Hitlerova závěť se našla v podšívce, v kufru a v lahvi

Britský desátník byl velitelem prohledávací jednotky kontrarozvědné skupiny a v civilu pracoval jako šéf aranžérů ve vyhlášené londýnské firmě Aquascutum. Jeho zástupcem byl svobodník, který také podnikal v oděvní branži. Oba tudíž měli bystrý odhad na objev čehokoli podivného či abnormálního. Zadržený muž nepůsobil nervózně a podal své sako Britům.

Desátník rozpáral ramena a pod podšívkou objevil několik listů papíru se strojopisným textem napsaným velkými písmeny. Neuměl německy, avšak instinktivně tušil, že to musí být nějaký důležitý dokument.

Ani přivolaný nadřízený důstojník němčinu neovládal, ale jeden z podpisů pod textem mu připomínal podpis Adolfa Hitlera. Nechal proto všechny listiny ihned přeložit. Ukázalo se, že to je Hitlerova politická a osobní závěť a také dokument podepsaný Josephem Goebbelsem a označený jako Dodatek k Führerově politické závěti.

Muž, u něhož byly dokumenty nalezeny, vystupoval jako Georges Thiers, ale ve skutečnosti se jmenoval Heinz Lorenz. Původně tiskový stenograf byl během druhé světové války přidělen do Hitlerova hlavního stanu a zaznamenával zprávy ze zahraničního vysílání.

V této funkci působil od 18. dubna 1945 jakožto jediný spojovací článek mezi vnějším světem a Hitlerovým posledním útočištěm, bunkrem pod říšským kancléřstvím. Právě Lorenz odpoledne 28. dubna oznámil Hitlerovi dramatickou informaci z vysílání britské BBC.

Podle depeše agentury Reuters začal říšský vůdce SS Heinrich Himmler tajná separátní jednání se švédským diplomatem Folkem Bernadottem, jemuž údajně nabídl, že se německé armády na západě vzdají generálu Eisenhowerovi.

Všichni účastníci příštích okamžiků shodně ve svých poválečných pamětech uváděli, že Hitlerova reakce byla strašlivá a bunkr se otřásl jeho živelným vztekem. Když mu vráží dýku do zad jeho „věrný Heinrich“, je to opravdu konec! Jeho počin nazval „nejbídnější zradou v lidských dějinách“.

O několik minut později přišla do bunkru další deprimující zvěst. Sověti se blíží k Postupimskému náměstí a ráno 30. dubna pravděpodobně vezmou budovu kancléřství ztečí. Obě tyto zprávy signalizovaly definitivní konec a přiměly Hitlera k okamžitým a posledním rozhodnutím jeho života – vyřešit otázku Himmlerova nároku stát se jeho zástupcem; sepsat politický testament a svou poslední vůli; oženit se s dlouholetou milenkou Evou Braunovou.

Dokud viděl Hitler před sebou nějakou budoucnost, manželství vylučoval. Jeho život, prohlašoval, je zasvěcen Německu. Pro manželku zde nebylo místo. Nyní ho manželství nic nestálo. Udělá to proto, aby Evu Braunovou potěšil. Aby jí dal, po čem toužila víc než po čemkoli jiném – v okamžiku, kdy vdát se za něj bylo nejméně záviděníhodným osudem na světě.

Během několika hodin sehnal Goebbels městského radního Waltera Wagnera, jenž bojoval v nedaleké jednotce domobrany, a dal ho přivézt v obrněném transportéru do bunkru. V prvních hodinách 29. dubna Adolfa Hitlera a Evu Braunovou v malé konferenční místnosti oddal.

Svědky byli Goebbels s Bormannem. Venku čekali ostatní zaměstnanci, aby novomanželům pogratulovali. Následovalo šampaňské, chlebíčky a s poněkud nuceným veselím také vzpomínání na šťastnější dny. „Nyní ale všechno končí,“ řekl Hitler, „včetně nacionálního socialismu.“ Zopakoval, že pro něho bude úlevou zemřít, neboť je zrazen svými nejdávnějšími přáteli a stoupenci.

Těsně před svatebním obřadem požádal Hitler svou nejmladší sekretářku Traudl Jungeovou, aby s ním šla do jeho pracovny. Bylo asi půl dvanácté večer. Jungeová v pamětech vzpomínala, že chtěla zasednout za psací stroj, Hitler však poručil, aby si vzala stenografický blok, a začal slovy: „Moje politická závěť.“ Nadiktoval deset stránek.

