Každý začátek je těžký, říká k inkluzi ředitel organizace Neslyšící s nadějí

Je důležité připomenout, že se speciální školy rušit nebudou a že vždy bude záležet jednak na poradenském zařízení, jednak na názoru rodičů. Dětí se středním a těžkým zdravotním postižením se začleňování do běžných tříd týkat nemá, pokud o to nebudou všechny strany silně stát.

Ve výsledku by se nemělo výrazně změnit prakticky nic, školy již nyní určité zkušenosti se začleňováním handicapovaných žáků mají. Jen má být na pomůcky a asistenty pedagoga více finančních prostředků. Od školního roku 2010/2011 se již většina handicapovaných dětí vzdělává v hlavním proudu.

Jeden z cílů v oblasti vzdělávání spočívá právě v inkluzi vedoucí k eliminaci překážek. Roman Lupoměský nabízí názor na problematiku z pohledu neslyšících, kterých se to také týká. Sám sebe vnímá jako pozorovatele z neziskového sektoru, který se zabývá kampaněmi za odstranění překážek.

Neslyšící s nadějí se jako jediná organizace v rámci Fóra pro rozvojovou spolupráci zaměřuje na pomoc lidem se sluchovým postižením v chudých zemích.

„Inkluze jako taková, nejen v rámci školní docházky dětí, je výhodnou součástí udržitelného rozvoje, teoreticky rozpohybuje lidský, sociální a hospodářský růst. Ale je její smysl a účinek reálný?“ táže se Lupoměský.

Domnívá se, že nejde jen o silné slovo inkluze, ale také o samostatnost v souladu například s lidskými právy, o oblast vzdělávání a možná oblast sociální, které nelze reformami zohledňovat v principech každého státu. „Není tedy možné předpokládat okamžité dopady odstraněných bariér,“ tvrdí.

Co se týká konkrétní problematiky neslyšících dětí v českých školách, zavedení inkluzivního vzdělávání v oblasti sluchově postižených vidí nejen jako pedagogický, ale především jako politický experiment.

„Provádí se spíše z důvodů ekonomických, a až poté kvůli lidským právům. Některé z chudších evropských států již vyhlásily se školskými reformami i inkluzi, a to díky finančním zdrojům z Evropské unie,“ uvádí.

Obává se, že by mohla inkluze narušit systém speciálních škol, protože v září letošního roku některé běžné školy přijmou další sluchově postižené děti. „Komplikovaný může být stav asistentů, zejména tlumočníků znakového jazyka,“ varuje Lupoměský. Situace se tedy podle něj kvůli jejich nedostatku může i zhoršit.

„Nesouhlasím s nepřátelskými postoji některých škol a skupin vůči sluchově postiženým, které poukazují na to, že by neslyšící měli být pyšní na znakový jazyk, ale již nezohledňují, že každý sluchově postižený jedinec je na různé úrovni,“ řekl.

Základem je podle něj rozvíjet nejen izolované faktografické či technokratické znalosti neslyšících žáků, ale zejména dovednosti a schopnost empatie, týmovou spolupráci s asistenty a tlumočníky. Začátek bude dle názoru Romana Lupoměského určitě nelehký, připouští však, že ministerstvo školství není k potřebám handicapovaných netečné. Doufá, že v budoucnu dojde ke zlepšení.

Lupoměský si dále myslí, že by měla posílit Česká rozvojová agentura a její pomoc osobám se zdravotním postižením, aby se zvýšila u sociálního sektoru a vzdělávání.

„Zkrátka aby inkluze a ‚bezbariérovost‘ měla pozitivní globální dopad na zdravotně postižené bez ohledu na jejich typ postižení, tedy včetně neslyšících,“ vysvětluje.

Obecně je podle něj důležité, aby snahy odstraňovat bariéry a zlepšovat možnosti vzdělávání byly dané zákonem. „Jen samotný respekt ke kultuře neslyšících či jinak postižených nestačí,“ dodal Lupoměský.