyby se medúza pokoušela spolknout krevetu, která ještě není mrtvá, mohla by klepítky zle poškodit medúze žaludek,“ připomíná Garm. Proto je jed mnohých medúz silnější, než by bylo vzhledem k velikosti kořisti nutné. Pro opačný případ, že by se z lovce mohla stát kořistí, si hejnové medúzy v Roscoe Bay vyvinuly schopnost rozpoznat, kdo se ocitl v jejich blízkosti.

Albert se domnívá, že dokážou rozeznat příslušníky stejného druhu podle molekulární charakteristiky pláště klobouků. „Jestli se talířovky v poměrně hustém hejnu dotkne „přátelská“ medúza, nereaguje, ale jestli jde o větší druh, a tedy predátora, snaží se odplavat,“ říká Albert. „Je to projev cíleného chování.