Článek
Nejsou to jen hory vybělených kostí, ale i bronzové zbraně, spony, stříbrné náramky a náušnice. Množství pozůstatků - zatím několika set vojáků - nasvědčuje tomu, že nemůže jít o nikoho jiného, než o příslušníky bájného perského vojska, které ztratilo v egyptské Západní poušti v roce 525 př. n. l.
"Našli jsme první archeologický důkaz, který potvrzuje zprávu zapsanou řeckým historikem Herodotem,“ řekl Discovery News Dario Del Bufalo, jeden z účastníků expedice univerzity v Lecce.
Armáda měla obsadit vzdorující oázu
Podle Herodota, který se narodil až sto let po zmizení perského vojska, vyslal armádu krátce po dobytí Egypta perský vládce Kambýses, syn Kýra Velikého, aby zničila orákulum a Amonův chrám v oáze Síwa. Podle legend měla právě ze Síwy přijít věštba o Kambýsesově smrti. V praktické rovině pak šlo o to, že Kambýses dobyl deltu a údolí Nilu, ale oázu neměl pod kontrolou.
Situační mapa pochodu ztracené perské armády. Dobová plastika zpodobňuje královskou gardu.
Přibližně o dvě stě let později byl právě v síwském chrámu potvrzen jako vládce Egypta Alexandr Makedonský.
Sedm dní poté, co Peršané opustili Théby, dorazili do oázy Charga. Když ji opustili, nikdo už je nikdy více nespatřil, sdělují historické záznamy. "Vítr se vzedmul na východě, silný a smrtící, přihnal široké sloupy vířícího písku a zcela zasypal pochodující ozbrojence,“ sděluje Herodot.
Ztráta tak velkého vojska byla velkou událostí, nicméně s přibývajícími léty hledání v Západní poušti sílily i skeptické hlasy, že šlo jen o vymyšlený dobrodružný příběh. Nyní je však objev bratrů Catiglioniových umlčel. Oba se již před dvaceti lety proslavili odhalením starověkého města zlata Berenike Panchrysos.
Ztracenou perskou armádu hledali 13 let, ale až pátá expedice byla úspěšná.
Tragický omyl: vojsko zvolilo alternativní trasu pochodu
Archeologové už od 19. století hledali armádu na tradiční stezce, která vedla z oázy Charga do oáz Dachla a Faráfra. Tato obchodní cesta byla bezpečnější především s ohledem na zásobování vodou a potravinami. Ovšem tyto oázy byly v držení Egypťanů a postupující armáda by se musela zdržovat dobývání měnším oáz.
Peršané proto podle bratrů Castiglioniových zvolili západnější trasu přes Gilf el-Kebír. Tudy mohli postupovat rychleji a nerušeně a navíc tu byly, jak archeologové zjistili, zakopány "umělé studně" tvořené zakopanými hliněnými nádobami s vodou.
Svého cíle téměř dosáhli. Místo posledního odpočinku leží necelých sto kilometrů od oázy Síwa. Peršané museli podle archeologů věřit, že mají vítězství na dosah ruky, když je překvapila od jihovýchodu silná písečná bouře. Ostatky vojáků leží přibližně v pětimetrové hloubce.