Byly protkány tvrzeními o vlastní nevině, obviňováním „státníků, kteří buď byli židovského původu, nebo pracovali pro židovské zájmy“, i výčitkami vůči „právě tak zaslepeným jako bezcharakterním osobám“, které vpadly do zad vlastní věci. Stěžoval si, že osud Německo znovu okradl o vítězství.

Potom vysvětloval důvody pro své rozhodnutí zůstat v Berlíně a tam si „svobodně zvolit smrt“. Za žádných okolností nechce padnout do rukou nenáviděným nepřátelům, „kteří pro pobavení svých zdivočelých davů potřebují nové, Židy inscenované divadlo“.

Svým nástupcem v čele státu a branné moci jmenoval velkoadmirála Karla Dönitze. Göringa a Himmlera vyloučil ze strany a zbavil je všech úřadů. Jmenoval také novou říšskou vládu v čele s Goebbelsem coby kancléřem a Bormannem jako stranickým ministrem.

Na konci politického testamentu apeloval na věrnost a poslušnost všech Němců „až do smrti“ a svůj diktát zakončil nabubřelou strofou: „Nové vedení národa a jemu podřízený aparát pověřuji, aby se v první řadě co nejúzkostlivěji řídily rasovými zákony a kladly nemilosrdný odpor světovému traviči všech národů – mezinárodnímu židovstvu.“

Potom se Hitler na okamžik odmlčel a začal diktovat soukromou vůli. Byla podstatně kratší, tři těsnopisné stránky. Řešil v ní záležitost svého majetku, jmenoval Martina Bormanna vykonavatelem závěti a zdůvodňoval svůj sňatek.

„Před ukončením pozemské dráhy jsem se rozhodl pojmout za manželku dívku, která za mnou po dlouhých letech přátelství a ze svobodné vůle přišla do již téměř obklíčeného města, aby svůj osud spojila s mým,“ říkal pomalu. „Na její přání kráčí se mnou jako moje manželka na smrt. Ta nám nahradí to, co nám oběma vzala moje práce ve službách národa.“

Osobní testament zakončil slovy: „Já a moje choť volíme raději smrt, abychom unikli potupě sesazení nebo kapitulace. Je naší vůlí, abychom byli okamžitě spáleni na místě, kde jsem vykonal největší díl své každodenní práce během dvanáctileté služby svému národu.“

„Napište mi to okamžitě v trojím vyhotovení a přijďte pak za mnou,“ nařídil podle Jungeové vzápětí a s uštvaným a vyčerpaným pohledem v očích odešel. Mladičká sekretářka se podivila, že poslední písemnost jejího zaměstnavatele má být pro potomstvo zachována bez přepracování, zatímco například každý dopis k narozeninám kohokoli byl několikrát pilován. Teď na to Hitler neměl čas.

Ve čtyři hodiny ráno v neděli 29. dubna byly listiny připraveny. Hitler zavolal Goebbelse, Bormanna a generály Krebse a Burgdorfa, aby k jeho politickému testamentu připojili svůj podpis.

Potom vůdce podepsal i svou soukromou závěť. Také při tomto aktu nechyběli Goebbels s Bormannem, ale generály nahradil Hitlerův letecký pobočník Nicolaus von Bellow.

„Byl jsem překvapen, když mě Hitler požádal, abych se s Goebbelsem a Bormannem stal svědkem jeho soukromé poslední vůle,“ napsal von Bellow v pamětech vydaných v roce 1980. „Přečetl jsem si však i jeho politickou závěť a považoval jsem jeho sebeklamy za skutečně depresivní a opakované antisemitské výpady za trapné.“

V době, kdy Jungeová přepisovala na psacím stroji stenografický záznam, vpadl k ní Goebbels. „Vůdce mi chce rozkázat, abych opustil Berlín! Mám v nové vládě zaujmout vedoucí postavení,“ interpretovala v pamětech Goebbelsova vzrušená slova. „Ale já přece nemohu opustit Berlín a odejít od svého vůdce! Moje místo je tady. Když bude vůdce mrtvý, můj život nemá smysl.“

Pak jí Goebbels nadiktoval vlastní text na rozloučenou, který nazval Dodatek k Führerově politickému testamentu. Mimo jiné v něm konstatoval, že poprvé v životě nesplní vůdcův rozkaz, a také světu sděloval, že on i celá jeho rodina dávají přednost smrti před životem v Německu bez nacionálního socialismu.

