Historie tabáku - od Kolumba po zákopy

Vojáci byli věrnými konzumenty tabákového zboží. I v míru dostávali tabák za výhodných podmínek jako součást svého platu. Totéž samozřejmě za časů válek.

Americký generál Pershing po vstupu USA do Velké války v roce 1917 dokonce prohlásil: „Zeptejte se mě, co potřebujeme k vítězství v téhle válce, a já vám řeknu, že kromě kulek to je tabák. Potřebujeme ho bezodkladně tisíce tun.“

Tabák se tehdy stal už běžnou součástí všedního dne všech vrstev společnosti. Průměrný obyvatel českých zemí měl „svou trafiku“, kam si docházel pro oblíbenou značku doutníků a cigaret – za války ovšem na příděl.

V minulosti tomu bylo jinak – přijetí tabáku Evropany se vleklo dlouhou a křivolakou cestou.

Anglický král Jakub I., vášnivý odpůrce tabáku, napsal mimo jiné v roce 1604, že „kouření je protivné oku, odporné nosu, škodlivé pro mozek a nebezpečné pro plíce“. Nebylo mu to nic platné – na konci 16. století tabák dýmkový, šňupací a žvýkací pronikl do celé Evropy. Ta se s ním ale seznámila mnohem dříve.

V říjnu roku 1492 přistál Kryštof Kolumbus na Bahamách. Obyvatelé ostrova pojmenovaného později San Salvador byli návštěvníky ohromeni a podarovali Kolumba ovocem, dřevěnými oštěpy a jakýmisi podivnými smrdutými sušenými listy. Kolumbus s námořníky srdečně poděkovali, ovoce snědli, oštěpy si schovali a nevábně páchnoucí listy zahodili.

Netrvalo ale dlouho a Kolumbova posádka ještě během první zámořské plavby objevila na Kubě domorodce, kteří měli „malé zapálené tyčinky vyrobené z jakéhosi listí, jejichž kouř vdechovali“. Traduje se, že tabák rozšířil v Evropě námořník a průzkumník Rodrigo de Jerez. Za to byl v rodném městě Ayamonte na jihu Španělska uvržen do vězení pro šíření „hříšných a ďábelských zvyků“.

Asi v polovině 16. století se ovšem začalo pohlížet na tabák jako na cennou rostlinu s léčebnými účinky.

V roce 1559 dostal španělský král Filip II. Habsburský od svého osobního lékaře Franciska Hernándeze de Toledo darem semena tabáku. A v roce 1560 informoval francouzský velvyslanec v Portugalsku Jean Nicot (odtud slovo nikotin) francouzský dvůr o tom, že s pomocí tabáku „vyléčil člověka s nádorem“.

A poslal královně Kateřině Medicejské „šňupeček“ tabáku, který jí měl ulehčit od nesnesitelných bolestí hlavy.

Francouzi začali tabákem léčit vše – od bolení zubů po nádory. Byl pokládán za povzbuzující i utišující, vhodný nejen pro vladaře, ale i námořníky, vojáky a sedláky.

Na rozdíl od alkoholu neničil své konzumenty v poměrně krátké době a nezpůsoboval majetkový krach. Ale i on měl svou Achillovu patu.

V roce 1586 přivezl sir Walter Raleigh, oblíbenec královny Alžběty I., své paní tabák z Virginie. Kouřil dýmku a zalíbení v ní nalezla i Alžběta. Mnozí ovšem považovali kuřáky za „kouř dštící zplozence ďábla“.

Známou se stala historka o siru Raleighovi, který spokojeně podřimoval po obědě, když „ho sluha polil vodou v domnění, že pán vzplál“. Oheň byl nepřítelem kuřáků – dřevěná města mohla spálit i ta nejmenší jiskřička. Proto dávali Evropané přednost šňupání a žvýkání.

Prvním kuřákem v našich zemích byl údajně Mikuláš Dačický z Heslova, bouřlivák, básník a kronikář. Odpovídalo by to naturelu tohoto renesančního kavalíra, který v roce 1582 zabil v souboji Felixe Novohradského z Kolowrat a v následné soudní při přišel o všechen majetek. Kouřili i dvořané Rudolfa II. a žoldnéři v třicetileté válce.

Součástí všedního dne se ale tabák stal až ke konci 18. a v 19. století. Stát měl tabákový monopol a díky němu se do státní pokladny peníze jen hrnuly. Napoleon III. o tom prohlásil: „Tato neřest do pokladny přináší sto miliónů franků ročně. Rozhodně ho okamžitě zakážu, jakmile mi vyjmenujete jiný zvyk, který přináší tak vysoké příjmy.“

Kouřil lord Byron, který dokonce napsal ódu na doutník, spisovatelé Mark Twain, Somerset Maugham, Dorothy Parkerová, Émile Zola, Charles Dickens i „otec evoluce“ Charles Darwin. Twain dokonce prohlásil: „Jestli v nebi nejsou doutníky, tak tam nejdu.“

Kouřily i děti – jistý návštěvník z kontinentální Evropy si už v 17. století postěžoval, že „v Anglii, když jdou děti do školy, si v tašce spolu s knihami nesou i dýmku na tabák, kterou jim maminky každé ráno naplní a mají ji místo snídaně“. A objevil se nový element – trafika, ve které si lidé kupovali oblíbenou značku tabáku (dějinami trafiky se zabývala Marie Macková v knize To byla c. k. trafika, Knižnice Dějin a současnosti, 2010).

