Článek
V součtu vede sopečná činnost k ochlazení. Naposledy k tomu došlo v roce 1991, kdy mrak popela vyvržený filipínskou sopkou Pinatubo vedl k poklesu globální teploty o půl stupně. Jenže Pinatubo vyvrhla deset kubických kilometrů materiálu, zatímco Eyjafjallajökull za první týden „jen“ 140 miliónů kubíků.
„To je hodně na pětidenní erupci, ale sedmdesátkrát méně (než Pinatubo)“, řekl italský vulkanolog Mike Burton. Popílek z Eyjafjallajökull se zatím nedostal do stratosféry, kde by měl působit dlouhodobě, ale zůstal relativně nízko. „Mrak z erupce dosáhl asi sedmi kilometrů,“ uvedla Anja Schmidová z univerzity v Leedsu. Později oblak vystoupal až k hranici deseti kilometrů. To je dost, aby byla ovlivněna letecká doprava, ale málo na to, aby to ovlivnilo klima.
Tisícina lidských emisí
Islandská sopka přidala do atmosféry podle expertů britské Durnhamské univerzity 150 tisíc tun CO2. Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) to odpovídá ani ne třetině množství, které za normálních okolností produkují letadla nad Evropou každý den. I přes odstávku letů dosahovaly emise z letadel denně 170 tisíc tun, tedy víc, než přidávala sopka.
Ke stejným číslům dospěl i italský tým, který shodou okolností na Islandu v minulých týdnech studoval výrony lávy v sedle mezi ledovci Eyjafjallajökull a mnohem rozsáhlejším Mýrdalsjökull. Z puklin ve Fimmvorduhals unikalo asi 20 až 25 tisíc tun CO2 denně, šlo však o erupci desetkrát slabší než u Eyjafjallajökull, odhadl Burton. Italský vulkanolog připomněl, že ani ty nejvyšší hodnoty emisí z islandské sopky, jež zastavila letecký provoz nad Evropou, nejsou v globálním měřítku nijak významné. Odpovídají přibližně tisícině množství CO2, denně produkovaného spalovacími motory, odlesňováním a zemědělstvím. Tyto a další lidské činnosti přidávají do atmosféry každý den 24,6 miliónu tun oxidu uhličitého.
Testy není s čím srovnat
Obyčejné lidi, letecké společnosti a turistické agentury ale zajímá krátkodobý dopad erupce. Vědci zdůrazňují, že dosud neexistují studie, které by umožnily vyhodnotit nebezpečí ze sopečných emisí. Prach a další částice totiž z ovzduší během dnů až týdnů stáhne déšť. Sopečné sklo a drobná zrnka do velikosti 2 milimetry jsou sice extrémně nebezpečná, ale spadnou poměrně brzy. Delší dobu zůstanou v atmosféře částečky prachu o velikosti jeden až 40 mikrometrů (tisícin mm). Vulkanický prach ze sopky Eyjafjallajökull, který spadl na Skotsko, tvořily zejména částice křemene o velikosti 10 až 200 mikrometrů.
Výsledky několika experimentálních letů testovacích letadel nad zamořenými oblastmi Evropy nedávají jednoznačnou odpověď.
Motory letadel pracují při teplotách kolem 1400 stupňů, což je o 300 stupňů více než hodnoty, při nichž se částice sopečného popela taví. „Jestliže (popel) pokryje vstupní turbínu motoru, roztaví se, což sníží chlazení - kov turbíny začne tát a motor se zadře,“ vysvětlil teoretické nebezpečí létání v oblaku sopečného popela ředitel britského Institutu mechanického strojírenství Colin Brown. Kromě toho, že částice mohou také pokrýt a narušit sklo okének a oslepit tak piloty i přístroje, mohou ucpat přívody paliva a mikroskopicky narušit povrch motoru a draku letadla.
Kromě finské stíhačky v prvních dnech po erupci dosud žádný stroj problémy nezaznamenal, je však otázkou, zda koncentrace 60 mikrogramů popela v kubíku vzduchu, jakou krátce po první erupci naměřil německý letoun nad Lipskem, představuje bezpečnou hladinu.