Inkluzi nezrušíme, ale upravíme, vzkazuje ministr Plaga

Nelituji. Jsem naplno pohlcen prací ministra. Z pozice náměstka, kterým jsem byl, to sice člověk vidí z pohledu vedení, ale jako ministr nesete odpovědnost celkovou – a ta je veliká. Úkolů, které ministerstvo musí řešit bez ohledu na to, jestli vláda má důvěru, nebo ne, je mnoho.

Dlouho jsem neváhal. Jistě sehrál svoji roli i fakt, že resort znám.

Nebudu zastírat, že mandát k zásadním změnám v českém školství teď není. Ovšem řadu věcí musíme řešit i tak. Nejvíc mediálně propíraná je administrativní, věcná a finanční revize inkluze. Bez ohledu na to, kdo je ministrem nebo jestli má důvěru, to čistě technokraticky řešit musím, jelikož prostředky rozpočtově pokryty pro rok 2018 nemáme.

Druhou věcí je celospolečenská shoda týkající se navýšení platů pedagogů. To ale znamená i přípravy na další navýšení v rozpočtu pro rok 2019 pro pedagogické i nepedagogické pracovníky, ale nejen v regionálním školství, ale i ve vysokém.

V nejbližší době nás čeká administrativní revize. Administrativní náročnost, která se nahrnula do terénu, je poměrně vysoká. Už během krátké doby, co jsem ministr, mi to říkají někteří ředitelé. Chtěl bych zjednodušit systém a zpřehlednit systém podpůrných opatření.

Dá se sjednotit komunikace škol a poradenských zařízení, kdy mezi jednotlivými kraji není standardizovaný formulář. Někde je to X stránek, někde stránka a půl. Ptám se, proč by některá data nemohla být automaticky přepisována?

Spousta věcí by se dala vytáhnout z jiného systému. Chci, abychom se zaměřili na možnost elektronizace administrativy. Nevím, proč používáme v roce 2018 papírové formuláře.

Ministerstvo asistenty pedagoga hradí normativně. Je to de facto paušální částka, ale k asistentům se kompletní nedostává. MŠMT například pošle peníze na to, aby asistent dostal tabulkový plat v osmé platové třídě, ale v reálu je zařazen třeba do šesté. Zbylé peníze sice do školy jdou, ale reálně mohou být použity jinak.

Ano, odvíjí se to od vzdělání konkrétního asistenta a rozhodnutí ředitele školy, do které platové třídy jej zařadí. Pokud třeba posíláme na asistenta 22 tisíc měsíčně a je vyplaceno 18, rozdíl činí čtyři tisíce, které zůstávají na školách. A to v lepším případě.

Nemusí to být ale zahrnuto do finanční náročnosti inkluze. A já chci, aby finance vynaložené na inkluzi odpovídaly realitě. Ministerstvo musí mít jasná čísla a představu i kvůli dalšímu plánování.

Přesně tak.

Absolutní kontrolu nad systémem by ministerstvo mělo, pouze pokud by asistenti byli zaměstnanci resortu, což je nereálné. V tuto chvíli se s tím nedá dělat nic a po měsíci ve funkci vám nemohu dát rychlý recept.

Někde je asistent pedagoga spíše osobní asistent žáka, ale jsou i případy, kde v jedné třídě jsou žáci s různými diagnózami a jeden asistent pedagoga by stačil. Právě sdílený asistent je ten správný směr uvažování. Tak aby nebyli tři asistenti na tři děti. Zdůrazňuji, že jen tam, kde je to možné. Někde mají děti takové postižení, že se bez osobního asistenta neobejdou.

Nemám tvrdá data, ale požádal jsem o posudky. Nedokážu zatím říct, jaká by tam byla úspora. Nezapomeňme na to, že ačkoliv se 75 procent dětí se speciálními vzdělávajícími potřebami v běžných školách vzdělává již od roku 2006, teprve druhým rokem stát školám toto začleňování dětí hradí. Data i systém si teprve sedají.

Zadal jsem úkol zjistit, zda existují případy diagnóz, které jsou systémově při integraci neúspěšné. Tedy jestli některé děti zařazené do běžných škol nejsou odsouzeny k neúspěchu od samého počátku. Nevím, které to jsou, a nevím, jestli vůbec jsou. Zatím ověřujeme podněty z terénu.