Lékař Josef Thomayer vzpomínal, jak navštívil s přítelem J. V. Sládkem v 80. letech 19. století nemocného Jana Nerudu v jeho bytě na Betlémském náměstí. Venku byl nádherný jarní den a „Neruda ležel v přetopeném pokoji přikryt peřinou a maje dvě flanelové kazajky na sobě. K tomu kouřil svá nevyhnutelná viržinka s takovou vervou, že od kouře doutníkového bylo v pokoji šero“.

Neruda byl opravdu vášnivý kuřák – miloval viržinka, která ale kouřil pouze do poloviny. A kupoval si je v trafice. U zrodu trafik stál patent císaře Josefa II. z května 1784 o převedení veškerých práv při nakládání s tabákem z dosavadního nájmu do přímé správy státu. Licence k prodeji tabáku dostávali vojenští invalidé a vdovy. Každý obchodník měl přesně stanoveno, od koho bude zboží odebírat a za jaké ceny je prodávat.

Prodejní doba začínala v šest ráno a končila v deset večer. Výjimkou byla doba nedělních a svátečních bohoslužeb, kdy bylo zavřeno. Vedle tabákových výrobků prodával trafikant i kolky a losy. Musel dodržovat „dobrou míru a váhu“ – na váhu se prodával šňupací tabák.

Trafika byla vázána na konkrétní osobu, která v ní měla sama prodávat. Byly i výjimky – jistého bývalého respicienta finanční stráže (což byla hodnost podúředníka) zastupoval v Bílsku obchodník se smíšeným zbožím, protože respicient měl dvě nezaopatřené děti a byl skoro hluchý.

Trafiky byly i v kasárnách, na nádražích, na lodích, ve vlacích. A nejen tam.

Josef Dvořák z Pardubic, vrchní dozorce zemské donucovací pracovny, dostal povolení k provozování trafiky přímo v ústavu. Přitom podle domácího řádu chovanci nesměli kouřit ani v dílnách, ani v ložnicích. Žvýkání tabáku jim bylo úplně zakázáno a šňupat mohli pouze na lékařský předpis.

O trafiky byl vůbec velký zájem – někdy byly žádosti o ně nesmyslné. Např. vdova Wilhelmína měla zájem o trafiku v Praze v Hybernské ulici. V roce 1889 svůj interes odůvodnila tím, že je vdovou po muži, jehož dědeček coby policejní plukovník v roce 1813 dostal predikát za to, že odhalil tlupu loupežníků a padělatelů státních dluhopisů.

Do Hybernské se sice nedostala, ale získala trafiku u Václavského náměstí. A trafik nebylo málo. V Čechách fungovalo v roce 1895 celkem 19 400 veřejných trafik, na Moravě 6655. Sortiment v nich byl přepestrý.

Zájem o různé druhy tabáku se měnil s dobou. V 19. století se prodával tabák šňupací, žvýkací a dýmkový. Postupně se k němu přidaly doutníky, kterých bylo několik druhů, např. viržinka. Pro ženy byl určen šňupací tabák s anýzem, růžovým olejem, pomerančovým květem.

Nejmladším tabákovým výrobkem byly cigarety – v Čechách se prodávaly od roku 1882.

Speciálně byl k dostání tzv. limito tabák – určený jen pro vymezenou skupinu lidí za velmi nízkou, státem dotovanou cenu. Patřili k ní všichni vojáci bez důstojnických hodností, četnictvo, finanční stráž, řeholníci a řeholnice. Vojáci měli k dispozici dýmkový limito tabák, duchovní šňupací.

Ženy se kupodivu staly velkými konzumentkami šňupacího tabáku, a to ve všech vrstvách společnosti. V 19. století o tom prohlásil chemik a učitel Václav L. Rošický: „U nás není rovněž žádnou vzácností, že ženy kouřejí i šňupají, a sice nejen se to děje u takzvaně ,emancipované krásné pleti‘, avšak i ženy obyčejné, jak jest na Valašsku zvykem, statně z ulmovek dýmají.“

Zato kouřit na veřejnosti doutník bylo pro dámu tabu. Ovšem kouřit cigaretu dáma mohla z „celkové nervozity“. Cigareta byla módní, žádaná, šik. Patřila k dekoraci prostitutek stejně jako červené lucerny na vykřičených domech. Cigárko (zřejmě viržinko) si zapálila Božena Němcová, stejně jako cigaretu později spisovatelka Anna Lauermannová.

Zajímavé je, že skoro nekouřily tovární dělnice tabákových závodů – ty si nesměly zapálit ani v polední pauze kvůli nebezpečí požáru.

Někteří kuřáci byli vpravdě vášniví. Spisovatel Karel Klostermann začal kouřit na gymnáziu v sedmnácti. Kouřil cigarety, vlastnoručně balené, svátečně viržinka a doutníky. Tvrdil, že nemůže psát, pokud „nemá ten proklatý žvanec v ústech“. Zemřel na rozedmu plic ve věku pětasedmdesáti let. Stejného mínění byl i Mark Twain, který prohlásil, že zatímco pití „zanáší mozek, kouření je tou nejlepší ze všech inspirací pera“.

Nejvděčnějšími konzumenty tabáku ale byli, jak už bylo řečeno, vojáci. Dýmku u nich vystřídala cigareta a za Velké války kouřili vojáci v zákopech o sto šest. Po ní se ještě zvýšil i počet kouřících žen, protože dvacátá léta považovala kouření u žen za vysoce moderní. Časy Jakuba I. byly dávno pryč.