V několika příštích hodinách byli vybráni tři zvláštní poslové, kteří měli z obklíčeného Berlína vynést dokumenty s Hitlerovou vůlí a doručit je určeným osobám. Jako ochrana je měl doprovázet desátník Hummerich.

Originály vůdcovy politické i soukromé závěti (a také jediné vyhotovení Goebbelsova dodatku) byly svěřeny Heinzi Lorenzovi. Měl se dostat k designovanému Hitlerovu nástupci Dönitzovi anebo kamkoli do britského nebo amerického pásma s nadějí, že se dokumenty dostanou do Mnichova a zůstanou tam jako svědectví o době.

Druhým kurýrem byl důstojník SS a osobní Bormannův poradce Wilhelm Zander. I ten měl za úkol propracovat se k admirálu Dönitzovi, nacházejícímu se toho času ve Flensburgu na severním pobřeží Německa. Kromě kopií vůdcovy politické a osobní závěti obdržel Zander také oddací list manželů Hitlerových.

Jako průvodní dopis k těmto dokumentům načrtl Bormann kratičkou poznámku: „Milý velkoadmirále, protože nedorazila ani jediná divize a naše postavení je zřejmě beznadějné, nadiktoval Führer dnes v noci přiloženou politickou závěť.“

Třetím zvláštním poslem byl určen Hitlerův armádní pobočník, major Willy Johannmeier, který měl politický testament doručit novému vrchnímu veliteli armády, polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi.

Generál Burgdorf mu k exempláři politické závěti přidal vlastnoruční dopis pro Schörnera: „Po spolehlivém poslu posílám závěť, kterou náš Führer dnes napsal po otřesné zprávě o Himmlerově zradě. Je to jeho nezvratné rozhodnutí. Závěť se má zveřejnit, jakmile k tomu dá Führer rozkaz nebo jakmile se jeho smrt stane faktem.“

Čtveřice mužů odešla z bunkru krátce po poledni 29. dubna. Tvořili nesourodou, špatně vybavenou skupinu. Nedostali ani jídlo, ani peníze, ani žádné doklady. Nesourodé bylo i jejich oblečení: Johannmeier měl vojenskou uniformu, Zander uniformu SS a Lorenz civilní oblek.

Z kancléřství se dostali garážemi a postupovali na západ přes zoologickou zahradu a Charlottenburg k Pichelsdorfu. Dorazili tam před pátou hodinou odpoledne – prapor Hitlerjugend v těchto místech bránil most v očekávání příjezdu Wenckovy vysněné armády.

Velitel praporu je vzal k sobě do bunkru, kde spali až do večera. Po poradě s ním nasedli ve 22 hodin do dvou člunů a zamířili k předmostí Wannsee, obsazenému německými jednotkami. Odtud poslal Johannmeier Dönitzovi telegram s depeší, kde jsou, a požádal, aby pro ně vypravil letadlo, které by je vyzvedlo.

Celý den 30. dubna odpočívali v bunkrech. Večer se opět sešli a společně se plavili k Pfaueninsel, ostrovu na řece Havole. Tam Johannmeier a Zander zaměnili uniformy za civilní šaty.

V noci na 2. května letadlo přiletělo a přistálo na hladině. Po signalizaci baterkou rychle pádlovali k třímotorovému Ju 52. Zander, Lorenz a Hummerich dorazili k letounu a přes řev motorů křičeli, že ještě přijede Johannmeier. V tom okamžiku se ale Zander s člunem převrhl a jeho poslední druhové ho spěchali zachránit. Sověti zatím začali letadlo ostřelovat a pilotovi nezbývalo nic jiného než okamžitě vzlétnout. Později Dönitzovi nahlásil, že Hitlerovy emisary nenašel.

Skupina strávila na jezeru ještě jeden den a potom se jim podařilo dostat se na koupaliště na Wannsee. Po dalším putování nakonec v přestrojení za zahraniční dělníky přešli do pásma západních Spojenců. Obklíčený Dönitz kapituloval. Válka skončila.

