Inkluze výuku na školách nerozvrátí, uklidňuje ministryně

Především ne všechny děti se zdravotním postižením budou směřovat do hlavního vzdělávacího proudu. Je řada postižení, například střední a těžké mentální, u nichž zůstane možnost využívat speciální školy.

Co se zejména mění, je rozšíření podpory pro žáky s různým druhem speciálních vzdělávacích potřeb. Žáci třeba s autismem, poruchami chování a učení, různými dalšími zdravotními postiženími, kteří dnes jsou ve školách. Ti budou moci tyto podpory využívat a pedagogům se zlepší podmínky pro práci s nimi.

Rozšiřují se možnosti i pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (LMP), ti mohou být vzděláváni v běžné základní škole, pokud to jejich zdravotní stav umožní.

Pokud jsou potřeby těchto žáků ovlivněny také dalším druhem zdravotního postižení, může škola vytvořit třídu, kde je od čtyř do čtrnácti žáků. Dále mohou být vzděláváni ve školách určených ze školského zákona, což jsou vlastně dnešní „praktické“ školy.

Už nyní se v našich běžných školách vzdělává nejméně 3300 dětí s diagnózou LMP. Ty, které se nyní vzdělávají mimo běžné školy, jsou obvykle děti se závažnějším průběhem a v kombinaci s dalším postižením.

Mám za to, že se od 1. září 2016 nic zásadního nezmění. Samotný odklad novely na jakékoli pozdější datum než září 2016 odkládá pouze nápravu nevyhovujícího stavu, kterou všichni pokládáme za důležitou a po níž volají ředitelé, učitelé i rodiče. Odklad startu pouze znejišťuje přísun prostředků, které jsme už měli dávno posílat.

Ačkoliv již deset let a možná více jsou ve školách integrováni žáci s různými druhy zdravotních postižení, tak dosud výraznější podpora směřovala pouze do speciálních škol. Základní a mateřské školy, ale i školy střední a VOŠ se musely obejít bez ní.

Pokud novela projde, školy peníze na podporu dostanou. Skončí praxe, že ředitel nedostal na asistenta ani korunu a musel ho platit například na úkor odměn pro učitele, nebo si na asistenta přispíval rodič.

Pracujeme s údaji ze školních matrik z minulosti a víme, že lze pouze odhadovat. Až si provedeme analýzu nově zapisovaných žáků, budeme mít další možnosti. Věřím, že to nebude revoluce, ale spíše evoluce, a že čísla po skončení zápisů povedou ke zklidnění situace.

Přesně tak.

Tu povinnost má každý, protože školský zákon nyní ani nikdy dříve řediteli neumožnoval odmítnout dítě u zápisu s tím, že má diagnózu LMP nebo jinou nutnost podpory, například kvůli různým poruchám učení.

Ale je přirozené, že rodiče nechtějí, aby se jejich dítě s LMP vzdělávalo v prostředí, které na něj reaguje nedůvěřivě nebo nepřátelsky. Proto je do škol, kde je odmítají, vůbec nezapisují. Hledají školu, která je otevřená a která takové děti už vzdělává.

Tito ředitelé a jejich učitelské sbory jsou zatím finančními otloukánky. Ruku v ruce s právem dítěte totiž dnes nejdou peníze. Pokud tyto děti přijímají bez ohledu na to, jak nákladné to pro ně je, tak pouze dodržují zákon.

Tady je nutné říct, že podstatou vzdělávání dětí s LMP je přesná diagnostika spojená s jasným doporučením, jaké konkrétní podpory bude dítě potřebovat.

Musí také probíhat komunikace mezi školou, rodičem a poradenským zařízením. Doporučení z poradny se nově bude zasílat nejen rodičům, ale i škole. Už se nestane, že by škola do poslední chvíle nevěděla, že její žák dostal nějaká podpůrná opatření a že je u něho potřebné upravit průběh vzdělávání.

Školy, které už celé dlouhé roky nemají problém vzdělávat děti podle jejich potřeb a využívat podpůrná opatření, potvrzují, že se pro ně nezmění vůbec nic. Pouze kvitují, že dojde k finančnímu narovnání.

Výuku takový žák rozhodně nerozvrátí. Kolektiv o 25 dětech je průměr, který momentálně máme, ale učitelé na to nebudou sami. Podpůrných opatření je celý vějíř a z něj se bude pečlivě podle nových metod vybírat každému na míru.

Ve třídách, kde budou mít čtyři děti se speciálními vzdělávacími potřebami, se počet snižuje na dvacet nebo až sedmnáct. Ale každé dítě může mít jinou povahu postižení.

