Článek
Čím se cítíte víc - komunálním politikem, nebo organizátorem kulturních akcí?
Na to není jednoduché odpovědět. V životě jsem už dělal mnohé. Začínal jsem jako malíř pokojů, pak kulisák, kopal jsem i krumpáčem. To ale naštěstí asi jen tři dny… Byl jsem novinářem, editoval časopis, dělal reklamu, organizoval všechno možné a pak shodou okolností vstoupila do mého života politika.
Neumím tedy přesně říci svoji profesi. Někdo má štěstí a může uvést, že je lékař, právník nebo učitel. Já nikoliv. Asi nejvýstižnější charakteristika mé práce je manažer. Udávám směr, organizuji práci, řídím lidi a zabývám se mikroekonomikou.
Politika je samozřejmě nadneseně svého druhu řemeslo, ale nenazval bych ji profesí. Zejména komunální politiku pak považuji především za organizační a manažerskou práci. Jestli to vidí někdo jinak, je to určitě jeho právo. Vnímám to ale tak, že je určitě dobré mít smělé nápady a myšlenky, ovšem pokud je neumíte prosadit, zorganizovat a zasadit do ekonomické reality, je to úplně k ničemu.
Dá se vyčíslit, kolik času vám zabírá práce na radnici a kolik příprava a dohlížení na hladký průběh festivalu Mezi ploty a českých, teď nově i moravských Hradů?
Přesně to nejde říci. Svůj pracovní den nemám zorganizovaný tak, že bych od osmi do čtyř seděl na radnici, pak zavřel kancelář, šel do firmy a pak domů. Převážně se ale v současnosti firmě věnuji brzy ráno, pozdě odpoledne resp. večer a o víkendech. Neplatí to ale absolutně. Řada radničních povinností zejména reprezentačního charakteru se odehrává večer, takže si naopak občas dovolím něco firemního zařídit i přes den.
Příjemné počasí vyšlo organizátorům bohnického festivalu Mezi ploty vstříc.
Nikoho by nepřekvapilo, kdybyste „jen“ využíval svých organizačních schopností a kontaktů a připravoval festivaly z tepla kanceláře. Vy na ně ale sám jezdíte a když se nepovede počasí, moknete s ostatními diváky. Proč to děláte?
Festivaly jsou poměrně specifický druh podnikání, který je hodně závislý na počasí a dalších okolnostech. Hodně důležitých věcí podstatných pro zdárný výsledek se odehrává na místě. Můžete vše připravit sebelépe, rozdělit lidem práci, probrat s nimi předem všechny možné varianty, ale pak se něco stane a všechno je jinak. Právě pro takové situace je důležité být na místě a rozhodnout, co dál.
Zažili jsme neskutečné slejváky, kdy jsme naváželi tuny štěrku a kůry, aby se diváci a auta neutopili v blátě. Jednou nám také jakýsi šílenec nahlásil bombu v areálu. Museli jsme během hodiny evakuovat pět tisíc lidí, improvizovaně jim venku zajistit alespoň částečný servis, absolvovat s policií prohlídku areálu, kde se samozřejmě nic nenašlo, pak dostat pět tisíc lidí zpět a pokračovat v programu, abychom si tento postup o tři hodiny později znovu zopakovali a to uprostřed bouřky!
To jsou nezapomenutelné zážitky a neuvěřitelné zkušenosti, které nezískáte na žádné škole. Musíte se z minuty na minutu správně rozhodnout. Máte na starost ekonomiku celého projektu, takže v takové chvíli nechcete festival zavřít, protože strašně proděláte. Na druhou stranu máte zodpovědnost za zdraví, bezpečnost a třeba i životy několika tisíc návštěvníků, kteří se přišli pobavit a není jejich starost, že máte nějaký problém.
Tyto aspekty v podobných situacích vyvážit je těžké a většinou na rozhodnutí nemáte moc času. Jsem proto moc rád, když si po konci festivalu řeknu, že jsem tam neměl co na práci a byl jsem tam v podstatě zbytečně. Pokud je to jinak, znamená to, že byl nějaký problém.
Padne na festivaly něco z vaší letní dovolené?
Už několik roků během léta žádnou dovolenou nemám. Letos už vůbec ne. Opravdu volné dny bych od letošního dubna spočítal bez nadsázky na prstech jedné ruky. Vynahradíme si to ale v zimě. Po Vánocích bych chtěl vzít rodinu někam do tepla a pak během února si s dětmi pojedeme pořádně zalyžovat. Vezmeme ale s sebou i sáňky, protože naší nejmenší Barunce bude v té době teprve půl roku a lyže ještě nebudou její šálek kávy.
Jak se oba festivaly, dnes už renomované, vlastně zrodily?
