Krok ke kolonizaci? Indický rover Moudrost může na lunárním povrchu najít zmrzlou vodu

O existenci vody na Měsíci spekulovali vědci již v 60. letech minulého století. Vzorky, s nimiž se koncem 60. a začátkem 70. let vrátily americké mise Apollo, se ale zdály být zcela suché, připomíná agentura Reuters.

V roce 2008 výzkumníci z Brownovy univerzity v USA vzorky prozkoumali s pomocí nové technologie a v malých kouscích vulkanického skla našli vodík.

V roce 2009 přístroj amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) na palubě indické sondy Čandraján-1 detekoval vodu na měsíčním povrchu.

Podle důkazů mise NASA, která odstartovala v roce 1998, je největší koncentrace ledu v trvale zastíněných kráterech na lunárním jižním pólu.

Kapsy dávného ledu by mohly vědcům poskytnout unikátní příležitost ke zkoumání historie vody v naší Sluneční soustavě. „Můžeme získat odpovědi na otázky, odkud a kdy se tady voda vzala a jaká je souvislost s vývojem života na Zemi,“ uvedl podle zpravodajského serveru BBC Simeon Barber, který spolupracuje s Evropskou kosmickou agenturou (ESA).

Voda na Měsíci je ale důležitá také z praktických důvodů. Řada zemí i soukromých společností plánuje nové pilotované mise na Měsíc a astronauti budou potřebovat vodu na pití a hygienu. Nové soukromé firmy si podle BBC účtují za kilogram nákladu dopraveného na Měsíc kolem milionu dolarů.

„To je milion dolarů za litr pitné vody. Podnikatelé v kosmonautice nepochybně vidí lunární led jako možnost, jak zásobovat astronauty místním zdrojem vody,“ poznamenal Barber.

Molekuly vody je navíc možné rozštěpit na atomy vodíku a kyslíku, které lze použít jako pohon pro rakety. Vědci ale nejprve musí zjistit, kolik ledu na Měsíci je a jestli ho lze efektivně získávat a čistit, aby se tato voda dala bezpečně pít.

Některá extrémní místa na jižním pólu Měsíce jsou navíc nepřetržitě zalita slunečním svitem po dobu až 200 pozemských dní. „Solární energie je další zdroj (pro zřízení měsíční základny a nabíjení zařízení), který pól nabízí,“ říká Noah Petro z NASA.

Indická mise má rovněž za cíl zkoumat velmi řídkou atmosféru Měsíce a analyzovat regolit, což je vrstva volných částeček a jemného prachu, které se nahromadily za miliardy let na povrchu Měsíce.

Lunární jižní pól leží na okraji obrovského impaktního kráteru, který má v průměru 2500 kilometrů a dosahuje hloubky osmi kilometrů. Tento kráter je jedním z nejstarších útvarů naší Sluneční soustavy.

Aktuální měsíční mise Čandraján-3 odstartovala pomocí nosné rakety LVM3 z indického kosmodromu 14. července. Přistávací bezposádkový modul Vikrám indické sondy Čandraján-3 měkce dosedl na povrch Měsíce ve středu 23. srpna ve 14:32 SELČ.

Jak ve čtvrtek 24. srpna na sociální síti X (dříve Twitter) informovala Indická organizace pro kosmický výzkum (ISRO), z modulu Vikrám již navíc vyjelo šestikolové robotické vozítko, a to zhruba 14 hodin po dosednutí.

Rover nazvaný Pragján, což v sanskrtu znamená „moudrost“, váží 26 kilogramů a je poháněn solární energií.

Přistání modulu bylo naplánováno na začátek lunárního dne, což je asi 14 pozemských dní. Znamená to, že rover bude mít k dispozici zhruba dva týdny slunečního svitu, který umožňuje dobíjení baterií. Až se snese lunární noc, vozítko se vybije a přestane pracovat. Zatím není jasné, jestli se s příchodem nového měsíčního dne činnost baterií obnoví.

Autonomní vozítko Pragján je vybaveno vědeckými přístroji, které se budou snažit zjistit, jaké nerosty jsou na měsíčním povrchu, a budou studovat chemické složení měsíční půdy. Robot bude komunikovat pouze s přistávacím modulem Vikrám, jenž bude posílat informace sondě Čandraján-3, která stále obíhá kolem Měsíce. Ta údaje předá k analýze na Zemi.

Kosmická agentura ISRO podle BBC uvedla, že vozítko se pohybuje rychlostí jeden centimetr za sekundu a s každým „krokem“ zanechá na povrchu Měsíce otištěné logo ISRO a státní znak Indie zobrazující sloupovou hlavici se lvy.

Primárně na pátrání po vodě se pak má soustředit plánovaná budoucí mise Čandraján-4, na které chtějí Indové spolupracovat s Japonci.