Přesně to jsem chtěl zmínit. Případy, které jsou vytahovány a které jsou pak prezentovány jako křiklavé případy neúspěšné inkluze, se dost často týkají dětí s poruchami chování. Musíme se podívat blíže na to, zda jde o poruchy chování řešitelné, nebo jestli jde o poruchy chování, které mají třeba nějakou kombinaci s psychiatrickou diagnózou. Svá práva tam mají i ostatní děti. Musíme najít balanc.

To je hrozně hezká otázka. Dovolím si ji otočit. U poruch chování, které nejsme běžnou formou schopni zvládnout, ponecháme ty děti v běžných třídách s rizikem, že se tam něco stane?

Paradoxně dost často je IQ těchto dětí nadprůměrné, ale je kombinováno se závažnými poruchami chování. Řešení ale není říkat, že má vysoké IQ a zůstane v běžné třídě. To budeme čekat na nějaký velký případ, kdy se tam něco stane? To jako rodič nechci.

A upozorňuji, že stejně nakonec musí být vše se souhlasem zákonných zástupců dětí. Podle mě je možná cesta v tom, že pedagog tam bude mít takovou kombinaci vzdělání, že to bude schopen zvládnout. Nešlo by to ale ve všech případech.

Jednou jsem již řekl, že zrušení inkluze je lichá představa. Je třeba si uvědomit, že většina z těch 70 tisíc dětí byla v běžných školách už dříve. My jsme jen adresněji poslali peníze. Nedokážu ale odpovědět, proč se o tom hovoří víc, důvodů může být vícero, včetně politických. Možná i proto, že se vzdělávání stalo konečně prioritou. Tak či tak, nebudu se ale tvářit, že ten problém tady není.

Poruchy chování představují jednu z věcí, kde bych chtěl detailnější rozbor, jestli jsou ty poruchy řešitelné v rámci běžného vzdělávacího proudu.

Ve Sněmovně taková konstelace, aby to bylo mezi prvními prioritami, ještě nebyla. Rád bych toho využil. Jedna z hlavních věcí je tlačit na zvýšení platů už v roce 2019. Jsou tam cíle zvýšit platy na 130 procent celostátní průměrné mzdy v roce 2020 či na 150 procent současného učitelského průměru v roce 2021, jako to máme v programu my.

Pro mě to technokraticky znamená, že bych rád rozložil navyšování do jednotlivých let. Je třeba si uvědomit, že na navýšení na 150 procent je potřeba navýšení 40 miliard proti současnosti.

Pro rok 2019 bych se rád dostal k asi 12miliardovému navýšení. Jen tak je možné na konci tečovat hranici, kterou všichni ve Sněmovně slíbili. Bude-li ekonomická situace příznivá, budu pochopitelně rád, když dosáhneme i většího navýšení.

Podle mého názoru by to měla být kombinace tarifu a netarifu. Netarifní složka činí dnes méně než 10 procent mzdových prostředků. To vytváří velmi malý manévrovací prostor pro ředitele, aby si de facto na úrovni školy udělal vnitřní kariérní řád. Teď se navyšovalo v tarifech, další navyšování by mělo směřovat do tarifních i netarifních složek.

Anebo 7,5 a 7,5 procenta.

To samozřejmě ano, je to o hledání rovnováhy. Aby byla absolutní kontrola, tak by stát určil tarify a každý by měl zaručený svůj tarif, ředitel by neměl manévrovací prostor. Kdo ale zná lépe učitele? Úředník na ministerstvu, nebo ředitel?

To se může stát, ale zase bych očekával, že blíže vlastnímu výkonu, reálu není jen ředitel, ale i zřizovatel, školská rada. Rodiče, kteří dost často vědí, který učitel je dobrý, a pokud tam dochází k anomáliím, tak se ozvou.

Nechci, aby netarifní složky představovaly třetinu nebo polovinu, ale ten manévrovací prostor by podle mého názoru měl rozhodně být třeba 20 procent.

Ano, tak nějak by to mohlo vycházet. Zájem je, aby i ten základ byl lákavý. Každý se napřed podívá do tabulek, co ho čeká. Ředitel musí mít ale také své možnosti, aby tam neměl jen rovný systém všech, kteří by bez ohledu na to, jak jsou aktivní a dobří ve výuce, neměli možnost ocenění.