Mezi ploty je v zásadě charitativní projekt, který se před dvaceti lety zrodil z idealistických důvodů, kdy skupina kamarádů měla pocit, že sice padly ploty postavené komunistickým režimem, ale spousta bariér v hlavách lidí zůstala stát v nezměněné podobě. Cílem bylo a stále zůstává boření bariér a předsudků vůči zdravotně postiženým lidem, zejména pak lidem s psychickými problémy nebo mentálním postižením.
Pokud jde o Hrady CZ, chtěli jsme dát dohromady projekt, který by skloubil dohromady muziku, cestování, historii, zábavu a přírodu, akci na kterou může přijet rozjařený rocker i rodina s malými dětmi. Měli jsme určitou inspiraci ze zahraničí. Jsem velký fanoušek kapely U2. Viděl jsem DVD z jejich turné Elevation, kdy hráli na domácí půdě v Irsku pod nějakým nasvíceným hradem. Úžasný koncert. Moc mně mrzí, že jsem ho neviděl živě. Řekli jsme si s kolegou, že něco podobného bychom chtěli dělat.
Festival Hrady CZ měl určité porodní bolesti, ale myslím, že se nám to povedlo. Po letošním ročníku, kdy Hrady CZ proběhly již na osmi místech, mohu říci, že je to nejúspěšnější festival u nás, postavený jen na českých a slovenských kapelách. Měli jsme přes čtyřicet tisíc lidí a to nás ještě dvakrát pořádně spláchl déšť. Věřím, že nám diváci zachovají přízeň i v dalších letech.
Je pořádání hudebních festivalů v Česku lukrativní činnost?
Otázkou je, co pro koho znamená lukrativní. Znám několik lidí, kteří by určitě řekli, že ani omylem. Rozhodně to ani vzdáleně není jako obchod s energiemi nebo provozování mobilní telefonní sítě. Na druhou stranu, když budete za patnáct tisíc hrubého prodávat v samoobsluze, tak vám asi tato práce bude připadat neskutečně lukrativní.
Řekl bych to asi takto. Když se daří, mohu si v přiměřené míře pořídit, co potřebuji a co se mi líbí. Uživím tím sebe, svoji rodinu a rodiny mých spolupracovníků a ještě občas trochu zbude. To je, myslím, docela obstojný výsledek.
Vypadá to, že dva velké festivaly ve vlastní režii jsou pro vás málo. Jako představitel městské části jste pomáhal na svět třeba i letošnímu jazzovému festivalu Jazz on5. Jazz přitom neposlouchá zrovna masové publikum, takže spekulace o získávání politických bodů nejspíš nejsou namístě. Co vás vede k tomu, abyste si bral „práci navíc“?
To není žádná práce navíc. Já mám v Praze 5 mimo jiné na starost kulturu, tak kdo jiný by se v tom měl angažovat?!
Letos na konci září proběhne již druhý ročník tohoto festivalu ve skvělém smíchovském jazzovém klubu Jazz Dock. Loni jsem na konci festivalu slíbil, že pokud na to budu mít za rok ještě nějaký vliv, další ročník tohoto projektu radnice určitě opět finančně podpoří. Jsem rád, že se mi povedlo dodržet slovo. Bude to opět několikadenní přehlídka skvělých jazzových muzikantů z tuzemska, USA, Británie… Moc se na Jazz on5 těším.
A pokud jde o lidi, není to tak zcela pravda. Jazz samozřejmě není navštěvovaný jako koncert U2, ale kvalitní jazz si své fanoušky rozhodně najde. Při loňském ročníku byl Jazz Dock nacpaný k prasknutí, jaký byl ze strany posluchačů zájem.
Jste místostarostou, kandidujete na starostu. Kdybyste ve volbách uspěl a převzal vedení velké pražské radnice, co ze svých dosavadních aktivit byste omezil nebo zcela opustil?
Dlouho jsem o tom přemýšlel a už v tom mám poměrně jasno. Když sociální demokracie uspěje v podzimních volbách a převezme odpovědnost za radnici Prahy 5, budu se naplno věnovat této práci. Do firmy přijde výkonný ředitel a já si ponechám vliv pouze na některá zásadní a koncepční rozhodnutí. Myslím, že jsem našel člověka, který celou tu produkci dokáže řídit možná lépe než já.
Nemohu samozřejmě z firmy úplně zmizet ze dne na den, ale radnice bude mít rozhodně přednost. Máme zde mnohé plány, jak zavést pořádek a zlepšit život obyvatel Prahy 5, a to je obrovská motivace. Mně osobně tato práce především ohromě baví. Mám vlastně velikou kliku, protože celý život dělám to, co mě baví. A teď mě nejvíc baví Praha 5.