Lososi už nejsou jako bývali

Tam se vytře a pokud je to samec, krátce poté zemře. Losos obecný či také atlantský (Salmo salar) ale už není, jako býval.

Lososi, podobně jako úhoři a další migrující ryby, vždy vědce udivovali svou schopností „trefit“ domů. Vysvětluje se to neobyčejně vyvinutou vnímavostí chemismu vody, který je charakteristický pro jednu každou řeku.

„U lososů existují velmi rozdílné populace právě díky tomu, že se dokážou vrátit k rozmnožování do stejné řeky, kde se narodili,“ připomenul na úvod studie, publikované loni na podzim v časopise Global Change Biology ichtyolog Jamie Stevens z fakulty biologických věd britské univerzity v Exeteru.

Spolu s kolegy ze španělské Univerzity v Oviedu Britové zkoumali, jak se lososi vlivem klimatických změn a lidských zásahů po genetické stránce mění. Předmětem jejich výzkumu, který shrnul poznatky za období dvou desetiletí, byly populace lososů v Asturii v západním Španělsku. To je současně jižní hranice jejich původního přirozeného výskytu v Evropě.

„Při takovém způsobu života si populace v rámci druhu vyvine genetický profil, odpovídající konkrétní řece,“ napsal Stevens. To znamená, že ryba se přizpůsobí podmínkám, které jsou pro vodní tok charakteristické: chemické vlastnosti, teplotní výkyvy nebo doba, potřebná k cestě řekou od ústí k trdlišti (místu rozmnožování).

Vědec vysvětlil, proč je výhodné zachovat tyto charakteristiky neměnné: „Adaptace té které populace lososů na konkrétní podmínky dává tomuto dravci významné výhody.“

Tým analyzoval tkáňové vzorky z let 1988 až 2007 celkem 942 dospělých ryb, tedy těch, které se už jako dospělé vrátily do asturských řek po několikaletém pobytu v moři. Výsledky ukázaly vysokou úroveň „míchání“ mezi místními populacemi ryb. Bylo přitom možné jasně odlišit dvě období. První trvalo krátce, jen asi do roku 1992, kdy rybářské organizace do řek uměle vysazovaly „cizí“ ryby. I když poté byla tato praxe ukončena, stále se objevovalo poměrně mnoho „zbloudilých“ ryb.

„Rybáři vždycky chtěli, aby v jejich revíru existovaly větší a rychleji rostoucí ryby, a tak si takové násady dříve dováželi,“ vysvětlil Stevens. V Asturii to byly ryby ze Skotska.

„Introdukovaní (uměle vysazení) jedinci, vytipovaní podle schopnosti co nejrychleji dorůst větších rozměrů ale většinou mívají v mořské fázi života vysokou úmrtnost, ani jejich smysl pro nalezení cesty do správné řeky není na odpovídající úrovni.“ Zatímco „domácí“ lososi kladou deset až 40 tisíc jiker, plodnost „dovezených“ je v druhé generaci výrazně nižší.

„I když introdukce v roce 1992 skončily, problémy pokračovaly,“ poznamenal Stevens.

„I když introdukce v roce 1992 skončily, problémy pokračovaly,“ poznamenal Stevens. Jelikož jedinečné genetické rysy, typické pro populaci jedné řeky a sloužící jako ukazatel zdraví ryb, krystalizovaly velmi pomalu, mohly se negativně projevit i další vlivy.

Již dříve vědci zjistili, že vyšší teploty oslabují orientační schopnost lososů.

Studie ukázala, že introdukce cizí populace lososů se projevila zesílením tohoto vlivu. Smíšená, geneticky nejednotná populace asturských lososů byla na teplejší vody tamních řek citlivější, takže její homogenizace (vznik stejnorodé populace) postupovala pomaleji. „Sledování druhu, který je vrcholovým predátorem, je spolehlivým klíčem k posouzení výsledků hospodářských zásahů na kvalitu jednotlivé řeky a jejího povodí,“ shrnul Stevens.

Migrační trasy příbuzného lososa, který žije v řekách západního pobřeží USA a Kanady, zkoumali v rámci loni uzavřeného globálního projektu Census of Marine Life američtí a kanadští vědci. Losos nerka (Oncorhynchus nerka) je nápadný krvavě červenou barvou pohlavně vyspělých samců.

U dospělých lososů bylo již několik výzkumů pomocí elektronických čipů provedeno, ale šlo pouze o dílčí údaje z oceánu. Informace o mladých rybách, o jejich cestě domovskou řekou do oceánu a cestách podél pobřeží během dospívání chyběly. „Dosud bylo obtížné, ne-li nemožné přesně sledovat trasy drobných živočichů v oceánech. Všechny údaje vycházely z nepřímých metod,“ řekl ke studii, publikované v rove 2008 v odborném věstníku americké akademie věd Plos Biology ředitel výzkumu Jim Bolger.

„Miniaturizace v elektronice ale pokročila, a tak můžeme očekávat odhalení mnoha tajemství rybí migrace,“ dodal.

Výzkumníci měli k dispozici vůbec poprvé dostatečně malé přístroje, aby je unesly i drobné rybky. Tisícovce kusů odrostlého plůdku vědci připevnili k tělu – přesněji řečeno injekčně vpravili do břišní dutiny – čipy. Zařízení vysílala zvukový signál, který zachycovala hustá síť monitorovacích stanic pod hladinou u pobřeží.

Lososi z horských bystřin v povodí řeky Columbia potřebovali jen tři měsíce, aby urazili cestu k moři a na sever k pobřeží Aljašky, tedy 2500 kilometrů.

„Akustické elektronické sledování se ukázalo jako účinná metoda, která může poskytnout cenné informace pro detailní dokreslení obrazu o životě ryb jak pro ochranu přírody, tak pro rybářský průmysl,“ shrnul David Welch z kanadského výzkumného ústavu Kintama v Britské Kolumbii.

Výzkum se rovněž zaměřil na úmrtnost ryb v řekách Columbia a Fraser. První je v USA přehrazena několika přehradami, zatímco na kanadské řece Fraser žádná přehrada není.

Výsledkem výzkumu bylo překvapení. V rozporu s obecným povědomím, že každá přehrada je pro ryby významnou překážkou, byla úmrtnost v obou tocích prakticky stejná, dosahovala 70 až 80 procent.

„Bylo by velkým zjednodušením na základě těchto výsledků tvrdit, že přehrady nemají na přežití rybí populace významný vliv,“ upozornil Carl Schreck z Oregonské státní univerzity. Varoval, že stres z průchodu vodním dílem se zřejmě může projevit se zpožděním, teprve až ryba dosáhne oceánu. „Ryby musí vynakládat energii na nalezení správné cesty a na překonání překážky, místo aby ji investovaly do svého růstu,“ vysvětlil. Oslabená ryba je pak v novém oceánském prostředí oslabena a její šance na přežití jsou menší.

„Chceme-li dlouhodobě a účinně chránit tuto ikonickou rybu, musíme pochopit, jak na ni působí klimatické změny a lidské zásahy.“ Tento závěr britsko-španělské studie je platný i pro americkokanadský výzkum.