Kolébka lidstva se stěhuje na jih

Nejnovější genetická studie, která vyšla počátkem tohoto měsíce v prestižním sborníku Proceedings of the National Academy of Science (PNAS), ukázala, že nejrozmanitější genetickou výbavu ze všech lidských populací mají národy v jižní Africe. Ty, které označujeme za primitivní, protože stále ještě žijí na úrovni doby kamenné, ve společenstvích lovců-sběračů.

Genetická diverzita je všeobecně uznávaná jako důkaz starobylého původu populace. Přeloženo do lapidárního jazyka to znamená, že kolébkou lidstva nebyla východní Afrika, ale jižní.

„Počátek moderních lidí je bezpochyby v Africe, ale detaily lidské prehistorie a vývoje jsou zahaleny v mlze. Nebyli jsme s to orientovat se v evoluční minulosti stovek tamních populací,“ napsali autoři v úvodu studie.

Brenna Hennová z kalifornské Stanfordovy univerzity, hlavní autorka práce, nejkomplexnější svého druhu, za nejvýznamnější výsledky bádání označila dvě skutečnosti.

„Tou první je fakt, že tu existuje obrovská různorodost loveckosběračských populací, tak bohatá, že předčí všechno, co víme o zemědělských společnostech. Tyto skupiny jsou vysoce strukturované a výrazně izolované jedna od druhé, takže si udržují vlastní genetické variace – to je mimořádně vzrušující zjištění,“ upozornila.

„Ke druhému nejvýznamnějšímu závěru jsme dospěli porovnáním hlavních šablon genetické výbavy 27 současných afrických populací. Jasně se projevil pokles stupně různorodosti genomu směrem z jihu kontinentu na sever.“

Když se do nového prostředí přesune izolovaná skupina jedinců z větší skupiny, jejich genom záhy vykazuje mnohem nižší variabilitu, než jakou má původní „mateřská“ populace. Tomu se v antropologii říká tzv. zakladatelský efekt.

„Populace na jihu Afriky mají největší genovou diverzitu, jaká byla kdy zjištěna. To v podstatně jasně napovídá, že právě tady by mělo být místo zrodu moderních lidí,“ tvrdí Hennová.

Anglický paleontolog a světová špička mezi odborníky zabývajícími se evolucí člověka, Chris Stringer z londýnského Muzea přírodních věd novátorské závěry americké studie v PNAS nebere na lehkou váhu. „Je to co do množství údajů ojedinělá práce. Tolik údajů o populacích lovců-sběračů dosud nikdo neshromáždil, ale přesto jsem opatrný,“ řekl serveru BBC.

„Podle studie jsou genově nejrozmanitější křováci z Namíbie a oblasti Khomani, pygmejové Biaka ze střední Afriky a Sandawové z východu, takže by měli být nejstaršími mezi moderními lidmi. Možná,“ naznačil. Podle Stringera totiž skalní kresby připisované těmto křovákům jsou nacházeny v mnohem rozsáhlejší oblasti, než na jaké tyto skupiny dnes žijí.

„Před 60 tisíci lety mohli obývat prakticky celou subsaharskou Afriku, takže lokalizovat původ druhu Homo sapiens tam, kde žijí dnes, nemusí být přesné,“ vysvětlil své váhání. Domnívá se, že správnější je hypotéza, že ke vzniku našeho druhu přispělo více různých afrických předchůdců, takže hledat jedinou „kolébku“ lidstva je zavádějící.

Jedna studie dějiny lidstva – ani vědy – nepřepíše. O udivujícím genetickém bohatství Afričanů informoval neméně prestižní časopis Science už před třemi lety, a to na základě desetiletého sběru informací zpracovaných vědci z Pensylvánské univerzity v čele se Sarah Tishkoffovou. „Je to spektakulární pohled do historie afrických populací a tím i do historie lidstva,“ charakterizoval studii jeden ze spoluautorů, Muntasír Ibrahim z Univerzity v súdánském Chartúmu.

Tým tehdy zpracoval genomy tří tisíc jedinců ze 124 afrických přírodních národů. Na základě sledování četnosti asi tisícovky markerů (zde charakteristických ukazatelů určitých sekvencí v DNA) identifikoval celkem 14 populačních skupin předků moderního člověka. Skupiny bylo možné geneticky odvodit od společných předků a vědci našli shody i v jejich jazycích a kulturách. „Dosud se genetické studie zabývaly vždy jen malým okruhem Afričanů a vydávaly je za představitele kontinentu,“ vysvětlil Ibrahim. „My jsme ale prokázali, že tady nikdo nemůže být označen za charakteristického reprezentanta – je tu obrovská různorodost.“

Zjištěná fakta o diverzitě genomů použila Tishkoffová i k hledání výchozího místa lidské migrace, cesty „ven z Afriky“. Na základě tzv. zakladatelského efektu ho lokalizovala na západní pobřeží střední Afriky, do tradičního domovského území Sanů v oblasti dnešních hranic Angoly a Namíbie – tedy přibližně stejně jako letošní studie Američanky Hennové.

