Kam patří postižené děti? Základky se bojí

Školy nejsou na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami anebo jinak znevýhodněné děti připraveny, navíc se potýkají s existenčními problémy. Na to vše nejvíc doplatí právě znevýhodněné děti.

Sociologové se zcela neshodnou v otázce, jestli by se cizojazyčné, hyperaktivní děti nebo třeba děti s lehčí formou autismu měly zařazovat do společnosti ostatních vrstevníků. Integrace jim totiž může prospět ve zvládání běžných výzev v budoucnu. Naproti tomu existují obavy, jestli integraci dokážou školy provést.

Učitelé jak praktických škol, tak i běžných základek nad záměrem kroutí hlavou. Proti začleňování problémových dětí se ve společném prohlášení vyslovili odborníci z řady pedagogických asociací, proti rušení praktických škol také vznikla petice.

„Je to strašný průšvih, co je ale na tom nejhorší, že nejvíc na to nedoplatí ani učitelé, ani rodiče, ale samotné děti. Ony by mohly mít na praktické škole úplně pohodový život, místo toho mají boj,“ povzdechl si učitel matematiky Tomáš Fořt ze Zlína.

Jak se už ukázalo v praxi, lehce postižené děti mohou brzy zaostávat za ostatními a mohou se při opakovaném neúspěchu uzavírat do sebe. Poměrně snadno se mohou stát terčem posměchu nebo šikany anebo se u nich z frustrace může rozvinout agresivita, což už má dopady na celý kolektiv, a tak se učitelé obávají, že jim integrace rozvrátí výuku.

Fořt, který má vystudovanou speciální pedagogiku, by s problémovými dětmi dokázal pracovat, ale ne za daných podmínek.

„Škola má málo peněz, propouštělo se, slučovaly se třídy a teď tam máte třídy po 27, 28 dětech. K tomu je tam postižený žák, který má mít individuální výchovný plán, a učitel to má všechno zvládat za úplně stejný, ne-li nižší plat než loni,“ vyjmenoval hlavní neduhy základního vzdělávání Fořt.

Podle něj i rodiče chtějí často problémové dítko dát na praktickou školu, tam ale má zase navrch a často ho zas pošlou zpátky. Rodiče pak po absolvování prvního stupně prý většinou rezignují a nechají to na učitelích, aby to nějak zvládli. Dítě se tak na chvostu kolektivu protluče základní školou, protože propadnout může podle zákona jen dvakrát, aniž by mu něco zásadního škola dala.

Ředitelka jedné z praktických škol zase uvádí, že jejich žáci mají v průměru 160 zameškaných hodin ročně, což je hodně zvláště u menších dětí, které mají kratší vyučovací dobu. „Když se děti dostanou na normální školu, kde je učivo obtížnější, v tu ránu absence narostou natolik, že děti nezvládnou čtení, psaní a budeme mít novou skupinu negramotných,“ svěřila se se svými obavami.

Jasný názor nemá po ruce ani dětský psycholog Miroslav Hudec. „Je to těžká otázka. Když speciální školy vznikaly, a to je hodně přes sto let, byl to ohromný pokrok,“ řekl Právu.

„Pro děti se slabším nadáním byla škola mučírna. Snesl se zázrak z nebe, když tu najednou byla škola s přístupem úplně jiným, s učivem redukovaným, kam se dalo chodit bez každodenních stresů. Navíc se tehdy ještě používaly fyzické tresty. Když se dítě nenaučilo látku, dostalo pravítkem přes prsty,“ řekl Právu Hudec. Podle něj by asi nějaká integrace probíhat měla, ale s dobře promyšleným plánem, kdy s tím začít, u jakých dětí a kde integraci není možné provést hned, bez toho, že by se připravily dobré podmínky v hlavním vzdělávacím proudu.

Hudec upozornil, že integrace dosti závisí na penězích, protože vyžaduje menší třídy po 15 až 12 dětech, ve kterých lze připravit příznivé prostředí, a tedy více kantorů, což si žádá další finance. V malé třídě totiž může učitel říct: „Tak děti, tady je Maruška, ono jí to učení jde trošku pomaleji, ale když jí trošku pomůžete... Ty, Pepíku, jsi výborný na matematiku, tak si sedneš vedle Marušky, a kdyby něco nepochopila, tak jí s tím pomůžeš. Sednete si tady stranou, ať nás nerušíte...“ popsal možný postup Hudec.

Kromě Marušky na tom získá prý i Pepík, který už bude vědět, že ne každému to jde tak skvěle jako jemu, a osvojí si navíc sociální dovednost, jak pomáhat slabším. „Ale asi by to nešlo se 30 dětmi ve třídě,“ dodal psycholog. Připomněl ovšem, že v případě integrace nejde jen o postižené děti, ale především o sociálně znevýhodněné děti.

Motivace ministerstva školství pro reformu speciálního školství jsou dány verdiktem Evropského soudu z roku 2007, podle nějž porušilo ČR právo na vzdělání u 18 romských dětí tím, že je neoprávněně zařadilo do zvláštních škol.

Hudec k tomu doplnil, že ač se odsouvání Romů do speciálního školství připisuje na vrub pedagogickopsychologickým poradnám, nemusí to být jen jejich zásluhou. Na vině může být i používání nevhodného, ale dosud klasického inteligenčního testu, o kterém teprve nedávno Psychologický ústav Akademie věd prohlásil, že používat ho pro cizojazyčné děti, což nejsou jen Romové, je možné, ale je třeba velké opatrnosti při interpretaci výsledků.

„Dneska už se ví, že učení je proces, který vede k vytváření nových neuronových spojů. Teď je třeba, aby probíhalo od raného věku, a tady už se musíte podívat na rozdíly ve výchově dětí z většinové společnosti a z menšinové,“ řekl Hudec.

Jestliže by se tam objevily rozdíly, pak je podle něj nutno brát v potaz, že testy predikují úspěšnost dítěte v běžném vzdělávacím proudu.

Učitelé ale podezírají ministerstvo, že rušením praktických škol sleduje především další úspory. Peníze přidělované na postižené děti v praktických školách jsou trojnásobně vyšší než u dětí na běžných školách. Po přeřazení dítěte na normální základní školu na něj dostává škola i stejné prostředky jako na ostatní žáky.