Máma je pro dítě absolutní hodnotou, říkal. Pediatr Josef Švejcar by oslavil 120 let

Stovka ho minula o pouhé čtyři měsíce. V den svých 99. narozenin seděl ještě u rododendronů na zahradě v Hlásné Třebani a tekly mu slzy radostí. „Kdyby tohle viděla moje Běla,“ vzpomínal na svou ženu.

To už žil dvacet let bez ní, zato se svou novou rodinou, kterou tvořili manželé Giovanna a Rudolf Roklovi. Giovanna mu také rododendrony na zahradě vypěstovala, ačkoli tvrdil, že půda Českého krasu je pro ně zcela nevhodná. Kvete jich tu od té doby každé jaro šedesát.

V kočárku v Praze na Letné ho vozil básník Svatopluk Čech. Mezi domy, které se tu koncem 19. století začaly teprve stavět, byla pole a na nich stávaly cirkusy, houpačky a kolotoče. Jako malý kluk pozoroval Josef Švejcar malíře Antonína Slavíčka, když tvořil své obrazy u stanice lanovky, která vedla z Letné na nábřeží.

Josef se zajímal nejen o výtvarné umění, ale i o poezii, hudbu a divadlo. V té době si neuměl představit, že svůj život zasvětí něčemu jinému než umění.

Jeho otec, praktický lékař, se snažil probudit v synovi zájem o svou profesi. Už jako desetiletý kluk musel pomáhat při ošetřování vykloubenin a zlomenin končetin.

Brzy se seznámil i s otcovými kolegy, z nichž ho nejvíc zaujal libeňský lékař Karel Helbich. Právě do jeho dcery Běly se zamiloval, když mu bylo čtrnáct a jí dvanáct let.

„Poprvé jsem ji viděl na Občanské plovárně. Tehdy tam bylo mužské a ženské oddělení a vzájemný kontakt byl možný jen na lodičkách. Stáli jsme s maminkami u východu snad jen deset minut, ale já na ni už nikdy nemohl zapomenout,“ vzpomínal Josef Švejcar v roce 1996.

„Můj otec neměl doktora Helbicha příliš v lásce. Byli rivalové na lékařském i politickém poli. S mým vztahem k Běle se nesmířil, neúčastnil se ani naší svatby 10. října 1923.“

Švejcarova žena sice měla tři maturity a její učitelka Alice Masaryková ji chtěla zapojit do práce v Československém červeném kříži, ale Běla zůstala v domácnosti a starala se o manželovo zázemí. Nakonec mu pomáhala i v jeho soukromé ordinaci, kterou jen zázrakem udržel až do roku 1960. Celý život si pěstovala jazykové znalosti, v originále četla knížky francouzských, anglických a amerických autorů.

Švejcarovi měli dvě děti. Jiří se narodil v roce 1926, Bělinka o dva roky později. Počátky manželství strávili v Bratislavě, kde Josef také dokončil studia medicíny, z níž ho doživotně nejvíc zaujala pediatrie, a nastoupil na tamní dětskou kliniku. Ze Slovenska si odvezli oslovení „mamička“ a „Jožko“.

Na podzim 1930 se přestěhovali do Prahy, kde Švejcar budoval Českou dětskou kliniku na Karlově. Zároveň si otevřel i soukromou praxi. Byla hned vedle bytu a od roku 1937 na tabulce u dveří přibyl titul „profesor“. Během následujících třiadvaceti let prošlo klinikou několik generací maminek s dětmi. K těm nejznámějším patřila herečka Dana Medřická. Její syn Václav dodnes vzpomíná na velké profesorovo ucho na svém hrudníku, když poslouchal, jak dýchá.

Švejcar napsal za svého života na 320 odborných publikací, ale nesmrtelnost si zajistil především knihou pro širokou veřejnost Péče o dítě. Poprvé vyšla v roce 1945 jako výuková brožura pro ošetřovatelky, ale už tehdy v ní autor kladl důraz na význam lásky a citu ve vývoji dítěte.

