Halík: Dělá mi radost, že mohu v Cambridgi reprezentovat českou kulturu

Co pro vás taková událost znamená?

Jsem rád, že tyto mezinárodní pocty dostávám až ve stáří, v mládí by mi to mohlo stoupnout do hlavy. Teď už se ale tak vážně neberu. Dnes mi dělá hlavně radost, že smím na prestižním světovém intelektuálním fóru reprezentovat české myšlení, českou kulturu.

Ukazuje to, že můžeme být ve světě reprezentováni nejen výkony ve sportu, ale i v oblasti ducha a intelektu. Při přijetí Templetonovy ceny za rok 2014, nazývané „Nobelova cena v oboru náboženství a spirituality“, mě víc než pocit osobní hrdosti zaplavil pocit odpovědnosti.

Zdálo se mi, jak ti, kteří tuto poctu získali přede mnou, se mi tak říkajíc „dívají přes rameno“. A snad ještě silněji cítím pohled těch, kteří byli mými duchovními učiteli a kteří zráli v moudrosti a občanské statečnosti v nacistických a komunistických žalářích.

Koho máte na mysli?

Byl to Josef Zvěřina nebo profesorka Růžena Vacková. Oni byli umlčeni, svobody se nedožili. Já dnes smím svobodně rozvíjet a prohlubovat jejich intelektuální a mravní odkaz, a to i daleko za hranicemi naší země. Když jsme dostali velké dobré učitele – a sem počítám také filozofa Jana Patočku, uštvaného tajnou policií v roce 1977 až k smrti – nesmíme je zklamat, nesmíme ten vklad zakopat.

Co si myslíte, že kolegy v Cambridgi oslovilo?

Dovolte mi odpovědět nejprve žertem. Protože staroslavná Oxfordská univerzita mě před několika lety jako čtvrtého Čecha po prezidentech Masarykovi, Benešovi a Havlovi poctila čestným doktorátem, tak univerzita v Cambridgi, která s ní po staletí soutěží, to vyrovnala uspořádáním této mezinárodní konference.

Ano, rivalita mezi oběma univerzitami je pověstná.

A teď vážně. Konference je ohlasem myšlenek v mých knihách a přednáškách na pěti kontinentech. Zabývám se duchovní diagnózou naší doby, zejména měnící se rolí náboženství a jeho vztahu ke společnosti, kultuře a politice. Ukazuji, že náboženství nezmizelo, jak to očekávaly klasické sociologické teorie sekularizace, oslabila se pouze jedna z jeho mnoha podob. A ani se nevrací v těch dřívějších, jak se o to snaží náboženští fundamentalisté. Stále se proměňuje v měnících se společenských podmínkách.

Pro budoucnost vidím jeho roli především v rozvinutí kontemplativního přístupu ke skutečnosti ve snaze o hlubší interpretaci „znamení doby“ jako protiváhy prvoplánových populistických ideologií, které společnosti rozdělují. Proto také podporuji a snažím se dále promýšlet reformní snahy papeže Františka a ukazuji, že mají smysl nejen pro katolickou církev.

Jakou část svého díla sám pokládáte za nejvýznamnější, nejzajímavější?

Mezinárodní pozornost nejprve vzbudila má kniha Vzdáleným nablízku. V překladech nese název Trpělivost s Bohem. Byla přeložena do devatenácti jazyků včetně čínštiny a korejštiny a stále se vydává a čte. Nejuceleněji se mi podařilo vyjádřit svou teorii proměn náboženství a vizi do budoucnosti v knize Odpoledne křesťanství.

V mém věku se však ptám spíš na to, co bude mít cenu, až budu stát před božím soudem. A to asi nebudou mé knihy a má ocenění, ale spíše to, že jsem ve své kněžské pastorační práci směl mnoha lidem pomáhat najít východisko z těžkých osobních situací.

Ještě jedna otázka osobnějšího charakteru. Možná nejednou jste řekl, že vaše volba celibátu byla vedena obětí Jana Palacha. Jak velká oběť to pro vás byla?

To musím trochu upřesnit. Pomáhal jsem v lednu 1969 organizovat rekviem za Jana Palacha, stejně starého kolegu z naší fakulty. Uvědomil jsem si, že jeho oběť nebyla jen protestem proti ruské okupaci, nýbrž reakcí na počínající normalizaci, únavu z počátečního odporu a ochotu k morálním kompromisům a kolaboraci. Pro něj to, aby se společnost morálně nezkorumpovala, bylo cennější než jeho vlastní život.

Politický proces normalizace jeho oběť nezastavila, ale působila tím, že morálně zavázala ty, kdo smysl jeho oběti pochopili a rozhodli se nenechat koupit ani zastrašit.

Palach se tak stal inspirátorem disentu. A tito lidé pak vystoupili v „palachovském týdnu“ při dvacátém výročí jeho smrti a tyto protesty pak vyústily do událostí v listopadu téhož roku, kdy byl konečně smeten komunistický režim.

Jaký měl tedy čin Jana Palacha vliv na vaši životní cestu?

Já jsem se v tu lednovou noc roku 1969 rozhodl vstoupit do disentu – a sice do té jeho části, kterou tvořila takzvaná podzemní církev. Působil jsem pak mnoho let až do pádu komunismu jako tajně vysvěcený kněz. V podzemní církvi působili i ženatí kněží, kteří byli vysvěcení pro východní ritus katolické církve. Ale já jsem přijal tu celibátní formu.

Za působení v podzemní církvi hrozilo vězení – a já jsem se cítil svobodnější, když jsem toto riziko nesl sám, když jsem tím neohrožoval manželku a děti. Také náročné spojení kněžství s civilním povoláním jsem zachoval i po pádu komunismu.

Takže celibát byl pro vás vlastně osvobozující?

Bylo to zodpovědné rozhodnutí. I při mém totálním vytížení jak pastorační, tak akademickou prací, spojenou s častými studijními a přednáškovými pobyty na řadě kontinentů – loni jsem přednášel v Koreji, letos v Austrálii a na Novém Zélandu – je nemyslitelné, abych se i odpovědně staral o vlastní rodinu.

Člověk nemůže mít všechno, musí se rozhodnout, vždy musí něco obětovat. To může opakovaně zabolet, procházet zkouškami a krizemi, ale můžete všechno snést, pokud v tom vidíte smysl.

A jsem nekonečně vděčný těm, kteří při mně v těžkých chvílích dokázali a dokážou stát i tehdy, když pak člověk musí čelit doma závisti a zášti, útokům zprava i zleva. Ale i na to si člověk časem zvykne.