Lásky Emy Destinnové

Šubert, vzteklý, rtuťovitý stařík, ji vyslechl a pak vyřkl podivnou větu: „Slečno, zdá se, že se při zpívání příliš rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy!“ Dále o ní prohlásil, že vůbec nemá hlas. Netušil, že právě odmítl jednu z největších pěvkyň všech dob. Dlužno podotknout, že ho možná ovlivnily klepy o zhýčkané slečně Kittlové z bohaté pražské rodiny a rozhodl se jí dát za vyučenou.

Později své odsouzení jejího hlasu popíral, ale Ema mu nikdy neodpustila. Faktem je, že jí tak otevřel cestu do světa, kde získala velkou slávu.

Emilie Václavka Jindřiška Pavlína Kittlová se narodila o půlnoci mezi 26. a 27. únorem 1878 do zámožné rodiny - dědeček Jan Kittl se od nuly vypracoval k bohatství.

Otec Emy Emanuel od něj převzal několik pivovarů, lihovar, třiadvacet domů a parcely. Emanuel sám nebyl takový podnikavec - miloval umění, byl veselý a kamarádský. S bohémou se toulal po Praze, popíjel vínko a hrál karty. Byl mecenáš - podporoval např. Václava Brožíka. Měl dobrodružného ducha - s Janem Nerudou navštívil Střední východ a Svatou zemi.

Emina matka Jindřiška, za svobodna Šrůtová, byla prosté venkovské děvče. Tichá a mlčenlivá, pravý opak svého muže. Jednu vášeň ale měla - zpěv. Emanuel jí proto zajistil studium v Pivodově známé pěvecké škole. Pěvkyní z povolání se ovšem nestala - měla pět dětí, o které se musela starat.

Ema po ní zdědila talent ke zpěvu, po otci zase štědrost a kavalírský životní styl. Otec ji zbožňoval a ona k němu také měla blíž než k matce. Kladl na ni ovšem své nároky.

I když byla malá Ema nedisciplinované temperamentní dítě, na přání otce se od pěti let učila hrát na housle. Domníval se, že se stane houslistkou.

To ale padlo poté, co se Ema v roce 1892 stala žákyní proslulých pedagogů, manželů Thomase a Marie Loewe-Destinnových. Marie byla kdysi známou pěvkyní ve Vídni u Dvorní opery a rozpoznala talent dívčina sopránu, který úspěšně rozvíjela i přes problémy, které přinášely její zarputilost a svéhlavost.

Na doporučení svých učitelů Ema vstoupila roku 1894 do dramatické školy Národního divadla. Tam ji mimo jiné učila i slavná herečka Otýlie Sklenářová-Malá.

Pěvecké školení trvalo pět let a zdokonalilo Emin hlas.

V osmnácti byla Ema pěkné, štíhlé děvče. Chlapci o ni projevovali zájem, ona ale byla divoká, sama si vybírala ctitele, a když ji omrzeli, nevybíravě s nimi vyběhla.

Český historik Josef Šusta se o ní ale ve svých pamětech vyjádřil kupodivu poněkud jinak a nelichotivě: „Byla přitloustlé děvče nečisté pleti a cikánského typu akcentovaného velkými náušnicemi. Přítel Ota Faster míval s ní schůzky v jakémsi pekařském krámku a zle naříkával na její romantické náladovosti.“ Nakonec se Ema doopravdy zamilovala.

Eminou láskou se stal syn školníka z karlínské reálky Jindřich Vodílek, několikanásobný šampión v cyklistice. Byl to přirozeně nedbalý fešák. Jejich vztah ale brzy skončil - Emin otec se obával, že dceru zabrzdí v jejím rozletu, a Vodílek se zase děsil Emina temperamentu a dobyvačnosti, což považoval především za mužské vlastnosti.

Ema chtěla údajně kvůli rozchodu skočit z balkónu domu U Božího požehnání, kde bydlela. Zachránil ji rodinný přítel Bedřich Spurný, který ji popadl za copy a vtáhl zpátky. Ema zůstala sama a byla nešťastná.

O několik let později, v roce 1899, napsala právě Spurnému: „Jsem takový ubohý tvor, kterého v životě málokdo hladil, málokdo líbal… a který vždy tak žíznil po čisté, upřímné a nesobecké lásce.“

Ema ale pro ni osobně smutná léta nepromarnila - vrhla se zatím na operní dráhu.

I když ředitel Národního divadla nedal Emě šanci, nevzdala se. V říjnu 1897 se začala ucházet o angažmá v drážďanské opeře. Politická situace v té době nebyla dobrá - v Praze probíhaly demonstrace spojené se zrušením Badeniho jazykových nařízení a docházelo ke střetům Čechů s Němci. Dokonce i Ema před svým odjezdem do Drážďan rozbíjela okna Německého kasina na Příkopech.

V Drážďanech ji povolali 1. října na zkoušku s orchestrem. Nedopadla dobře - tvrdili jí, že nemá hlas ani pěvecké nadání. Své zřejmě sehrála i politika. Ema křivdu nezapomněla a nikdy v Drážďanech v budoucnu nezpívala. Odjela poté do Berlína, aby se přihlásila na konkurz do Theatru des Westens. Ani to nedopadlo dobře - ředitel Hoffpauer prohlásil, že nejenže neumí zpívat, ale: „sám vidím, že jste ošklivá“.

