Kde jsou motýli? Na jaře tu prakticky nebyli, upozorňují vědci

V rozhovoru komentují problematiku Vladimír Hula z Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně a Tomáš Kuras z katedry ekologie a životního prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Jaká je situace letos v porovnání s předchozími roky?

Vladimír Hula: Velmi špatná. Došlo k situaci, kdy byl velmi teplý začátek jara po teplé zimě a pak přišly plískanice a studené počasí. Tato kombinace vedla k tomu, že přezimující stádia motýlů prostě umřela. Vezmeme-li v potaz i celkově špatný stav populací našich motýlů, došlo k významnému úbytku – a na jaře tak motýli prakticky nebyli.

Tomáš Kuras: Změny v početnostech druhů jsou zcela přirozeným jevem a vždy záleží na tom, jaké trendy hodnotíme, tj. zda dlouhodobé, nebo krátkodobé. Ovšem v letošním roce je motýlů, ale nejen jich opravdu málo. Týká se to i různých druhů brouků, pestřenek či čmeláků. U přezimujícího hmyzu je hlavně zima obdobím kritickým. Pokud nejsou adekvátní mrazy, na které jsou druhy adaptovány, tak je mnoho jedinců přezimujících stádií napadeno houbovými nemocemi a zimu nepřežije.

Pro tzv. nektarofágní druhy jsou problematické i aktuální horké dny – pokud horké a suché počasí trvá déle, nektar v květech příliš zhoustne, a tak je pro druhy nedostupný. Rostliny rychleji odkvétají a voda chybí nejen jim, ale i hmyzu. Letošek se bude řadit mezi roky relativně chudší na motýly a další volně žijící opylovače.

Které motýlí druhy v ČR ubývají nejvíce?

Hula: Prakticky všechny druhy hmyzu ubyly. Počty nejběžnějších druhů jsou velmi nízké, což odpovídá i celoevropskému propadu početností hmyzu. Např. před několika lety byla publikována studie z Německa, která hlásila 75procentní úbytek početnosti létavého hmyzu za posledních 27 let.

Kuras: Propočet z příslušné studie byl sice následně mírně revidován, pořád se ale pohybujeme v poklesu početností o desítky procent, a to za několik málo dekád. Zkušenější řidiči pamatují, kolik mušek bylo vždy nalepeno na čelním skle a masce automobilu po večerní a noční jízdě. Tak to je dnes již relativně vzácná událost. Ekologové někdy mluví o „efektu čelního skla automobilu“.

Hula: Zmíněné německé studii odpovídají i úbytky našich motýlů. Dříve zcela běžné druhy vidíme jednotlivě. Kde jsou časy louží obsazených masou bělásků a modrásků… To samé platí pro druhy noční.

Které druhy už třeba na našem území zcela vyhynuly?

Kuras: Z dostupných dat vyplývá, že za posledních zhruba 120 let na území ČR vyhynulo/vymizelo 18 druhů denních motýlů, což je cca 11 procent původní druhové rozmanitosti této skupiny. Ačkoli je toto číslo alarmující, jedná se jen o pomyslnou špičku ledovce ztráty biodiverzity. Početnosti denních motýlů se mění poměrně zřetelně.

To, že u nás vyhynuly druhy jako jasoň červenooký (populace na Štramberku byla znovuobnovena v 80. letech), žluťásek úzkolemý, okáč písečný nebo okáč lipnicový, se vzhledem k jejich ekologii dalo očekávat – žili v izolovaných, málo početných populacích. Dnes nám ale z krajiny ustupují i druhy dříve zcela běžné, např. bělásek řepkový nebo bělásek zelný (dříve evidovaní jako hospodářští škůdci).

Hula: Obecně značně ubyly druhy ze světlých lesů, jako je třeba hnědásek osikový či okáč jílkový. Oba tyto druhy u nás mají poslední jednu či dvě populace. Dalšími jsou stepní specialisté jako modrásek východní, jejichž populace také velmi rychle mizí.

A to určitě není všechno…

Hula: Není. Mizí i druhy otevřených stanovišť, tedy různých forem bezlesých biotopů či světlých lesů. To je trochu v rozporu se současnou snahou zachránit přírodu sázením stromků. Paradoxně úbytek smrků z důvodu kůrovcové kalamity nepatrně pomohl a některé lesní druhy mírně přibyly.

Ale ubyly i druhy ze sídlišť. Kupříkladu zcela obecný okáč poháňkový, kterého bylo možné běžně potkat prakticky na všech kosených trávnících, včetně klasických sídlištních, v početnostech výrazně ubyl.

