Když zemřelí učí živé

Docent Ondřej Naňka položí v posluchárně na lavici plastový kbelík přikrytý víkem a několik táců, na které bude jeho obsah přendávat. „Nerozpakujte se toho chopit, zopakovat si to a ujasnit si některé věci, protože to, co jsem se dozvěděl včera při zkoušce u jater, mě tedy nepotěšilo,“ sděluje studentům prvního ročníku všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (1. LF UK) v Praze.

Pak za pomoci svého asistenta, doktoranda Petra Fojtíka, položí na tácy několik orgánů, převážně srdcí a jater – skutečných, tedy takových, které ještě před rokem či dvěma patřily živým lidem.

„A co řekli na zkoušce o játrech?“ vyzvídá jedna ze studentek. „No, nepoznali venu portae,“ prozrazuje Ondřej Naňka, který je přednostou Anatomického ústavu na 1. LF UK. Za latinským názvem se skrývá vrátnicová žíla, která odvádí krev z nepárových orgánů břišní dutiny směrem do jater. Laik by ji těžko identifikoval, ale u adeptů lékařské profese je to velký prohřešek. „Tak doufám, že se na to podíváte a nebudete u zkoušek předvádět takové nedůstojné etudy,“ varuje vlídným hlasem třicítku mediků, z nichž dvě třetiny tvoří dívky.

Latinsky se mimochodem v anatomii „mluví“ hodně. Hodina začíná testem, v němž mají studenti nejprve nakreslit průřez středoušní dutinou a přední segment oka, a pak mají zodpovědět otázky typu „Ve kterém gangliu se přepojují neurony pro m. dilator pupillae?“ nebo „Které vrstvy sítnice vyživuje a. centralis retinae?“.

Konec školního roku a s ním i zkouškové období se v době reportáže rychle blížily, takže medici dostali jednu z posledních možností si probírané učivo osahat – doslova. Natáhli si gumové rukavice a shlukli se do několika skupinek, v nichž si mohli přinesené orgány do detailů prohlédnout. Roztok, v němž jsou lidské vnitřnosti většinu času naloženy, mění jejich barvu do neurčitého šedého či hnědého odstínu, což je alespoň v mých očích poněkud odosobňuje. A ani žádná krev tu neteče.

„Tělo dárce po jeho úmrtí nakonzervujeme tím, že do jeho cévního systému napustíme fixační tekutinu, která prostoupí tkáněmi,“ vysvětluje Ondřej Naňka. „Pak je položíme do jiné fixační tekutiny, což si lze představit jako velkou nádobu, v níž je ponořeno.“ Student Jiří Beer vytahuje z kbelíku slezinu a ptá se: „Není nějaká velká?“ „Většinou se uvádějí rozměry 4 × 7 × 11 centimetrů. Tahle je mírně zvětšená,“ posuzuje ji Ondřej Naňka svým zkušeným okem. Zatímco já vidím lidské orgány v této podobě poprvé, mediky, kteří v prvním roce studia strávili desítky hodin na pitevně, to těžko rozruší.

„Jsem z lékařské rodiny a mám tu i bratrance ve vyšším ročníku, tak jsem věděl, jak to bude vypadat a co mám čekat,“ vrací se Jiří Beer do loňského podzimu. Pokud ho něco překvapilo, tak spíš množství učení, které anatomie obnáší. Bez možnosti ověřit si poznatky na skutečných tělech si ale studium představit neumí. „Sice se to můžete naučit z knihy, ale dokud nejdete na pitevnu a neosaháte si to, tak nic neumíte. První kontakt s tělem je takový zvláštní,“ zamýšlí se, „odcházíte z pitevny s trochu divnými pocity, ale pak se od toho oprostíte.“

Pitevny a anatomie obecně si prváci „užijí“ dost. V prvních dvou semestrech studia oboru všeobecného lékařství musejí zvládnout porci 268 hodin, která se dělí na 120 hodin přednášek, 60 hodin praktických cvičení, 58 hodin pitev a 30 hodin seminářů. Účast na všem kromě přednášek je povinná. Znalosti si pak oprašují ještě ve čtvrťáku při dalších 36 hodinách předmětu klinická topografická anatomie.

Stranou nejsou ani studenti zubního lékařství, které v prvním ročníku čeká 220 hodin anatomie, k tomu dalších 30 ve třeťáku, kde už se zaměření předmětu logicky stáčí více k hlavě a krku.

