Láska Karla Kramáře budila rozruch

Energická Naděžda byla svému nejdříve milenci, posléze i manželovi více než důstojnou protihráčkou. Kramář byl intelektuálně velice silná osobnost, přesto ho kultivovaná a vzdělaná dáma ze zámožné moskevské rodiny Chludovových nejen ve všem rozhodně podporovala, ale také absolutně ovládala.

Kramář měl dobrý životní start – narodil se v roce 1860 jako dítě zámožného stavitele ve Vysokém nad Jizerou. Studoval práva, národní hospodářství a politické vědy v Praze, Vídni, Berlíně a Paříži. Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu. Rád cestoval a uměl (na rozdíl např. od Edvarda Beneše) dokonale čtyři jazyky – rusky, francouzsky, německy a anglicky.

Původně se hlásil k Masarykovým realistům, ale v roce 1890 vstoupil k mladočechům. O rok později je zastupoval jako poslanec v říšské radě (parlamentu). Byl znamenitý a vždy upravený debatér. Snažil se, aby se strana stala přitažlivou pro voliče. Před první světovou válkou patřila mladočeská strana k nejsilnějším – na rozdíl od slabých realistů T. G. Masaryka, jeho věčného rivala.

Kramář měl vůči budoucímu prezidentovi i další výhodu. Byl finančně nezávislý. Vlastnil tkalcovnu v Libštátě, jeho otec byl majitelem cihelny v Semilech a Kramář disponoval akciemi v Pražské akciové tiskárně, estonské Krähnholmanufaktur v Tallinnu a v dalších podnicích.

Jeho majetek rozmnožila i svatba, i když se původně vůbec neměl v úmyslu ženit – chtěl mít volné ruce pro politiku.

Třicetiletý Kramář se s pohlednou tmavovlasou Naděždou (narodila se 30. září 1862) setkal během své několikaměsíční studijní cesty po Rusku koncem dubna 1890.

Okolnosti jejich prvního setkání nejsou známé – možná se poznali v salónu Abrikosovových, kde se scházela část moskevské intelektuální smetánky. Naděžda byla hezká, energická, rozmarná, někdy náladová – a vdaná za majitele továrny na cukrovinky a lahůdkářství, velkoobchodníka Alexeje Abrikosova. S ním měla čtyři děti.

Kramář ji okouzlil. Byl bezvadný společník a slovy pamětníka: „Dr. Kramář tu udělal nejlepší dojem – a co velice padá na váhu – zalíbil se našim dámám, totéž mně bylo sděleno z Petrohradu. Dr. Kramář má elegantní způsoby, mluví francouzsky, i jsem přesvědčen, že bude se všude líbiti.“ Kramář se bláznivě zamiloval. Jejich vášeň byla vzájemná a spalující. Navenek se ovšem nedělo nic. Manželství Abrikosovových bylo zdánlivě stále harmonické.

„Z pohledu společenských konvencí však překvapivě selhával i Abrikosov, který si dlouho buď ničeho nevšiml, anebo z nepochopitelných důvodů nechával klíčícímu vztahu své manželky s pohledným cizincem volný průběh,“ tvrdí historik Luboš Velek (Svatba pana Kramáře, Dějiny a současnost, 11/2007).

Situace došla tak daleko, že si dokonce všichni tři vyjeli na Krym a na Balkán. S Naděždou si jinak racionální Kramář vyměňoval vroucné dopisy. Opakoval v nich neustále prosbu: „Buď mou, jsi mi tak blízko, miluji tě víc, než já sám myslel, že mohu milovati.“ Oslovoval ji Naďočko a Miško a podepisoval se Petr (Karel Petrovič). Dopisy psal francouzsky, později na její žádost česky. Ona jej oslovovala Relko.

Zpočátku v dopisech nechával Kramář alibisticky pozdravovat i manžela. Naděžda měla nějaké ženské potíže, a tak jí zařídil v únoru 1891 ve Vídni gynekologickou operaci u svého přítele profesora Alberta. Abrikosov s tím vším souhlasil, ženu do Vídně věrně doprovázel. Krátce nato se ale manželé zle poškorpili a Alexej se domů vrátil sám. Krize jejich manželství se nadále prohlubovala. A to nebylo všechno.

Vše se definitivně rozuzlilo v roce 1893, kdy Naděžda opustila manžela a odstěhovala se do Vídně. Její postavení bylo nelehké – stala se finančně závislou na svém milenci, musela opustit děti a její rodina ji bezpochyby odsuzovala (v Archívu Národního muzea v Kramářově pozůstalosti lze ovšem najít dopisy Naděždy Nikolajevny určené vnoučatům, což ukazuje, že se o jisté kontakty později pokoušela).

Jediným východiskem z prekérní situace byl rozvod a následná svatba. V pravoslavné církvi ale bylo možné dosáhnout rozvodu pouze tehdy, když jeden z manželů porušil manželský slib. Navíc viník pak byl potrestán zákazem dalšího sňatku. A tím byla Naděžda. K tomu podvedený manžel mlčel a neozýval se. Ostatně měl důvod – Naděžda jej zcela iracionálně žádala, aby se za viníka přihlásil on. Alexej pochopitelně odmítl.

Naděžda i Kramář tak trpěli a čekali. Se svým soužením se Kramář svěřil příteli Eduardu Albertovi a také T. G. Masarykovi. A právě Masaryk se pokusil – bez úspěchu – smířit s Kramářem jeho stárnoucí rodiče, které synovo soužití s Naděždou na „hromádce“ pobuřovalo.

