Koučování rozvíjí manažerské schopnosti

Zkušení manažeři vždy „koučovali“ své nejbližší spolupracovníky, protože věděli, že to je jediný spolehlivý způsob, jak delegovat část operativního rozhodování a uvolnit si ruce pro řešení koncepčních úkolů.

Pokud si totiž své cíle stanovujeme sami, nejsme většinou schopni oprostit se od obav z přílišného riskování nebo z možného selhání. Proto máme přirozenou tendenci chránit se před případným nebezpečím a setrvat uvnitř naší bezpečné ulity, které se říká komfortní zóna.

Život nás nicméně často tlačí mimo tuto komfortní zónu. Pokud k tomu dojde neplánovaně, je tento tlak provázen stresem a zvýšeným pocitem ohrožení.

Jestliže však jsme ze své komfortní zóny vytlačeni do bezpečného a přátelského prostředí, mnohdy zjistíme, že naše obavy byly zbytečné a že místo toho, aby nás chránily, ve skutečnosti omezovaly možnosti našeho rozvoje.

A to je právě úloha kouče. Pomáhá vytvářet prostředí, kde můžeme bezpečně vykročit z naší komfortní zóny a ověřit si svůj vlastní potenciál.

„Koučování obvykle vyhledávají lidé, kteří jsou nespokojení se svou situací. Úkolem kouče není za klienty problém vyřešit, ale pomoci jim objevit v sobě schopnosti, aby se s problémy uměli vypořádat vlastními silami,“ vysvětluje Eva Jedličková, prezidentka České asociace koučů a partnerka ve firmě Contour Consulting.

Při své práci se setkává s vrcholnými manažery, kteří k ní překvapivě přicházejí řešit i jiné problémy než jen budování vlastní kariéry nebo motivaci podřízených k lepším výkonům.

„Manažeři jsou prostě lidé a velmi často se obracejí na kouče proto, aby získali odpověď na obecnější otázky. Někteří například pochybují, zda skutečně zastávají správnou pozici, nejsou si jisti, co vlastně chtějí v životě dosáhnout a jak si zařídit život tak, aby byli spokojení,“ říká Eva Jedličková.

„Klienti hledají na tyto otázky odpovědi. Špičkový kouč proto pracuje vždy s člověkem jako takovým, ne pouze s jeho manažerskou rolí,“ dodává Jedličková.

Kouč se od učitele nebo instruktora liší tím, že jen velice zřídka nabízí rady nebo hotová řešení. Spíše pomáhá klientovi, aby našel svůj vlastní přístup tím, že s ním o daném problému diskutuje a pomáhá mu dobrat se jeho podstaty.

Uvedený přístup má tu výhodu, že klient si zvykne hledat tvůrčí řešení samostatně a uplatňuje stejnou metodu i v budoucnu, kdykoli je konfrontován s nutností řešit nově vzniklé situace. Navíc tím, že kouč je v převážné většině případů externistou a není tudíž svázán s místními poměry ve firmě, je schopen posuzovat situaci objektivněji.

To, že koučování se skutečně liší od jiných typů vzdělávacích kurzů, potvrzuje i Michaela Lhotková, ředitelka oddělení úvěrů pro podnikatele ČSOB. Ve své kariéře se zúčastnila řady kurzů zaměřených na zvýšení manažerských schopností. Brzy si však uvědomila, že pokud se má v zaměstnání posunout někam dál, tak si s opakováním naučených manažerských technik nevystačí. Proto využila nabídku skupinového koučování.

„Prostřednictvím několika dní strávených se skupinou jsem si toho o sobě hodně uvědomila, například proč se v určitých situacích chovám, jak se chovám. Přestala jsem řešit malichernosti a naopak jsem začala být vnímavější k ostatním,“ přiblížila svou zkušenost Lhotková.

Ne všichni ale považují koučování za spolehlivou metodu. Souvisí to možná i s tím, že čím je tato metoda populárnější, tím víc přibývá koučů a někteří nemusí ve svých potenciálních klientech vzbuzovat důvěru.

„Pravdou je, že pro klienta není lehké se v dnešní nabídce zorientovat, jelikož koučem se stačí prohlásit a vlastně není třeba mít speciální školy nebo výcvik,“ říká Eva Jedličková a dodává:

„I jako laik však určitě poznáte, zda vám kouč sedí jako člověk či nikoli. To je pro spolupráci velmi důležité. Dalším vodítkem může být, zda má daný kouč výcvik v metodě koučování, jak dlouho se v oboru pohybuje a jaké na něj máte reference. Je také velmi užitečné domluvit se s ním na ‚ochutnávkovém sezení‘. To vám pomůže rozhodnout se, jestli kouč nabízí způsob práce, který je pro vás přínosný.“