Ani přes těchto několik neúspěchů v řadě Ema nezahořkla a učinila další pokus, tentokrát u berlínské Dvorní opery. Tam ji přijali. Zvítězila. Její hvězdná kariéra mohla začít.

Pro svá vystoupení si Ema vybrala jméno Destinn, aby tak vzdala hold své učitelce.

Její dramatický temný soprán berlínské publikum poprvé uslyšelo 19. července 1898 v Mascagniho aktovce Sedlák kavalír, kde ztvárnila Santuzzu. A bylo okouzleno. I všechny kritiky byly příznivé.

Následovaly další role, neméně hvězdné. Bizetova Carmen, Valentina z Meyerbeerových Hugenotů, Thomasova Mignon, Alžběta ve Wagnerově Tannhäuserovi, Verdiho Aida a mnohé další. Troufala si účinkovat bez zkoušek, což její okolí obdivovalo. Císař Vilém II. jí potvrdil dekret do Dvorní opery ihned po Santuzze.

A ředitel Šubert vyslovil už v roce 1898 přání si Emu poslechnout. Odmítla. Praha ji slyšela až v roce 1900 v Rudolfinu. O rok později vystoupila i v Národním divadle v roli Carmen a Mignon. O rok později jí nabídla vdova po skladateli Richardu Wagnerovi Cosima, aby zpívala v Bayreuthu. Ema váhala. A měla své důvody.

Pěvkyně se tehdy, úspěšná, ale citově strádající, věnovala spiritismu tak vášnivě, že zhubla o 15 kilo. Sama Cosima ji před podobným ničením varovala. Problémy ale zvládla a nakonec v Bayreuthu vystupovala jako Senta z Wagnerova Bludného Holanďana.

Úspěchy pokračovaly - v roce 1904 zpívala v Londýně se slavným Enrikem Carusem, o rok později zazářila jako Straussova Salome. Přes svou mezinárodní kariéru však zůstala vlastenkou - prosadila, aby se v Berlíně hrála Smetanova Prodaná nevěsta, kde ztvárnila Mařenku, stejně jako zpívala Miladu v Daliborovi.

Na vlast nezapomínala, prázdniny trávila doma.

V roce 1914 si Ema zakoupila zámek ve Stráži nad Nežárkou. Zařídila si ho poněkud bizarně - v klenuté komoře pod věží se návštěvníkovi ukláněla kostra, třem velkým sovám svítily oči a v otevřené rakvi se svíjeli červi, což byl vynález čínského řezbáře.

To jen potvrzovalo její zálibu ve spiritismu a alchymii. Ložnice byla černá. Ema spávala na jakémsi katafalku v černých polštářích a její postel hlídal kostlivec Ivan, kterého si umělkyně vozila na všechna svá turné.

Pronajala si také apartmá na Malostranském náměstí v Praze v domě U Petzoldů. Tam se obklopovala přáteli, které za velké peníze štědře hostila. V civilu se nelíčila a nepotrpěla si na okázalé šaty.

Ovšem už v roce 1909 nastala v jejím životě velká změna - odjela do USA do Metropolitní opery, kde se znovu setkala s Enrikem Carusem. A také se slavným dirigentem italského původu Arturem Toscaninim, kterému říkala Vztekaniny.

I tady okouzlila ve všech svých známých rolích a nově jako Minnie v Pucciniho opeře Děvče ze Zlatého západu. Při zkoušce se málem zabila - přicválala na scénu na bělouši, ale kůň se lekl světel a vyhodil ji do vzduchu. Do náruče ji duchapřítomně zachytil zpěvák arabského původu Dinh Gilly. A zanedlouho se také na čas stal jejím životním partnerem.

V roce 1916 se s ním vrátila domů. Při té příležitosti opět ukázala, že je vlastenka. Vezla totiž zprávy pro Maffii, ústřední orgán domácího odboje, údajně pod poduškou své kočky. Za to se jí dostalo pozornosti c. a k. policejního ředitelství ve Vídni a ve Stráži byla prakticky internována.

Novou republiku Ema uvítala s nadšením. Hned si změnila jméno Destinn na Destinnová. Po roce 1918 ještě cestovala do ciziny a zpívala v Národním divadle, ale nový stát jí nenabízel to, co potřebovala. Neměla penzi, nebylo jí ani nabídnuto místo profesorky na konzervatoři. Udržování zámečku ve Stráži ji stálo ohromné peníze.

V té době se začala Destinnová fyzicky měnit. Tloustla, protože měla málo pohybu a mizernou životosprávu. Hladová se vydávala na celé hodiny rybařit a večer si dala opulentní večeři. Sice sama tvrdila, že „hlas musí být měkce, jako v podušce usazen v sádle, aby krásně zněl“, ale toho sádla bylo příliš. Eminy konce byly smutné. Nakonec musela dát do dražby některé předměty ze Stráže a k bídě jí dopomohli také přátelé, které hostívala.

V roce 1930 navštívila svého lékaře v Českých Budějovicích s výronem do oční sítnice. Tam ji přepadl záchvat mrtvice. Osmadvacátého ledna kolem osmé večerní zemřela. Bylo jí teprve dvaapadesát let.