Prozradíte ještě některé další druhy motýlů, které už v ČR vůbec nenajdeme?

Hula: Tak třeba další okáč: okáč hnědý, jeden z vůbec nejohroženějších evropských motýlů. Nebo soumračník severní či vztyčnořitka vzácná. Ta na našem území vyhynula již na začátku minulého století. Jedná se o severský druh.

Nemáte naopak nějaký pozitivnější příklad?

Hula: Mohu zmínit bělopáska tavolníkového. Je sice ohroženým druhem motýla, je však zároveň jedním z mála druhů, co se u nás pomalinku šíří. Přišel totiž na to, že se dá žít i na jiných tavolnících než v okolí vod, třeba na zahradách. Tedy z původních jižních Čech je už téměř na Moravě.

Kuras: Já bych ještě doplnil, že ač to možná zní trochu paradoxně, nejvíce jsou ohroženy druhy s vazbou na lidskou činnost v krajině. Ta se do počátku průmyslové revoluce zásadním způsobem změnila. Člověk tehdy byl u kolébky rozvoje biologické rozmanitosti evropské fauny a flóry a dnes se stává jejím hrobařem. Lidská činnost udržovala po tisíce let v krajině bezlesí – poté, co člověk lokálně vyhubil velké druhy spásačů, jako byl ve střední Evropě pratur, zubr, divoký kůň.

S přechodem k industriálnímu zemědělství a lesnictví extenzívní a různorodá činnost člověka v krajině téměř zanikla a druhy s vazbou na stanoviště dříve udržovaná člověkem začaly vymírat. Tento trend v českých zemích akceleroval v 50. až 80. letech minulého století, když už byly rozorány či spontánně zarostly i ty poslední meze, tudíž druhy s vazbou na bezlesí či řídkolesí začaly definitivně vymírat.

Z hlediska fungování přírody není až tak důležité, že pár druhů regionálně vyhynulo, jednalo se vždy o druhy víceméně vzácné. Důležité jsou trendy u těch běžných, a ty ukazují problém podstatně většího rozsahu.

Z jakých důvodů ještě klesají počty motýlů?

Hula: Základem je změna krajiny a hospodaření v ní. Prakticky všechny biotopy jsou využívány pomocí vyspělé techniky a celé zemědělství a lesnictví je poznamenáno technokratickými přístupy. Takové přístupy se snažíme aplikovat i na ochranu přírody, ale ono to nefunguje. Plochy maloplošných i velkoplošných chráněných území sice něco málo pomohou zachránit, ale zdaleka ne vše. U těchto míst je potíž v genetice, kdy při nedostatku migrací mezi jednotlivými populacemi dochází ke genetické erozi a následnému vyhynutí.

Kuras: Dnešní krajina je v podstatě velmi jednotvárná. Střídají se v ní jen pole, kulturní les, sídla a sídelní či dopravní infrastruktura. Zejména denní motýli, kteří potřebují bezlesá stanoviště typu květnatých luk, mezí, pastvin, stepí, úhorů, pískoven, mokřadů aj. na proměnu krajiny doplatili. Dříve otevřená extenzívně obhospodařovaná stanoviště zarostla lesem, nebo se na nich naopak hospodaří až příliš intenzívně (orná půda). Ani jedno motýlům nesvědčí.

A tak nepřekvapí, když relativně vyšší druhovou rozmanitost hmyzu nacházejí entomologové na takových stanovištích, kde by ji dříve nikdo nehledal: postindustriální plochy (haldy, rumiště, opuštěné stavební plochy, které ještě nestačily zarůst lesem), neudržované zahrady a sady nebo okraje silnic a dálnic.

Jsou zde ale také dlouhodoběji působící vlivy jako rostoucí teplotní průměry a změny chodu srážek. Tyto ve velké míře ohrožují horské druhy motýlů. Populace horských druhů mají reliktní charakter (dochovaly se zde z chladných období ledových dob) a dnes jsou extrémně ohroženy zánikem jejich prostředí – např. vzestupem horní hranice lesa mohou zarůst alpínské louky, vrchoviště a prameniště vysychají – a druhy zanikají s nimi.

Hula: S naším inženýrským přístupem jsme poslední století zničili vše, co se lidskou činností formovalo tisíc let předtím. Na polích nemáme ani ty nejběžnější druhy. Důvodem jsou pesticidy, ale i úplná absence květnatých luk mimo chráněná území.