„Anatomie patří společně s histologií a embryologií k hlavním předmětům, které studenti v prvním roce mají. Je to pro ně úvod do celého studia. Snažíme se ji přednášet tak, aby ji chápali jako lékaři, ne jako anatomové, a viděli některé klinické souvislosti, které pak budou potřebovat v praxi,“ popisuje přednosta ústavu Ondřej Naňka. „Neučíme všechny hrbolky na kostech, ale ty, které jsou důležité pro některé typy zlomenin a poranění.“

I v době moderních technologií považuje výuku na skutečných tělech dárců za nenahraditelnou. „Učit medicínu jenom na modelech nebo naopak ve virtuální realitě by bylo špatné. Nejlepší je kombinovat tradiční techniky, jako je pitva, s možností prohlédnout si jednotlivé struktury v zobrazovacích metodách.“ Znalost anatomie proto vnímá i jako návod ke čtení výstupů z ultrazvuku, CT nebo magnetické rezonance.

Na otázku, jestli studenti při první konfrontaci s těly zemřelých omdlévají, jak to známe z různých komedií z lékařského prostředí, odpovídá: „Málo. Většinou omdlí, protože jeli brzy ráno někde z Budějovic a nenasnídali se. Není to z hrůzy, protože my je tomu vystavujeme postupně. Prvních šest neděl na praktiku probíráme kosti, sem tam se přinese kloub a teprve pak se jde do pitevny.“

Ačkoli Ondřej Naňka pracuje na stejném místě už 25 let, stále cítí při setkání s novým, nerozpitvaným tělem ostych a respekt. „Není to pro mě samozřejmost. Když zemřelý leží v pitevně ještě před pitvou, stále si říkám, jaký je to zázrak a jak je lidské tělo důmyslně uspořádané.“

Registr dárců na Anatomickém ústavu 1. LF UK momentálně čítá 6000 lidí. Dárcem se může stát každý občan České republiky nad 18 let, nutnou podmínkou je pak smlouva, kterou za svého života vyplní a uzavře s ústavem. V ní mimo jiné určí, zda jeho ostatky mají být po medicínském využití zpopelněny a anonymně rozptýleny, nebo předány v urně pozůstalým.

„Pracujeme s počtem asi 50–60 zemřelých za rok,“ říká Ondřej Naňka a jedním dechem dodává, že by jich spotřebovali určitě víc, v podstatě neomezené množství, protože čím více těl, tím menší skupinky studentů a větší šance, že si sami při pitvě něco vyzkoušejí. Většina dárců je staršího věku a často mají za sebou nějakou silnou osobní zkušenost se zdravotnictvím, třeba náročnou operaci nebo vyléčení z těžké nemoci, proto chtějí podle slov přednosty lékařům péči splatit. „Na mladou generaci necílíme, protože doufáme, že bude živa do osmdesáti, ale nikoho do registru neodmítneme. Zrovna minulý týden mi psala jedna devatenáctiletá dívka,“ prozrazuje.

Rozhodnutí věnovat své tělo vědě je pro pozůstalé z praktického hlediska jednodušší. Po úmrtí dárce totiž kontaktují pohřební službu, která s ústavem spolupracuje, a od té chvíle už je vše v režii fakulty, která uhradí výdaje včetně závěrečného zpopelnění.

„Otec mě tím rozhodnutím zaskočil,“ netají sedmapadesátiletý pan Petr, jeden z pozůstalých. Setkali jsme se při bohoslužbě, jíž anatomický ústav každoročně uctívá dárce i jejich rodiny. Protože jde o mši ekumenickou, promluvili na ní zástupci katolické i evangelické církve, dále představitelé ústavu a studenti 1. ročníku.

Petrův otec zemřel loni v září v 91 letech po delší nemoci. Se svým rozhodnutím věnovat tělo pro studijní účely obeznámil rodinu asi o čtyři roky dříve. „Byl jsem vychovávaný tak, že co řekl otec, přes to nejel vlak. Byl ze staré školy, velice tvrdohlavý pán, a když se rozhodl, nechtěl o tom diskutovat,“ vzpomíná. Připouští, že velkou roli v otcových úvahách hrála snaha ušetřit rodině starosti a finanční náklady spojené s posledním rozloučením. „Asi jednou nebo dvakrát jsem téma ještě zkoušel naťuknout, ale ke konci života už se jeho vnímání radikálně zhoršilo a pak už všechno nabralo rychlý spád.“

Ne všichni členové Petrovy rodiny přijali skutečnost, že se nemohou s příbuzným rozloučit tradičním způsobem. Nezbývá jim však podle jeho slov nic jiného než přání respektovat. I přes vlastní rozporuplné pocity uznává, že otcův čin je třeba ocenit. „Já sám jsem z pohledu lékaře velmi nemocný a různě vyspravovaný, ale díky medicíně můžu fungovat. Nebýt dárců minulých i současných, doktoři by neuměli to, co umějí. A třeba díky tomu přijdou i na nové věci. Z tohoto pohledu mám k medicíně velký respekt,“ říká.

