Kulturní války univerzitám škodí. Se Stevenem Pinkerem o ochraně menšin a svobodě vědeckého bádání

O problému v prosinci minulého roku Pinker promluvil i v Praze, kde byl hostem přednáškového cyklu Věda na Hradě.

Není vůbec marginální. Proto se snažíme prostřednictvím debat přispět k vyjasnění toho, co obnáší akademická svoboda a kde leží její hranice. A snažíme se také ovlivňovat univerzitní politiku. Zatím se nám podařilo prosadit několik změn. Harvard se například zavázal, že už se nebude vyjadřovat k veřejnému dění ani politickým tématům.

Profesoři a studenti své názory samozřejmě veřejně říkat můžou, ale vedení univerzity – prezident nebo třeba děkani – ne. Měli jsme obavy, že kdyby zaměstnavatel nebo nadřízený zaujal veřejně nějaký postoj, omezovalo by to akademickou svobodu ostatních.

Zasadili jsme se také o zrušení povinnosti přikládat k žádostem o profesorské místo takzvané „prohlášení o diverzitě“. Uchazeči totiž museli kromě popisu svého výzkumu a přístupu k výuce v poslední době deklarovat i svůj vztah k tomuto tématu.

Aby bylo jasno: osobně neznám nikoho, kdo by diverzitu nechtěl. Mnohé univerzity ale vyžadovaly písemný souhlas s určitými politickými postoji. Například s tvrzením, že nedostatečné zastoupení menšin v akademickém prostředí je způsobeno výhradně rasismem a diskriminací. Lidé, kteří o tom nebyli přesvědčeni, neměli ve výběrovém řízení šanci uspět.

Opravdu museli. Je to poměrně nový trend, který se objevil v posledních pěti letech.

Zpětně se na to už nedá přijít. Za podobnými kroky ale často stojí obyčejná byrokracie. Na vysokých školách začala fungovat oddělení s názvem Diverzita, rovnost a inkluze (DEI). Každá univerzita má speciálního úředníka pro tuto oblast a tihle lidé zaváděli a zavádějí pravidla, o kterých se nikdy nediskutovalo ani nehlasovalo, takže záznamy nelze dohledat.

Snažíme se hájit profesory a studenty, kteří čelí útokům kvůli svým názorům. Zasahujeme v případech, kdy je podle nás z politických důvodů cenzurován článek nebo kdy se neprávem zakazují legitimní protesty.

Především se ale snažíme univerzitní obci připomínat, že akademická svoboda je její základní a nejcennější hodnotou, nezbytnou pro rozvoj poznání. I proto odmítáme povinná prohlášení o diverzitě.

Ve Spojených státech máme dva typy univerzit: veřejné, jako je právě Michigan nebo třeba Kalifornská univerzita v Berkeley, které financuje a řídí stát. Tyto ústavy podléhají prvnímu dodatku americké ústavy, který chrání svobodu slova a brání vládě v jejím omezování. Zároveň to znamená, že novináři mají právo nahlížet do jejich interních záznamů.

A z těch michiganských například vyplynulo, že úředníci prohlášení o diverzitě využívali k tomu, aby z výběrových řízení odstranili každého, kdo písemně nesouhlasil s tím, že všechny rozdíly mezi lidmi jsou způsobeny výhradně předsudky, rasismem a sexismem a že jediným řešením je pozitivní diskriminace žen a menšin.

Když někdo v žádosti o místo napsal, že posuzuje každého člověka podle jeho zásluh, bez ohledu na barvu pleti nebo gender, jeho přihláška skončila v koši.

Harvard je soukromá instituce a novináři nemají právo kontrolovat naše záznamy, přesto jsme s kolegy měli dobré důvody se domnívat, že u nás to fungovalo podobně.

Ne. Databáze je nezávislá a existuje už spoustu let.

To máte samozřejmě pravdu, ale z našeho akademického hlediska je důležité všímat si, odkud útoky přicházejí. A ty zevnitř univerzit pocházejí téměř vždycky zleva. Ty pravicové jsou naopak vedené skoro vždy zvenčí, zejména od politiků.

