Článek
Díky testům na tomto modelu by mohla být jednou léčba účinnější. Vědcům by měl pomoci vytvořit také inhalátory pro cukrovkáře, kteří by si inzulín již nevpichovali, ale vdechovali by jej. O využití inhalátorů se uvažuje i při boji s rakovinou plic.
Tým profesora Miroslava Jíchy z VUT vyvíjel plicní simulátor, na němž má již tři patenty, devět let. Vytvořil jej podle plic Američana, který kdysi ve své vlasti souhlasil s využitím svých tělesných orgánů k vědeckým účelům.
Právě jeho plíce, tedy jejich umělé kopie, budou nově evropským standardem pro testování nových léčiv a experimenty. Shodli se na tom zástupci univerzit, vědeckých pracovišť a farmaceutických firem z 24 zemí, které jsou zapojeny do projektu Simlnhale. Jeho cílem je pomoci k většímu využití inhalátorů při léčbě plicních onemocnění.
Z počítačové verze jsme následně vytvořili simulátor, tedy funkční kopii plic.
Dosud měl každý z evropských vědeckých týmů pro testy svůj model. Některé výsledky testů pak nebylo možné jednoduše porovnat. Nově se bude využívat jeden model, přičemž brněnský je nejdokonalejší.
Dýchá jako pacient
Vědci z USA kdysi plíce mrtvého pacienta napustili pryskyřicí, jež je rozpustila. Vznikly tak pryskyřičné plíce, které byli schopni detailně změřit. „Využili jsme jejich podrobná data. Informatici nám nejprve podle nich vytvořili digitální model plic. Z počítačové verze jsme následně vytvořili simulátor, tedy funkční kopii plic,“ řekl Právu Jícha.
I když se simulátor příliš skutečným plícím nepodobá, dosud využívané modely plic připomínaly tyto lidské orgány ještě méně. Říká se jim kaskádové impaktory.
Lidské plíce mají pět laloků, v pravé plíci jsou tři a v levé dva. Je v nich 23 párů větvení, která připomínají kanálky. Na dosavadních modelech plic bylo možné sledovat, zda se testovaná látka dostane maximálně do čtvrtého větvení. Dále to z technických důvodů nešlo. Brněnské plíce jsou téměř dvakrát výkonnější, protože průnik látky lze sledovat až do sedmého větvení.
Přesné dávkování léčiv
Nový simulátor lze nastavit tak, že napodobuje nádech a výdech nemocného člověka. Přesně tyto informace potřebují plicní lékaři, aby jimi stanovená léčba mohla být úspěšná.
Léčba by v budoucnosti měla vypadat tak, že zdravotníci zjistí pod počítačovým tomografem, nakolik pacient využívá svoji kapacitu plic. To si pak zobrazí na simulátoru, na němž se ukáže, do kterých částí plic se lék po vdechnutí dostane a kam už nepronikne. Každý pacient je na tom jinak. Lékař pak stanoví přesné dávkování léčiv.