Profesor David Sedmera, jeden z lékařů působících v anatomickém ústavu, vytáhl na úvod svého projevu při bohoslužbě lasturu mořského mlže. „První podobný obřad jsem zažil před lety v Jižní Karolíně v USA a velmi na mě zapůsobilo, když evangelický farář ukazoval tyto mušle, které se tam běžně nacházejí na pobřeží. Mluvil o tom, že ten živočich, který v ní žil, odešel do nějakého lepšího světa a zanechal po sobě svou schránku.“

Zmínil také, že v mnoha zemích světa se výuka anatomie na tělech dárců vůbec neprovádí, často kvůli náboženským či etickým důvodům. „Letos tu máme jednoho kolegu z Ukrajiny, který byl velmi překvapen tím, že studujeme skutečná lidská těla. Ukrajina přitom není příliš daleko od nás. Věřím, že i díky tomu byl ten rok u nás pro něj silným zážitkem, který se bude odrážet v jeho profesním životě.“

V českých zemích je přitom názorný způsob výuky anatomie zakořeněný už dlouho. Za milník se považuje rok 1600, kdy lékař Jan Jesenius provedl v Praze na Rečkově koleji první veřejnou pitvu. Trvala pět dní a Jesenius, jenž byl později popraven za účast na stavovském povstání, při ní vyjímal orgány z těla odsouzeného oběšence. Touto demonstrací chtěl také napomoci obnovení lékařské fakulty na pražské univerzitě, která zastavila svou činnost o téměř 200 let dříve v době husitských válek.

Výuka budoucích lékařů se do naší nejstarší univerzity vrátila v roce 1623, ovšem ještě dalších více než sto let se odehrávala takřka výhradně v teoretické rovině. Teprve v polovině 18. století začali pokrokoví profesoři klást důraz na praktickou výuku, návštěvu nemocnic a také využití pitev a preparátů. Anatomie se tehdy stala jednou z oborových specializací a zároveň pevnou součástí výuky lékařů nejen na Univerzitě Karlově, ale i na dalších lékařských fakultách v Česku, které byly založeny později a které rovněž vedou svůj registr dárců.

Když po skončení bohoslužby oslovím na cestě z posluchárny Anatomického ústavu 1. LF UK jednu dámu s dotazem, zda patří mezi pozůstalé, odpoví: „Ano, a jsem také budoucí dárkyní.“ Dvaasedmdesátiletá Blanka Erbenová učinila rozhodnutí společně s manželem, jenž zemřel loni v květnu. Tvrdí dokonce, že to byla právě magazínová příloha Práva, v níž je před lety zaujal článek na toto téma. „Zvláštní je, že jsme si ho přečetli oba, zůstali jsme zticha a pak jsme se zeptali, co tomu ten druhý říká. A ve stejnou chvíli jsme se rozhodli, že by se nám to líbilo.“

Netají, že za tím stály i praktické důvody. „Manželovy děti ani nejsou schopny dojít na hřbitov. A ty moje by se tam dostaly tak možná jednou za rok. Takhle bychom měli vystaráno a ještě bychom byli dobrý materiál pro studenty,“ říká a střídá slzy se smíchem, když vzpomíná, jak si z dárcovství ještě dělali legraci: „Každý budeme v jednom akváriu s formaldehydem a budeme na sebe mávat.“

S manželovým odchodem se však podle svých slov dosud nesmířila, jeho syn pak zase dlouho nemohl otcovo rozhodnutí vstřebat. Oba manželé se nicméně shodli i na tom, že preferují anonymní rozptyl svých zpopelněných ostatků namísto předání urny rodině.

Z bohoslužby si paní Blanka odnesla stejně jako jiní pozůstalí svíčku a pamětní list s citátem římského filozofa Cicera: „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jako by světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: 1. lékařská fakulta - Univerzita Karlova