Jedno například má lehké problémy, které nejsou spojeny s žádným podpůrným opatřením. Pak tam bude dítě, které vyžaduje asistenta pedagoga, a pak nějaký žák, který potřebuje například pomoc z důvodů vad řeči.

Z terénu bude zaznívat, že školy nemohou rychle snižovat počty dětí ve třídách kvůli svým kapacitám. Ale to se bude vyvíjet během následujících dvou let.

Přechodné období, které končí 31. srpna 2018, je dostatečně dlouhé na to, abychom se mohli na všechno dostatečně připravit.

Hlavní je, že u dětí s různým postižením proběhne postupně nové posouzení speciálních vzdělávacích potřeb, které jim určí konkrétní typ a rozsah podpůrných opatření. Ruku v ruce s tím se bude proměňovat i přístup k nim ve školách. Budeme se věnovat pokračujícímu vzdělávání pedagogů i pracovníků ve školských poradenských zařízeních. Počty pracovníků poradenských zařízení se ve všech krajích navýší.

Vůbec nic. Jediné, z čeho mohou plynout obavy, je to, že i děti na speciálních školách čeká nová diagnostika. Některé školy si to zřejmě vyložily tak, že část dětí by se mohla přeřadit do běžných škol. Avšak ona rediagnostika probíhá kvůli novým podpůrným opatřením, která jsou pro děti rozmanitější.

Probíhá odborná debata, jestli má rediagnostika smysl i pro děti se středním a těžkým mentálním postižením, protože u nich je možnost zlepšení zdravotního stavu v drtivé většině nulová.

Rozhodně ne. Děti z těchto škol, které 1. září 2016 budou na druhém stupni, budou mít možnost dokončit školu podle současných standardů. Je totiž odborná shoda, že je to v nejvyšším zájmu dítěte. Tak tomu bude až do 31. srpna 2020.

Kolik rodičů dětí z prvního stupně praktických škol bude usilovat o přestup na běžné školy, budeme vědět nejpozději do konce března. Také zde žádný razantní skok nečekám, protože příliš vůle pro to rodiče neprojevují. Bude se to měnit časem, až si budou jisti, že nenarazí na odmítnutí.

I jich se inkluze týká. Smyslem společného vzdělávání je umožnit každému dítěti maximální úspěch, maximální vzdělání podle jeho individuálních možností. Počítáme tedy s podpůrnými opatřeními i pro ně, například se mohou vzdělávat i na vyšším stupni, využívat stáže na odborných a vědeckých pracovištích a také různé pomůcky, které mají rozvíjet jejich talent.

Hodně nadaných dětí se věnuje třeba astronomii. Tyto pomůcky ale dnes nemají například kvůli tomu, že na ně nemají rodiče peníze. Teď budou mít na takovou pomůcku nárok. Právě u nadaných dětí jsme velmi dobře připraveni.

Není divu, že učitelé a ředitelé nikomu nevěří, že peníze dostanou. Několikrát se jim slibovalo, že dostanou peníze navíc, ale nakonec nikdy do škol nedoputovaly.

Je pravda, že ve výhledu státního rozpočtu nejsou zohledněny částky pro společné vzdělávání pro roky 2017 a 2018. To už ministerstvu financí dlouho vyčítám. S tím jsem nespokojená a v únoru se o tom začnu s ministerstvem financí bavit.

Nároky jsou totiž ze zákona. S těmi penězi by se mělo počítat automaticky, ale takhle za ně budu muset bojovat.

V některých posledních výrocích politiků jsem byla osočena, že vše smršťuji jen na finance.

Pro mě je alfou a omegou ve vzdělávání dítě a jeho práva. O financích mluvím tak často proto, že se jejich nedostatku nejvíc bojí učitelé a ředitelé, kteří společné vzdělávání neprovádí. Věřím, že jakmile do škol peníze dorazí, tak se situace uklidní.

Když jsem v září začala jezdit do regionů, byla jsem překvapená, jak málo je informovanosti mezi učiteli a řediteli nejen o společném vzdělávání, ale i o dalších tématech.

Kdo informace chce, tak je získá, ať už na stránkách ministerstva v rámci dotazovny, nebo zpravodajů, které rozesíláme. Také ale pořádáme porady ředitelů v krajích, probíhají semináře se školskými poradenskými zařízeními.

Nejsou to žádné pidiporadičky, ale chodí tam stovky lidí. Na poslední poradu přišlo 450 ředitelů. Paralelně probíhají semináře ministerských institucí, porady se zástupci krajů. Jen během dubna proběhne 38 seminářů. Ale chceme také co nejvíce informací dostat k rodičům.