Klimatologové pátrají po ztraceném teple

Vědce z amerického Národního centra pro atmosférický výzkum překvapilo, že údaje z měřících stanic umístěných na moři, na zemi, v atmosféře i ze satelitních dat navzájem nesedí. Uvedl to článek v časopise Science.

Ačkoli satelity zaznamenávají, že skleníkové plyny zachytávají v atmosféře vzrůstající množství sluneční energie, tato energie se následně ztrácí, protože měření ukazuje, že oceány pohlcují měně tepla, než dříve, ačkoli na ně připadá 90 procent odraženého záření. Značná porce z desetiprocentního zbytku pak připadá na tající světové ledovce, zbývající absorbuje podle vědců již jen nepatrný podíl.

Dosavadní modely předpokládaly, že jeden m2 světového oceánu by měl v současnosti absorbovat jeden watt energie, ale ve skutečnosti je to dnes o více než polovinu méně. Z toho plyne, že se vědcům ztratilo nemalé množství tepla.

Přitom do roku 2003 model vyhodnocující výměnu tepla na Zemi přibližně odpovídal datům naměřeným jak satelity, tak stanicemi v moři a na souši.

Vědci proto předpokládají, že pes je zakopán v tom, že měření v oceánu jsou prováděna na omezeném množství míst a většinou jen do hloubky jednoho kilometru.

Je proto pravděpodobné, že chybějící teplo začaly vstřebávat hlubiny oceánu a dosavadní modely jsou zatíženy výraznou chybou. Jak pozemský výměník tepla funguje globálně, vědcům stále uniká a teorie o průběhu oteplování často pracují s mylnými předpoklady.

„To teplo se jednou vrátí, dohoní nás dříve nebo později,“ varuje přesto Kevin Trenberth, hlavní spoluautor nové studie. Podle něj je jednou z forem, jak se toto uložené teplo vrací zpět, například jev El Niño v Tichomoří, který je spojen s výrazným nárůstem teplot horní vrstvy vod v Pacifiku. Masy vod ve světovém oceánu a s nimi spojené vzdušné i mořské proudy mají zásadní vliv na klima v jednotlivých oblastech světa.