„Máma je pro dítě až do smrti absolutní hodnotou,“ řekl kdysi. Nepopíral, že velký vliv na jeho obdiv k ženám a matkám měla Běla. V roce 1996, kdy už byl dávno vdovec, mi v rozhovoru řekl: „Celý život jsem prožil s ženou mimořádných kvalit a mohu potvrdit, že muž by měl prožít život po boku jedné ženy. Teprve tak má šanci se spolu s ní vyvíjet a alespoň trochu ji pochopit.“

Přitom sám jako dítě trpěl kvůli hysterickému chování své matky, postrádal u ní cit a něhu, s čímž se svěřil na sklonku života právě Giovanně Roklové.

Knížka Péče o dítě se stala doslova biblí, pořizovala si ji snad každá nastávající maminka, ale v různých dobách vycházela v různých verzích. Pan profesor ji totiž přepracovával a doplňoval tak, jak se vyvíjely a měnily jeho názory. Sám přiznával, že byl v 50. letech velkým zastáncem umělé výživy, aby se později stal naopak největším propagátorem kojení. „Jenom hlupák se názorově nevyvíjí,“ dodával.

Přestože byl Josef Švejcar zkušený lékař, se závažnými zdravotními problémy u vlastní dcery si poradit neuměl. Její nemoc je dodnes zahalena jistým tajemstvím. Podle jedné verze prodělala v devatenácti žloutenku, podle jiné se pokusila o sebevraždu vypitím jakési žíraviny, když ji matka odsoudila za její platonické vzplanutí k hokejistovi Zábrodskému. Každopádně těžké zdravotní následky si nesla až do předčasné smrti v padesáti letech.

Švejcarův syn Jiří se po promoci na medicíně začal věnovat biochemii a v roce 1954 se stal prvním kandidátem biochemických věd v Československu. V roce 1967 zakotvil v Ústavu lidské genetiky ve Frankfurtu nad Mohanem. Rodiče jeho odchodem do zahraničí dost trpěli, o čemž svědčí zachovaná korespondence. O svém otci mi Jiří, který už dnes rovněž nežije, kdysi řekl: „Medicíně se dá naučit jako řemeslu, ale v případě mého táty šlo o skutečné poslání.“

„Kolikrát se na dítě jen z dálky podíval a už věděl, co mu je. Také dokázal odhadnout jeho věk s přesností na měsíce. V čekárně jeho ordinace bylo pořád plno. Ale nejvíc mě fascinovalo sedmdesát let otcovy nepřetržité vědecké práce. Jeho spisy jsou stále aktuální a v mnoha směrech průkopnické.“

V roce 1969 se Švejcarovi přestěhovali z Lékařského domu v Sokolské ulici do Londýnské 47. Ve stejném roce se v Londýnské - jen v jiném domě - usadili i Roklovi. „Jednou jsme seděli s Rudlou na balkóně a najednou vidím, jak se po chodníku vedou za malíčky manželé Švejcarovi. Já jsem pana profesora poznala, protože jsem jako dítě ležela s těžkou hepatitidou v Motole a pak jsem byla na doléčení v Karlových Varech, kam pan Švejcar dojížděl na vizity,“ vypráví Giovanna Roklová.

„Od té doby se skoro nezměnil. Náš Patrik byl v té době typické hyperaktivní dítě a jedna známá mi doporučila, abych ho šla ukázat panu profesorovi. Tak jsem se k němu vypravila, on se na Patrika podíval a řekl mi, ať jsem šťastná, že mám tak úžasného kluka. Od té doby jsme se začali přátelit. Po smrti Běly a Bělinky zůstal sám, nabídl nám k prodeji své letní sídlo v Hlásné Třebani. Od té doby jsme tam jezdili společně.“

Ke stáru začal profesor Švejcar psát paměti a čím dál víc se zamýšlel nad budoucností. Varoval před zánikem úcty k rodině, před necitlivostí v životě soukromém i veřejném, před pustošením krajiny i jinými možnými katastrofami. „My nemáme tušení, kde je sídlo citu v lidském organismu. Stejně nevíme, jakým způsobem je žena jeho zdrojem a nositelem, ale je to tak,“ psal.

„Člověk v sobě nese dva nejsilnější pudy. Jeden slouží k individuální záchraně - to je strach před smrtí. Druhý slouží k zachování rodu a ten se vyvíjí u děvčátka již od druhého roku věku.“

Kladl důraz na zachování rodiny a sebevýchovu rodičů - jedině tak mohou dobře vychovat i své potomky.