Obecně přátelé v té době u Kramáře vypozorovali, že často chybí v parlamentu, je „jako poplašený, stav jeho je kritický“. Realista Josef Kaizl si v dubnu 1894 rozzlobeně stěžoval Masarykovi: „Kramář tu má dámu, včera utekl před rozhodujícím hlasováním o vlastním návrhu z valutového výboru – ostuda! To už je přespříliš.“

Přesto se později situace zklidnila, vzpamatoval se i Kramář a opět se usilovně vrhl do politiky. Kramářovi přátelé Naděždu přijali. Začala také mluvit slušně česky. Ve druhé polovině 90. let Naděžda opakovaně žádala o rozvod. Kramář s tímtéž cílem urgoval pomoc u rakouskouherských diplomatů.

Změna nastala v roce 1898, kdy se Naděžda dozvěděla, že si Abrikosov našel novou partnerku a má s ní několik nemanželských dětí. Naděžda podala žádost o rozvod kvůli nevěře. Počátkem roku 1900 bylo její manželství rozvedeno. Rozvod proběhl kultivovaně – exmanželé se nadále přátelsky stýkali.

Kramář a Naděžda se vzali 17. září 1900 na Krymu. „Nemám nic proti tomu otroctví – naopak s pravou vášní jdu do toho jha. Vy ostatně nejlépe víte, jaký jsem nedostižný kandidát pantofle,“ řekl před svatbou ženich svému příteli Albertovi.

V blízkosti místa svatby, zámečku Gaspro hraběnky Paniny, si vybudovali manželé oblíbené letní sídlo – přepychovou vilu Barbo. Tam trávili každoročně až do války letní dovolenou. Po revoluci o vilu přišli a zlomyslný komunista Václav Kopecký pak po návratu ze SSSR Kramářovi líčil, jak se v ní hezky zotavují dělničtí rekreanti a jejich děti.

Manželství Kramářových bylo šťastné – milovali se až do smrti a jejich dopisy zůstaly, i když jim bylo sedmdesát, plné něhy. Mrzelo je jediné – kvůli Naděždinu věku už neměli děti.

V Čechách vzbudil sňatek s bohatou Ruskou velký rozruch. Někteří se domnívali, že je kněžnou – líbilo se jim to víc než pouhá kupecká dcerka. „Dr. Kramář si vzal kněžnu, aby sen náš o ní byl vítězstvím česko-ruské myšlenky,“ napsala o tom spisovatelka Božena Viková-Kunětická. To už měli Kramářovi další útočiště. V letech 1911–1915 si postavili na Baště sv. Tomáše v Praze přepychovou vilu – dnes je sídlem českých premiérů.

Jejím hlavním architektem byl Rakušan profesor Friedrich Ohmann, ale první náčrt budovy vypracovala paní Naděžda sama. Začlenila do něj nejrůznější slovanské prvky. Lidé se svého času budově posmívali, dnes, po necelém století, je posuzována jako dílo hodnotné. Naděžda měla nezkrotnou zálibu ve stavbě a zařizování sídla, která zámožného Kramáře finančně ruinovala – časem jí ale podlehl i on sám.

Za první světové války si Kramář vysloužil aureolu mučedníka – byl rakouskými orgány v květnu 1915 obviněn z velezrady a později odsouzen k trestu smrti provazem. Skončil spolu s politikem Aloisem Rašínem ve vězení na Hradčanech, později ve Vídni a nakonec v rakouském Möllersdorfu. Na rozdíl od trpělivého Rašína „na koláčkách“ vychovaný Kramář snášel věznění těžce. Sužovaly jej deprese.

Paní Naděžda byla ženou činu a nevěřila, že jejího muže pověsí. Úspěšně intervenovala u ministra zahraničí hraběte Berchtolda, aby byly drsné podmínky v Kramářově věznici zlepšeny. Jednou týdně manžela navštěvovala, nosila mu jídlo a zajistila přísun uhlí, aby si mohl topit.

Kramář byl v červenci roku 1917 amnestován a stal se hrdinou a jeho politická hvězda stoupala. Jako národní mučedník byl pak 14. listopadu 1918 zvolen i premiérem samostatného Československa.

Ovšem prezident Masaryk s Edvardem Benešem soudili, že Kramář je politik starého typu, který nepochopil, že v republice dojde k výrazným sociálním až socialistickým reformám, a je tedy „jako premiér nemožný“. Kramářova vláda padla v červnu roku 1919, kdy v obecních volbách zvítězily socialistické strany. Kramářova touha stát se jednou prezidentem vzala za své.

Manželka jej ale stále podporovala. Zvali ji matkou ruské emigrace, protože Kramářova vila se stala útočištěm nejrůznějších Naděždiných krajanů. Ona sama byla nepřítelkyní všeho levicového. Diplomat Jan Konrád vzpomínal, jak se s manželi Kramářovými setkal v létě roku 1926 v Itálii a jak Kramář lamentoval, že u nás schází láska k vlasti, což je nutné změnit. Paní Naděžda k tomu lakonicky dodala: „A čert aby vzal všechny socany.“

Naděžda Nikolajevna Kramářová zemřela 3. prosince 1936. Bylo jí 74 let. Pohřbili ji v pravoslavné kapli na Olšanech a její rakev zdobila kytice konvalinek s nápisem „Ani smrt nás nerozdělí“ s písmeny K. P. Pro Naděždu byl její muž, se kterým mluvívala rusky, Karel Petrovič.

Kramář zesnul půl roku nato ve věku 77 let a spočinul vedle své ženy.