Článek
Většinou hrajete v komediích – jste i v životě pro každou legraci?
Miluju, když se lidi smějí a úplně nejradši se směju sama. Jsem šťastná, že můžu slyšet okamžitou reakci na svou práci, kterou je právě smích. Nevím jestli by mne už teď neděsilo to ticho v hledišti, kdybych hrála nějakou třeba psychologickou hru.
Zajímavé je, že nehrajete v žádném seriálu, proč asi?
Potřebuju mít čas na život, nejsem numismatik a zatím se uživím divadlem. Nemyslím, že by ta seriálová fabrika nějak prospěla mému herectví, ale také je to tím, že jsem měla před lety možnost tím projít a žádnou radost mi to nepřineslo. Ty seriálové nabídky, co dostávám, jsem odmítla s klidným srdcem i proto, že jsem tam neměla pořádně co hrát a většina těch postav byla jednostranná a prostě se mi ty scénáře nelíbily. Ale nikdy neříkej nikdy, takže uvidím, co mi život přinese.
Přirostla vám nějaká vaše role k srdci?
Měla jsem ráda třeba Sugar v Někdo to rád horké a teď moc ráda hraju Fionu ve hře Bez předsudků. Ale těch krásných rolí bylo a je víc, jenomže jak žiju přítomností, tak už je zpětně opravdu neprožívám a musím hodně namáhat paměť, abych si vzpomněla, co jsem třeba točila před měsícem. V divadle je to jiné, protože člověk s postavou stráví mnohem víc času a proto se s ní i někdy těžko loučí.
Ráda cestujete, jak se to tak „ na stará kolena“ přihodilo?
Děti vyrostly a já měla možnost jet s jednou horolezeckou expedicí do Himalájí, tam jsem se chvilku od nich trhla a okusila jedinečnost osamělého cestování. Zjistila jsem, že se o sebe dokážu postarat i v tvrdých podmínkách a začala takhle na vlastní pěst cestovat po místech, o kterých jsem do té doby netušila, že vůbec existují. Potkala jsem nádherné lidi a viděla nedotčenou přírodu. Nepotřebuju k tomu hotely ani velká zavazadla a ten pocit svobody, když sedím v letadle na cestě „někam nevím kam“, je úžasný.
Postavila jste školičku v Indii, jiní se tím chlubí, vy ne… jak to tedy bylo?
Indie změnila můj pohled skoro na všechno a tak mám potřebu vracet, co jsem tam dostala. Léta tam podporuji staré lidi v jednom ashramu v Andhrapradeshi , což je jedna z nejchudších oblastí Indie. A když jsem tam viděla popelit se na ulicích žebrající hladové děti, přišel ten nápad. Založili jsme s mojí starší dcerou občanské sdružení Změň můj osud a pomohli postavit školičku a ubytování pro sirotky.
Dostala jsem nějaké peníze za reklamu, tak jsem je do toho projektu dala jako vstupní kapitál. Je to velmi skromné, ale momentálně je tam osmadvacet dětí, které mají svého učitele, mají každý den co jíst, kde spát, možnost lékařského ošetření a je o ně úplně postaráno. Vytvořily si mezi sebou novou rodinu. Připojili se další lidé nejen z Čech, kteří je adoptovali a posílají jim peníze na základní potřeby, což je úžasné.
Myslíte si, že se dá říct, že jste udělala kariéru? Co si pod tím představujete?
Co já vím? Dělám celý život to, co jsem si vybrala a dokázala jsem tím uživit rodinu a nejen ji, takže si nestěžuju a jestli se to vejde do škatulky s názvem „úspěšná kariéra“, to ať posoudí jiní.
