Článek
„Bylo by dobré soustředit se na stravovací návyky populace, a to vzdělávacími aktivitami a programy na snížení rychlosti, s jakou lidé jedí. Mohlo by to přispět k prevenci obezity a snížit riziko rozvoje neinfekčních, civilizačních chorob,“ tvrdí autoři studie.
Už dřívější výzkumy naznačovaly, že příliš rychlé tempo u stolu vede k nadváze, refluxu a přispívá k rozvoji metabolického syndromu. Vědci se tentokrát soustředili na data sesbíraná od více než 59 700 lidí, kteří v letech 2008-2013 chodili v rámci svého zdravotního pojištění na pravidelné prohlídky.
Během nich se jich lékaři ptali na různé aspekty jejich životního stylu, například na to, zde jedí spíš rychle nebo pomalu, jestli si více než třikrát týdně dávají i po večeři něco malého k zakousnutí, a zda je jim stává, že třikrát nebo víckrát týdně vynechávají snídani.
Výsledky hovoří jednoznačné
Výsledky publikované v časopise BMJ Open tvrdí, že ve skupině pomalých jedlíků bylo zhruba 21,5 procenta obézních, ve skupině středně rychlých jedlíků jich bylo 30 procent a ve skupině hltounů dokonce 45 procent.
Pomalí jedlíci měli BMI kolem 22, normální jedlíci měli v průměru BMI 23,5 a ti nejrychlejší měli BMI 25, přičemž se obvod jejich pasu času zvětšoval s rychlostí přijímání potravy. Další analýza ukázala, že nejen pomalejší tempo přijímání potravy, ale také dostatek spánku a pravidelné snídaně mají příznivý vliv na postavu.
Vzhledem k tomu, že asi třetina účastníků studie byla na prohlídce dvakrát, pětina dvakrát a skoro 13 procent přišlo třikrát nebo víckrát, měli vědci možnost také pozorovat dopady toho, když někdo své návyky změní. Výsledky ukazují, že ti, kteří mezi kontrolami v jídle zpomalili a také ubrali na různých pochutinách po večeři, všichni zhubli. Není ale jisté, co tuto změnu způsobilo. Užívání léků na cukrovku, změny ve snídaních a snížení počtu vykouřených cigaret nemělo na BMI žádný vliv.
Na definitivní závěry je ještě brzy
Tato zajímavá studie má ovšem své limity. Mezi zkoumanými subjekty byli pouze účastníci s cukrovkou 2. typu, bylo v ní málo starších účastníků a také se v ní nebrala v úvahu fyzická aktivita nebo celkové množství zkonzumované potravy. Navíc se spoléhala na odhad účastníků, kteří sami měli posoudit, zda jedí spíš pomalu, rychle nebo normálně.
Ian MacDonald, profesor metabolické fyziologie na Univerzitě v Nottinghamu, vyjádřil pochybnosti o závěrech výzkumu. Zdůraznil přitom, že jen málo účastníků během studie změnilo rychlost jídla a že nebylo dostatečně prokázáno, že tyto změny stály za snížením BMI.
„Není asi vhodné na základě těchto pozorování vyvozovat závěry o tempu jezení a rozvoji obezity, jakkoliv přitažlivá je myšlenka, že ti, co jedí rychle, toho snědí víc a tím pádem i víc přiberou,“ řekl pro web britského deníku The Guardian.
Nicméně Tam Fry, předseda Národního fóra obezity, řekl: „Rychlost, s níž mnozí lidé hltají potravu, zcela jistě přibývá k rozvoji obezity. Rychlí jedlíci snědí víc, jednoduše proto, že jejich žaludek nestihne vyslat včas signál do mozku o tom, že už je na čase přestat jíst. Kdo rychle jí, ten si také způsobuje větší výkyvy hladiny krevního cukru, což může vést k inzulinové rezistenci.