Článek
Vědeckofantastický žánr charakterizují mj. často bujné představy autora nebo autorů o nejrůznějších vynálezech sloužících lidem již v blízké budoucnosti. Na druhou stranu se ale hned několik vizí francouzského snílka Julesa Verna o vědeckém a technickém pokroku vyplnilo.
Za všechny jmenujme alespoň ponorky schopné obeplout svět, každodenní využití elektrické energie a nebezpečí zbraní hromadného ničení.
Příběh skoro detektivní
Hukawangské údolí v severním výběžku Maynmaru, státu na jihovýchodě Asie, dříve označovaného jako Barma, láká nejen sběratele přírodnin. V dávné pryskyřici z uvedeného naleziště vědci v poslední době objevili ještěrky, kvetoucí rostliny, blanokřídlý hmyz, ptačí křídla a dokonce i opeřený ocas malého dinosaura a celé mládě primitivních ptáků.
Američtí milovníci přírody koupili od místních obyvatel kusy jantaru, které následně věnovali dvěma muzeím. Davida Grimaldiho z newyorského Amerického přírodovědeckého muzea udeřilo při zběžné prohlídce do očí osminohé stvoření zalité jantarem. Proto si ke spolupráci přizval další odborníky z USA, Španělska a Velké Británie.
Při podrobném výzkumu organismů navždy uvězněných ve ztvrdlé zlatavě žluté hmotě vylučované pradávnými jehličnany přišly vědcům vhod soudobé metody, jako je použití laserového konfokálního mikroskopu nebo počítačová tomografie (CT). Zjištění, uveřejněná v časopise Nature Communications. rozhodně stála za to.
Pravěcí nasávači
Pět živočichů, jejichž pozůstatky ukrývaly čtyři úlomky drahého kamene, byli dobře známí vnější cizopasníci – klíšťata. Smůla je zakonzervovala již v době druhohor před 99 miliony let, v období označovaném jako křída.
Nejvýznamnější naleziště jantaru na světě leží na jižním pobřeží Baltského moře.
Protože vědci měli k dispozici jak krví nasátého jedince do té doby neznámého druhu, tak jeho hladového kolegu, mohli konstatovat, že tělní tekutina zvětšila tělesný objem klíštěte asi osmkrát. Nový druh dostal výmluvné jméno, prozrazující svérázný humor badatelů: nazvali jej Deinocroton draculi neboli Drákulovo děsivé klíště. Upomíná tak na bájného sedmihradského hraběte z kultovního upírského hororu irského tvůrce Brama Stokera.
Podle peří poznáte je
Největší překvapení ale na výzkumníky čekalo v jiné jantarové krůpěji. Našli v ní parazita podobajícího se dobře známému klíštěti obecnému a přidržujícího se pera. Cizopasník, nový druh Cornopalpatum burmanicus, se tak zachoval současně se svým hostitelem. Komu tedy klíšťata pila skoro před sto milióny lety krev?
„Stáří barmského jantaru umožňuje nepřímo určit, na kom pravěká klíšťata parazitovala,“ vysvětluje Ricardo Pérez-de la Fuente, působící v Přírodovědeckém muzeu Oxfordské univerzity. „Tehdy představovali nejhojnější opeřené tvory na naší planetě po zemi chodící dinosauři.“
Přestože si ještěry, souborně označované jako dinosauři, obvykle představujeme jako býložravé nebo naopak dravé obry, druhohorní prostředí osídlovali i mnohem menší a nenápadnější plazi. Nanoraptoři nebyli větší než dnešní kolibříci, a protože žili i na stromech, mohli navždy uvíznout ve velkých kapkách ze stromů vytékající pryskyřice.
Badatelé nevyloučili ani možnost, že jantarem zalité pero může patřit i praptáku. který naopak uměl výborně létat. Jasné ale je, že klíště nesálo krev žádnému modernímu ptáku – ti se na naší planetě objevili nejdříve až o 25 miliónů let později.
Nezvaní hosté čekali v hnízdech
Soudobé výzkumné metody přivedly mezinárodní řešitelský tým k dalšímu poznatku. Na tělíčkách zakonzervovaných klíšťat badatelé objevili chloupky larev kožojedovitých brouků.
Dnešní příbuzní uvedeného hmyzu bývají mrchožrouty a s oblibou pronikají do ptačích a savčích hnízd, kde si pochutnávají na peří, zbytcích kůže a na chlupech. Nemáme důvod si myslet, že v křídě tomu bylo jinak. Podtrženo sečteno: jak klíšťata, tak brouci čekali na dinosaury v hnízdech, kam dospělí ještěři kladli vajíčka, z nichž se líhla mláďata.
Jurský park se (zatím) nekoná
Crichton se Spielbergem poukázali na význam jantaru jako těžko nahraditelného zdroje informací o minulosti naší planety, zejména její živé složky. Z pradávné pryskyřice se ale DNA jí zalitých organismů získat nedá.
Kuře, které si na paprice nedáte
Oživování dinosaurů z jejich pozůstatků není v současnosti hned z několika důvodů na pořadu dne. Američtí vědci šli na věc proto jinak. Projekt, o němž se příliš nepíše, vychází z dobře známého předpokladu, že ptáci představují poslední přežívající na dvou končetinách chodící dinosaury.
Badatelé se proto snaží upravit dědičnou hmotu obyčejného kuřete tak, aby z ní nezmizelo kódování pro vnější znaky vládců druhohor, kupř. tak typickou ozubenou tlamu nebo drápy či drápky na předních končetinách. Pokud by se úsilí badatelů podařilo, byl by výsledkem organismus, nesoucí současně charakteristiky jak dinosaurů, tak moderních ptáků.
Iniciátorem a mecenášem projektu se stal jeden z nejuznávanějších světových odborníků na dinosaury, americký paleontolog Jack Horner, mj. vědecký poradce režiséra Spielberga při natáčení Jurského parku. Autor románové předlohy Michael Crichton údajně vytvořil hlavní postavu Alana Granta právě podle Hornera. Chilským výzkumníkům se již podařilo získat kuře, u něhož některé kosti dolní končetiny skutečně odpovídají dinosauřím.
Dědičná hmota bývá díky své struktuře překvapivě křehká a v jantaru, látce, kterou se dosud nepodařilo uměle vyrobit, jí vůbec nesvědčí ani mimořádné vysušení, ani velké výkyvy teploty. Navíc ani moderní postupy molekulární genetiky neumožňují analyzovat DNA starší než 1,5 miliónu let. Optimisté dodávají, že prozatím.