Neměli důvod pokračovat ve svém poslání. Rozdělili se a šli každý svou cestou. Johannmeier se vrátil k rodičům do Iserlohnu ve Vestfálsku, dokumenty vložil do láhve a tu zakopal na zahradě. Zander měl domov v Mnichově, ale vydal se do Bavorska, kde pracoval jako zahradník ve vesnici Tegernsee. Změnil si jméno na Friedrich-Wilhelm Paustin a jeho manželka (žijící v Hannoveru) i matka s bratry rozhlásili, že je mrtev.

Také Lorenz zmizel v poválečném chaosu a posléze skončil v Lucembursku, kde si našel práci jako novinář.

První týdny a měsíce po skončení druhé světové války byly okolnosti Hitlerovy smrti nebo jeho zmizení nejasné a záhadné. Sověti odmítali podat informace o jeho osudu. V té době navrhl šéf britské tajné služby v Německu Dick White svému dávnému příteli Hughovi Trevor-Roperovi (profesoru historie na Oxfordské univerzitě), aby se pustil do vlastního pátrání.

Major Trevor-Roper vyslechl během šesti týdnů řadu osob, které byly v posledních dnech války v Hitlerově bunkru, a shromáždil tolik důkazů, že 1. listopadu 1945 na tiskové konferenci v Berlíně prohlásil, že Hitler je mrtev. Při vyšetřování získal i nějaké informace o existenci Hitlerovy poslední vůle a údajných třech jejích exemplářích, ale kdyby nebylo ješitnosti a upovídanosti Heinze Lorenze, možná by poslední „dopisy“ Hitlera a Goebbelse zůstaly navždy ukryty a žádný z trojice zvláštních kurýrů by nikdy nebyl odhalen.

Jakožto lucemburský žurnalista Georges Thiers se v létě 1945 ucházel Lorenz o zaměstnání u britské vojenské správy v Hannoveru. Naznačoval přitom, že je dobře informován o mnoha záležitostech, a chlubil se znalostmi o životě v Hitlerově bunkru. Ptali se ho, jak k těm vědomostem přišel. Protože to nedokázal přesvědčivě vysvětlit, nebyl přijat.

Později vzniklo podezření, že používá padělané doklady. V listopadu 1945 byl zatčen, dopraven do internačního tábora Fallingbostel a prohledán. Při důkladném výslechu objasnil, jak přišel k dokumentům, které byly nalezeny zašité do ramenních vycpávek, a vylíčil průběh posledních dnů v Hitlerově bunkru. Podal také veškeré informace nezbytné pro vystopování dalších dvou poslů.

Najít Johannmeiera v Iserlohnu bylo pro majora Trevor-Ropera snadné. Bývalý Hitlerův armádní pobočník však při výslechu odmítl spolupracovat a prohlašoval, že o poslání kurýrů nic neví – byl prý jen poslán jako vojenský průvodce Zandera a Lorenze, aby je převedl přes sovětské linie.

Bylo tedy třeba najít zbývajícího posla. To se majorovým mužům podařilo během několika dnů. Zander byl vypátrán ve vesničce Aidenbach u Pasova nedaleko rakouských hranic, kde bydlel u bývalé Bormannovy sekretářky. Sám Trevor-Roper ho v doprovodu členů americké CIC ve tři hodiny v noci na 28. prosince 1945 zatkl.

Při výslechu Zander nic netajil a přiznal, že dokumenty má schované v kufru u přítele v Tegernsee. A listiny se tam posléze skutečně našly: obě Hitlerovy závěti a oddací list.

Mezitím se Trevor-Roper znovu vrátil k neochotnému a tvrdohlavému Johannmeierovi. Ačkoli proti němu stály výpovědi dvou jeho druhů, stále trval na svém – žádné dokumenty nemá a nemůže je tedy poskytnout. Nakonec to pod tíhou argumentů vzdal a konečně řekl: „Ich habe die Papiere – Já ty papíry mám.“

„Dalších slov nebylo zapotřebí,“ konstatoval Trevor-Roper na stránkách své knihy Poslední dny Adolfa Hitlera.

„Jel se mnou vozem do Iserlohnu a zavedl mě do zahrady za svým domem. Byla tma. Sekerou prosekal zmrzlou zem a vytáhl zahrabanou láhev. Rozbil ji, vytáhl z ní poslední chybějící dokumenty a podal mi je. Byla to třetí kopie Hitlerovy politické závěti a působivý průvodní dopis generála Burgdorfa polnímu maršálu Schörnerovi.“