Článek
„Riziko představuje především ztráta obvyklé finanční motivace u těchto lidí. Současně pro ně přestávají být strašákem třeba případné postihy vyplývající z hmotné odpovědnosti,“ upozorňuje právník Jaroslav Škubal, partner advokátní kanceláře PRK Partners.
Silné pokušení přilepšit si
Člověku, kterému soud oddlužení povolí, totiž zůstane po dobu pěti let jen zákonem stanovená minimální část příjmů. Vše ostatní posílá insolvenční správce v poměru, který určil rovněž soud, jednotlivým věřitelům. Ti musejí během této „pětiletky“ dostat zpět minimálně 30 % nesplacené dlužné částky.
Případné finanční sankce tedy nemůže zaměstnavatel uplatnit, protože soudem stanovené minimum je nedotknutelné.
„Doporučil bych zaměstnavatelům, aby zvážili, zda zaměstnancům v procesu oddlužení vůbec svěří cenné hodnoty,“ říká Škubal s tím, že pokušení „přilepšit si“ může být pro člověka žijícího dlouhodobě z minima příliš silné.
Nelegální přivýdělky
Takový zaměstnanec je ale zároveň pro firmu do jisté míry ideální. Určitě si totiž nepřijde říct o zvýšení platu. Každou korunu, která by se mu objevila na výplatní pásce navíc, by totiž stejně dostali věřitelé.
To ale může vést k tomu, že si dotyčný začne přivydělávat někde bokem, s výplatou z ruky do ruky a bez dokladu. „Lidé v procesu oddlužení skutečně mají často tendenci unikat do sféry šedé ekonomiky,“ potvrzuje spoluautor současné podoby insolvenčního zákona, člen Legislativní rady vlády docent Bohumil Havel spolupracující s advokátní kanceláří PRK Partners.
Věřitelé dostali 100 procent
Jenže to podle něj nemusí být nutně negativní jev, alespoň z hlediska smyslu zákona, kterým je maximální možné uspokojení věřitelů. Docent Havel uvádí z vlastní právní praxe příklad příslušníka svobodného povolání, který využil nejrůznější kličky, aby mohl dál například užívat své auto a bydlet ve velkém bytě. Obojí potřeboval, aby si udržel své příjmy, správně by se ale měl přestěhovat do garsonky a začít jezdit tramvají.
Auto tedy přepsal na kamaráda a s domácím se domluvil, že mu „papírově“ sníží nájem na cenu té garsoniéry. Rozdíl mu pak doplácel mezi čtyřma očima z honorářů, které inkasoval stejným způsobem. Z nich platil i provoz auta. A světe div se – dostalo se i na věřitele, kteří nakonec získali zpět nikoli 30, ale 100 procent svých pohledávek.
Jen pro poctivé dlužníky
Právě pro takové lidi – tedy pro „poctivé, leč nešťastné dlužníky“ – ostatně zákon vznikl. „Inspirovali jsme se úpravou, která vznikla ve 30. letech 20. století v USA,“ připomíná Havel. Ta byla původně založena na principu prominutí dluhů za využití prodeje dlužníkova majetku. Nárůstem hodnoty „lidského kapitálu“ došlo postupně k rozšíření na splátkový kalendář, který dnes české soudy používají nejčastěji.
| Co možná nevíte o oddlužení |
|---|
| I když se oddlužení za 30 % hodnoty pohledávek může laikům zdát pro věřitele nevýhodné, opak je zřejmě pravdou. Autoři zákona s těmi nejčastějšími totiž během jeho přípravy obsáhle konzultovali a k tomuto procentu došli po vzájemné dohodě. |
| Pro srovnání – v konkurzním řízení se obvykle dosahuje maximálně desetiprocentní hranice. |
| Typický dluh člověka, který se obrací na soud, se pohybuje kolem 700 000 korun, průměrný počet věřitelů kolísá mezi 2–5. Lidé nejčastěji dluží úvěrovým společnostem, jako jsou Provident Financial nebo Home Credit. |
| Lhůta, po kterou běží oddlužování, je sice pětiletá, celý proces ale může trvat až devět let. První rok běží řízení, v němž soud rozhodne, zda oddlužení povolí, poslední tři roky představují lhůtu, ve které dlužník podléhá kontrole soudu. V této době by si raději neměl půjčit ani dvacetikorunu na svačinu od kolegy v zaměstnání. Co kdyby mu ji zapomněl vrátit… |