Dám vám pár příkladů ze svého domovského Harvardu. Má někdejší kolegyně, bioložka Carole Hoovenová, napsala knihu o testosteronu. V televizním rozhovoru řekla, že z biologického hlediska existují dvě pohlaví. Jedno pohlaví produkuje spermie, druhé vajíčka.

Vysvětlila, že v kontextu biologie není důvod vyhýbat se označování v rámci binárního systému. Následně byla označena za transfobku, která se snaží utlačovat transgender osoby. Doktorandi se odmítali podílet na jejím výzkumu. Lidé s ní přestali mluvit. Po katedře kolovaly zprávy nabádající ostatní, aby nechodili na její přednášky. Carole nakonec z akademické sféry odešla.

Dalším příkladem je feministická badatelka Devin Buckleyová, odbornice na literaturu 19. století. Dostala pozvánku k přednášce, která ale byla odvolána, když Buckleyová v několika textech nesouhlasila s tím, aby odsouzený násilník, který se identifikuje jako žena, putoval do ženské věznice. Argumentovala tím, že to pro spoluvězeňkyně nebude bezpečné. Tenhle názor je ale mezi americkými transgender aktivisty nepřijatelný.

Nadace FIRE, na kterou jste se ptala, takové útoky eviduje a Harvard v jejím hodnocení dopadl špatně. Nemyslím si, že jsme v tomto ohledu nejhorší univerzitou v zemi, ale incidentů bylo dost na to, abychom je považovali za problém.

Ano, úředníci z DEI studentům předkládají seznamy témat, jež považují za rasistická. Často jde o věci, které by vás na první dobrou ani nenapadly. Za nevhodné teď platí například i otázky „Odkud jsi?“ nebo „Odkud pochází tvoje rodina?“.

Jako mikroagrese ale bývá vyhodnocena třeba i pochvala typu „mluvíš dobře anglicky“. Protože by tím mluvčí mohl údajně naznačovat, že jeho protějšek je překvapivě schopný na to, kým je nebo z jakého prostředí přišel…

Nejspíš je to všechno opravdu dobře míněno, ale má to místy poměrně nepříjemné následky. Studenti, kteří by měli být ve společnosti svých vrstevníků uvolnění a spokojení, žijí ve strachu, že se z nich mohou stát vyděděnci kvůli nevinné otázce.

Rád bych si myslel, že ano. Ale studenti se mi skutečně svěřují, že když mají říct nahlas svůj názor, necítí se v bezpečí. Když se to přežene s dobrem, lidé zkrátka začnou šeptat. Americkou mládež už tak zasáhla vážná krize duševního zdraví.

A já mám podezření – ač to nemůžu dokázat – že „policie přes rasismus“ tuto neblahou situaci zrovna nevylepšuje. Je těžší se uvolnit, i když jste mezi přáteli. Kdyby někdo poslouchal, jak se s kamarády bavím já… Normálně pijeme pivo nebo víno, vtipkujeme. Kdyby na našich schůzkách seděl dozor přes verbální prohřešky, uvolňovali bychom se nepochybně o dost hůř.

Neměla by zacházet do extrémů, což se nyní z mého pohledu děje. Znám profesní organizace, co vydaly směrnice, které se staly terčem posměchu okamžitě. Podle nich se třeba nemá používat slovo „field“ – obor, profesní pole – protože otroci pracovali kde? Na poli. Všechna tahle doporučení samozřejmě ignorují fakt, že každé obyčejné slovo může mít mnoho významů a lidská mysl mezi nimi přirozeně rozlišuje.

Lidé se občas opravdu upřímně snaží odkrývat skryté formy rasismu, aby pochopili, proč mezi lidmi existují rozdíly. Ale z vlastní zkušenosti si troufám říct, že za tím často stojí taky obyčejná touha po morální převaze. Ti, kdo takzvaný subtilní rasismus odhalují, se cítívají mravně nadřazeni nad ostatními, kteří ještě „neprohlédli“.