Jak prezentovat své myšlenky a záměry

Prezentace je formou komunikace, a proto pro ni platí základní komunikační princip, že smyslem je nikoli proces přenosu, tedy mluvení, ale teprve příjem informace partnerem. To dvojnásob platí u profesionální prezentace, kdy hovoříme ke skupině v lepším případě kolegů, ale často i zcela neznámých lidí.

V prvé řadě je třeba ujasnit si smysl a cíl prezentace. Chcete své publikum informovat a pomoci mu pochopit daný problém, chcete ho přesvědčit a přimět k nějaké akci, anebo ho chcete jen pobavit? To vše má rozhodující vliv nejen na skladbu vaší prezentace, ale především na její vyznění.

Motivující prezentace, která nemá v závěru výzvu ke konkrétnímu jednání, je stejně bezzubá jako blahopřejný projev u příležitosti kolegova jubilea postrádající humornou nadsázku, kdy místo s veselým úsměvem na rtech odcházejí účastníci oslavy s pocitem trapných rozpaků.

Poté, co jste si ujasnili cíl prezentace, připravte si její strukturu a hlavní body. Dobrá prezentace je jako kvalitní televizní zpravodajství: Dbejte, abyste úvodem svému publiku řekli, o čem budete mluvit (cíl prezentace), pak jim sdělte své myšlenky (vlastní obsah rozdělený do logických kapitol) a na závěr jim zopakujte, co jste jim řekli (shrnutí). Napište si prezentaci nahrubo, jako písemnou zprávu. Překontrolujte ji a nemilosrdně vyřaďte všechno, co nesouvisí s daným tématem nebo je nadbytečné.

Největší chybou řečníků je, když chtějí sdělit publiku všechno, co o daném problému vědí. Váš směr uvažování musí být přesně opačný. Ptejte se sami sebe, co by publikum o daném tématu chtělo a potřebovalo vědět z hlediska stanoveného cíle prezentace. A neoddávejte se iluzi, že váš řečnický úspěch bude přímo úměrný délce projevu. Pamatujte na staré rčení: „Mozek může vstřebat jen to, co zadek usedí“.

Ujistěte se, že prezentace je souvislá a že vaše argumenty mají logický sled. Pokud přitom narazíte na výrazy, které jsou vám nejasné nebo je nemůžete vyslovit, zbavte se jich. Samotnou řeč ale pokud možno nečtěte z papíru, raději volte formu psaných poznámek či bodů. Měli byste znát většinu toho, o čem chcete mluvit, a pokud tomu tak není, pak byste o tom mluvit neměli.

Důležitou metodou, jak posílit celkově vyznění prezentace, je shrnutí. Lidé si obvykle nejlépe pamatují to, co zaznělo nakonec. Takže co si lidé odnesou z vaší prezentace a co je případně přiměje k nějakému jednání, závisí na tom, jak svou prezentaci zakončíte.

Nejúčinnější je v tomto směru stručné zopakování hlavních bodů prezentace (ne více než tří) zakončené úslovím, slovním obratem nebo apelem, jejž si vaše publikum snadno zapamatuje a který mu bude připomínat smysl celé prezentace.

Pokud už jste se během projevu opírali o psaný text, pak závěr prezentace byste nikdy neměli číst ani „lovit“ z připravených poznámek. Úspěšný závěr totiž musí apelovat na emoce publika a to je nemyslitelné bez očního kontaktu a bez vnitřní naléhavosti v hlase, která dodá přesvědčivost celému vašemu projevu.

Hlas je vůbec důležitým aspektem prezentace a hlavním řečníkovým nástrojem. Způsob, jakým věci říkáte, je neméně důležitý než obsah vašeho sdělení.

S tím souvisí i řeč těla, která je samostatným tématem, ale obecně platí, že řeč vašeho těla vypovídá o vašich skutečných postojích a pocitech výmluvněji než vaše slova. Nezapomínejte na svůj vzhled. První dojem formuje postoj publika k vám, proto zvolte oblečení vhodné k dané situaci.

Procvičujte si svou prezentaci. Nejprve sami před sebou, později před kolegy nebo známými a požádejte je o zpětnou vazbu. Nezapomeňte, že sami sebe vidíme jinýma očima a slyšíme jinýma ušima. Dejte proto na jejich připomínky. Trénink vám nejen pomůže zbavit se trémy, ale napoví vám, i pokud jde o délku a celkové vyznění vašeho vystoupení.

A na závěr jedno doporučení: nenechte se příliš unést případným úspěchem. Jeden z největších řečníků své doby, sir Winston Churchil, jsa při obdobné příležitosti dotázán obdivovatelkou, jestli ho obrovský zájem publika o každé jeho vystoupení nenaplňuje vzrušením, odpověděl: „Je to zcela úchvatné. Ale kdykoli jsem v pokušení tomuto pocitu podlehnout, uvědomím si, že pokud by se tu místo mého politického vystoupení konala moje poprava, přišlo by dvakrát tolik lidí.“