Jenom platy ne. Kvalitu absolventů dělá i kvalita školy. Je potřeba pedagogické fakulty motivovat k tomu, aby dál mohly přípravu budoucích učitelů zkvalitňovat.

Pokud se dnes uvidí, že se vláda zavázala navyšovat platy i v dalších letech, tak se do studia někdo přihlásí letos. Ze školy nám však vyleze za dalších pět let.

A řešíme-li nedostatek lékařů, tak dnešní rozhodnutí přinese více lékařů do systému nejdříve až za 7,5 roku.

V posledních dvou letech se vedla debata o potřebě dramatického navýšení počtů lékařů. Už jako náměstek jsem chtěl po ministerstvu zdravotnictví zpracovat analýzu popisující, jaké jsou současné kapacity, jaké jsou výhledy počtu lékařů. Ta už je dokončena. Nyní je třeba vytvořit akční plán a usnesení vlády, že lékařské profese zaslouží určité prostředky v rozsahu několika let, což vyžaduje i dodatečné prostředky.

Ne. Ty tři miliardy jsme navrhovali s tím, aby směřovaly do navyšování doktorských stipendií a do institucionálního financování. Peníze na celospolečenskou poptávku, kterou jsme nárokovali v souhrnu 1,5 miliardy korun, jsme nedostali. Tak to je. Na lékařské obory peníze v rozpočtu pro rok 2018 podle deklarovaných potřeb ministerstva zdravotnictví nejsou.

Povinná předškolní docházka svou podstatu a cíl, proč byla zavedena, má. Na to, abychom po roce řekli, že je něco špatně a rušili to, je brzy.

Co se týká povinnosti přijímat dvouleté do školek, tak je třeba říci, že už dnes 45 tisíc dětí mladších tří let školky navštěvuje. A to bez toho, aby existovala povinnost, že každá školka pro to musí mít vyhovující podmínky, vybudovanou kapacitu, která s sebou nese opět investiční náklady pro zřizovatele. U této věci mám dojem, že terén funguje i bez tvrdého direktivního nařízení.

Považuji za naprosto legitimní se o tom bavit na základě tvrdých čísel. Je to klasická polemika. Má být pro každou obec natvrdo dáno zákonem, že má na to nachystat kapacitu, nebo je to záležitost místní? Demografický vývoj je samozřejmě různý. Těch 45 tisíc dvouletých ale ukazuje, že zřizovatelé, resp. mateřské školy je umisťují tam, kde je to možné.

To je jedna z variant, o které se můžeme bavit.

Na změnách RVP pracujeme a revize probíhají. Naše vláda chce posílit výuku informačních technologií. Teď ale nemohu být konkrétní.

Myslím si, že děti nepotřebují v rámci digitální gramotnosti něco navíc. Pokud se ale budou učit jednotlivé předměty pomocí softwarových aplikací, tak si kompetenci v těch předmětech posílí. Mělo by se to horizontálně prolínat všemi předměty. Minimálně by to mělo vzdělávání usnadnit, v ideálním případě zlepšovat poznání.

Ne, to není cesta. Daný impuls ani takto myšlen nebyl, pokud vím. Myslím si, že pana premiéra zaskočila částka 6,8 miliardy, která se na soukromé školy odvádí. Je ale legitimní debata o roli soukromých škol v systému a o míře jejich financování z veřejných zdrojů. Rozhodně ale nepadlo, že by se měly soukromé a církevní školy rušit.

Nechystám se rušit soukromé a církevní školy. Domnívám se ale, že pokud stát něco platí, tak má mít možnost regulovat, protože jinak máme finanční perpetuum mobile. V roce 2015 bylo povoleno 73 procent žádostí o zřízení soukromých škol, rok poté polovina. Ale není to tak, jak bylo prezentováno v médiích, že ministerstvo nepovoluje nové soukromé školy nebo navýšení jejich kapacit.

Tato debata by se měla vést i ve vztahu ke změnám financování regionálního školství.

Nepaušalizoval bych, jsou i nekvalitní soukromé školy. Ale ano, má to být součástí debaty, tedy nejen finanční otázky, ale samozřejmě i role způsobu a míry financování. Soukromá škola obsluhuje školou povinné žáky a myslím si, že má mít nějakou formu veřejné podpory.