Jak to myslíte?

Hula: Chybí zkrátka takové ty louky udržované příležitostným pokosením pro králíky nebo louky na seno pro domácí potřebu. Prostě to, co kvete. Tím nemyslím produkční trvalé travní porosty (TTP), které kvetou jen na jaře pampeliškou.

Dále je nutné zmínit i mnohem větší přísun živin, především dusíku a fosforu. Dusíku máme přebytek kvůli hnojení a emisím z dopravy, fosfor je z prostředků na praní (mytí) a z hnojiv.

Před týdnem jsem se vrátil z pracovní cesty z Mongolska a byl docela šok porovnávat naše louky s loukami tam… Naše nejvzácnější druhy tam byly ve stovkách až tisících jedinců skoro na každé kvetoucí louce.

Úbytek hmyzu obecně je ale nepochybně už celosvětovým problémem…

Kuras: Zdá se, že trendy změn úbytku motýlů i hmyzu jsou opravdu globální a týkají se Evropy, stejně jako Austrálie nebo Severní Ameriky, mírného klimatického pásu, boreální zóny i tropů. Někde jsou tyto trendy strmější, jinde jsou spíše vyrovnané. Česko vychází v celoevropském srovnání dlouhodobého úbytku rozmanitosti motýlů bohužel dost špatně.

Ani v tradičně zemědělských zemích, jako je Rumunsko, Maďarsko a země Balkánu, není dnes situace příznivá, protože i zde člověk-hospodář z krajiny odchází a s ním mizí vše, co jej tisíce let provázelo – včetně motýlů. V případě severských oblastí změnu v druhovém složení akcentují globální změny klimatu a posuny klimatických zón k pólům. Změny v druhových skladbách jsou patrné i v relativně nedotčených deštných lesích jihovýchodní Asie či Afriky.

Hula: Úbytky jsou zmapovány především z vyspělých zemí, protože mají peníze na výzkum a díky tomu tam takové studie vznikají. Jenže úbytky jsou zaznamenány po celém světě – jak nastínil kolega, i v tropech se projevují depozice chemických látek a současná změna klimatu.

Kuras: Co víc, hmyz představuje potravní základnu pro různé druhy hmyzožravců, letounů, ale i hmyzožravých ptáků, některých plazů či obojživelníků – a i těch následně ubývá. Nikdo dnes neví, kam až úbytek hmyzu může pokračovat a jaké konsekvence to může mít pro fungování přírody jako celku.

Co lze proti tomu všemu dělat?

Kuras: Uvedu příklad: zatímco rostliny jsme schopni efektivně ochránit i v relativně malých rezervacích, pokud budeme populacím druhů poskytovat řádnou péči, velké druhy obratlovců nebo ptáky v rezervacích neochráníme, protože jsou na ně příliš malé. Pro jejich ochranu jsou důležité mezinárodní úmluvy, které budou chránit hnízdiště ptáků u nás a zimoviště např. ve východní Africe, nebo zákaz lovu velkých savců na území celé Evropy. Hmyz stojí na pomezí. Chráněná území jsou pro něj důležitá, ta ale nestačí.

S ochranou motýlů je potřeba jít dál, mimo chráněné plochy. Tím nevoláme po vyhlašování dalších chráněných území. Mnohdy by ale pomohlo málo, např. odložit seč na části louky. Kde je to možné, tak obnovit meze a rozčlenit velké půdní bloky. Usilovat o podporu tradičního chovu dobytka (ovce, kozy, krávy, osli) v krajině. Dále při stavbě nových silnic řádně osít okraje cest směsí rostlin, která nabídne motýlům živné rostliny pro vývoj housenek, dospělcům pak kvetoucí nektarodárné byliny.

Industriální oblasti Ostravska, Karvinska, Kladenska, severočeských dolů a výsypek se stávají „novou divočinou“ pro hmyz. Jejich potenciál ale do budoucna zanikne, pokud je necháme spontánně zcela zarůst, případně jestliže je technicky zrekultivujeme.

Hula: Pomoci můžeme všichni – třeba tím, že si vybereme nějakou místní zarostlou mez a začneme ji jednou dvakrát do roka kosit, nejlépe ručně. Nebo též můžeme naopak omezit kosení naší vlastní zahrady. Rovněž můžeme pěstovat nektarodárné rostliny, které kvetou co možná nejdelší čas. A můžeme i tlačit na politiky, ať změní naši zemědělskou a lesnickou politiku.