Jak je to se sexem a monogamií u zvířat? Rozhoduje výhodnost pro potomstvo

Labutě jsou notoricky známým druhem „věrných“ ptáků, mezi opeřenci je však monogamních 90 procent druhů, většinou ale jen na jednu sezónu. U savců tvoří stálé páry jen sedm procent druhů, existují monogamní ryby a u dalších skupin je existence trvalého páru spíše výjimkou. V přírodě jde však často o svazek nepříliš výhradní – pověstné labutě sice hnízdí s jediným partnerem, ale páří se i s „cizími“.

Příkladný vztah má kupodivu jeden druh tzv. šípové žáby. Pralesnička klamavá (Dendrobates či Ranitomeya imitator) je ale jediný známý zástupce monogamních obojživelníků. Objev ovšem ortodoxní zastánce monogamie příliš nepotěší – pralesničky jsou věrné z velice praktického důvodu.

Rozmnožovací strategii této drobné žabky z tropických pralesů Peru popsal v listopadovém vydání magazínu The American Naturalist Jason Brown z Východokarolínské univerzity v Greenville. Samička po kopulaci naklade vajíčka na povrch listů rostlin, odkud je sameček po jednom roznese do kalichů bromélií vysoko v korunách stromů. Vybírá si jen malé druhy, v jejichž růžicích s malým množstvím vody jsou vajíčka v bezpečí, protože tam už nikdo jiný a nebezpečný, například larvy hmyzu, nežije. Pod dohledem samečka pak dozrají a vylíhnou se pulci. Sameček pak svým zpěvem přiláká samičku, aby do nádržky nakladla další, už neoplozená vajíčka. Ta pulcům slouží jako první potrava, dokud nevyrostou a neprodělají metamorfózu v hotovou žabku.

Brown se ovšem nespokojil s prostým pozorováním, aby z něho vyvodil monogamii tohoto druhu. Příbuznost rodičů i mladých žabek prověřil geneticky. Analýzou DNA u dvanácti sledovaných párů zjistil, že jedenáct rodičovských párů předalo svým potomkům skutečně jen své vlastní genetické informace, dvanáctý sameček ale „zvládl“ dvě samičky.

Brown ale šel ještě dál. Pátral po tom, proč pralesnička klamavá monogamní je, když příbuzná a velice podobná pralesnička proměnlivá (D. variabilis) prokazatelně není. I u tohoto druhu sameček odnáší vajíčka do kalichů bromélií, ale vybírá si větší druhy s několikanásobně větším množstvím vody. Vajíčka i vylíhlé pulce rovněž hlídá, ale už nepřivolává samičku, aby je neoplozenými vajíčky přikrmovala.

Věda vyžaduje nevyvratitelné důkazy, a tak Brown experimentoval dál. Vajíčka obou druhů přenesl do „opačných“ bromélií a sledoval, jak pulci porostou bez rodičovské péče. Stalo se to, co očekával – v malých broméliích pulci bez rodičovské péče hynuli, ve velkých dorostli do dospělosti.

Závěr? Sameček a samička pralesničky proměnlivé se nemusí vázat kvůli rodičovské péči, protože jejich pulci najdou ve velkých nádržkách velkých bromélií dostatek potravy. Pralesnička klamavá ale musí žít v páru, protože v malém množství vody v bezpečných nádržkách malých bromélií není potrava. Potřeba péče o potomstvo se tak promítá v sociální i genetické monogamii.

Každý akvarista má zájem chovat ve své nádrži co nejatraktivnější rybky. U nenáročných živorodek (Poecilia reticulata), známých jako gupky, paví očka či živorodka duhová, jsou vysoce ceněny formy s dlouhými a pestrými ploutvemi, zejména ocasní a hřbetní. To u samců, samičky jsou zbarveny mnohem nenápadněji.