„Nepřekvapuje tě to, je to naopak velmi příznačné,“ poznamenala tehdy Tishkoffová. Sany vzhledem k jejich dlouhé genetické historii už i dřívější autoři zmiňovali jako kandidáty na přímé potomky nejstarší lidské populace.

Genetická data, která vědci získali, využili i k rekonstrukci tras migrací prvních lidí a zmapování prvního „zmatení jazyků“. Zjistili, že například keňští Masajové se genově smísili s etiopskými populacemi, ale nepřevzali už etiopské jazyky, nýbrž si udrželi vlastní řeč i pastevecký způsob života.

Tishkoffová a její spolupracovníci se ale ve své studii zaměřili především na medicínské aspekty výzkumu – na možnosti využití genetických specifik k volbě optimálních léčebných postupů.

Nicméně sebrali a zpracovali dosud nevídané množství biologického materiálu. To ale byla napadnutelná slabina studie: vzhledem k rozsahu a obtížnosti laboratorně zpracovávaných krevních vzorků často museli vědci pracovat doslova v polních podmínkách. Krevní sérum například získávali odstředivkami poháněnými bateriemi. Oponenti širších závěrů studie argumentovali nestandardními laboratorními metodami, a tedy pravděpodobností chyb v získaných genetických údajích.

Už ne kolébku lidstva, ale datum prvních migrací z ní posunuly do vzdálenější minulosti další z nedávných výzkumů. S prvním objevem seznámil vědce loni v září na konferenci v Ashtonu britský paleontolog Michael Petraglia z Oxfordské univerzity.

Podle genetických výzkumů, založených na uchovaných mutacích v mitochondriální DNA, mělo k exodu prvních lidí našeho druhu z černého kontinentu do jihovýchodní Asie a odtud do Austrálie dojít asi před 60 tisíci lety. Na základě nálezů kamenné industrie na severovýchodě Arabského poloostrova ale Petragliův tým soudí, že to bylo o několik desítek tisíc let dříve.

„Máme doklady, že k migraci početných skupin moderních lidí z Afriky došlo už někdy v období před 120 až 70 tisíci lety,“ oznámil vědec. „Těmi důkazy jsou nálezy, které lze datovat nezávislými metodami.“

Jako by na tom nebylo dost, nálezy – kamenné hroty oštěpů a škrabky – našel hluboko ve vnitrozemí poloostrova, což protiřečí převládajícímu přesvědčení, že lidé putovali zejména podél pobřeží.

Objev oxfordského týmu podepřel začátkem tohoto roku výzkum paleontologů z londýnské univerzity Royal Holloway a z německého Tübingenu. Zkoumali nástroje, které v údolí Džebel Faya v dnešních Spojených arabských emirátech vykopal Petraglia. Kamenné hroty se ve všech charakteristikách shodují s výrobky moderních lidí ze stejné doby, ale z Afriky.

Stáří těch nejstarších vědci odhadují na 125 tisíc let, ty nejmladší lze velice přesně datovat do doby před 74 tisíci roky. Leží totiž pod vrstvou popela, který až sem doneslo vzdušné proudění po erupci sumaterské sopky Toba. Dnes je Džebel Faya pouští, ale v té době v celé oblasti vládlo příznivější klima, teprve později řeky vyschly a s nimi zmizely rostliny, zvířata i první moderní lidé.

Uznávaná kapacita Stringer ani v tomto případě nechtěl učinit jednoznačný závěr. „Mohlo jít o jeden z prvních neúspěšných výpadů moderních lidí z Afriky. Geneticky vypočítané datum před 60 tisíci lety může zůstat platné i nadále. První průzkumníci sice mohli už dávno předtím dojít třeba až k Hormuzskému průlivu, ale jako kolonizační předvoj neuspěli. Jenom nakrátko vytlačili neandertálce– nebo se vmáčkli mezi ně.“

Stringer předpokládá, že podobných migračních vln mohlo být několik a z různých míst. „Kde je psáno, že moderní lidé nemohli jednou vyrazit z východu Afriky do Arábie a podruhé ze severu do Středozemí?“