Gupky rostou rychle a množí se velmi snadno. Jak z jejich českého jména vyplývá, rodí živá mláďata a akvarista se může nové generace dočkat již za pouhých pár měsíců. Zdálo by se, že nejefektivnější cestou k odchování co nejatraktivnějších potomků je vybírat do chovu samečky s největšími a nejbarevnějšími ploutvemi. Všímaví akvaristé sice vědí, že samečci s vyvinutějšími ploutvemi jsou poněkud neohrabaní, ale všeobecné povědomí o zásadách genetiky je mocnější: když chci krásné potomstvo, tak musím použít krásného samce.

Studie australských vědců zveřejněná v červnovém čísle věstníku Royal Society journal Proceedings B ale tvrdí něco jiného. Jonathan Evans z Centra evoluční biologie Západoaustralské univerzity svými výzkumy zjistil, že „oslniví“ samečkové investují většinu své energie do svého vzhledu na úkor kvality spermatu. Samičky gupek upřednostňují atraktivnější samečky, ale i ti méně „přitažliví“, kteří mohli více investovat do svých spermií, mají šanci. Volí strategii tichošlápka, který se v příhodnou chvíli bleskově přiblíží a překvapenou samičku oplodní. A protože poněkud neohrabaná samička se tak běžně spáří postupně s několika samci, vlastnosti jejího potomstva určí ty nejvitálnější spermie.

„Reprodukční výhoda barevně či tvarově vyspělejšího samečka nevyváží nízkou kvalitu jeho spermatu,“ shrnul Evans.

Roztomile neohrabaní a tak „neptačí“ tučňáci nejsou v sexu vybíraví. Když přijde rozmnožovací sezóna, mají tak silnou párovací tendenci, že je jim často jedno, jestli jejich vyvolený je stejného nebo odlišného pohlaví. Dlužno připomenout, že to mají těžké – jedinci odlišného pohlaví jsou se od sebe prakticky nerozeznatelní.

Francouzští zoologové zkoumali sexuální chování tučňáků patagonských (Aptenodytes patagonicus) na antarktickém ostrově Kerguelen. V koloniích převažovali samci v poměru 1,6 na jednu samici. Vědci zjistili, že klíčem k tvorbě párů je schopnost ptáků rozpoznat volání partnera. Při námluvách tučňák – samec stejně jako samice – při „zpěvu“ přivírá oči, natahuje hlavu vzhůru a otáčí jí v charakteristických polokruzích, jako by „házel okem“ po potenciálním partnerovi.

Když se dvojici podaří najít stejný nápěv, vznikne pár – dvojice se v množství prakticky stejně vypadajících ptáků musí dokázat najít po hlase. Tučňáci patagonští totiž nestaví hnízdo, ale nosí svá vejce v kožních záhybech u nohou, takže „rodina“ je s celou kolonií mobilní a najít se podle místa hnízdění tedy nepřipadá v úvahu.

Ve studii v říjnovém vydání časopisu Ethology tým pod vedením Stephena Dobsona z Centra pro funkční a evoluční ekologii v Montpellieru uvedl, že v kolonii bylo v první fázi přes 28 procent párů tvořeno jedinci stejného pohlaví. „Potvrdila nám to analýza DNA, protože ptáci jsou od sebe nerozeznatelní,“ napsal Dobson. I když se jedná o poměrně vysoké číslo, vyvrací mylnou domněnku, že tučňáci se párují „naslepo“, protože ani oni sami nepoznají na první pohled pohlaví toho druhého. V případě takového náhodného párování by počet dvojic stejného pohlaví musel být ještě vyšší.

Sklon k vytváření stejnopohlavních dvojic se neomezoval na mladé ptáky, což by se dalo vysvětlit jejich nezkušeností. Podle Dobsona lze u samců vysvětlit enormní snahu spárovat se vysokou hladinou hormonu testosteronu, co je ale příčinou vytváření i lesbických párů, zůstává záhadou.

Vědci si homosexuální a lesbické tučňáky, celkem 75 párů, označili a sledovali jejich další chování. Ukázalo se, že ptáci omyl brzy zjistili a našli si odpovídajícího partnera. Pouze dva páry po nějakou dobu setrvávaly ve svazku stejného pohlaví, jeden tvořený samci a druhý samicemi, ale nakonec i ty daly přednost jedincům opačného pohlaví.