Článek
Předkové dnešních hadů, kteří žili vedle dinosaurů, se pravděpodobně živili hlavně hmyzem a ještěrkami. Před 66 miliony lety však velký meteorit o průměru zhruba 10 až 15 kilometrů dopadl do oblasti nynějšího poloostrova Yucatán v Mexickém zálivu a vytvořil zde známý Chicxulubský kráter.
Důsledkem této události bylo mj. vyhubení téměř všech dinosaurů a zhruba tří čtvrtin tehdejších rostlinných a živočišných druhů planety. Život jako takový to však nezastavilo a místo dinosaurů se začaly mj. prudce rozvíjet linie savců a ptáků, které následně „opanovaly“ naši planetu.
Asteroid vyhubil dinosaury, umožnil ale vznik deštných pralesů, tvrdí studie
Nová studie vytvořená na Michiganské univerzitě a publikovaná 14. října v časopise PLOS Biology (autory jsou Michael Grundler a Daniel Rabosky) ukázala, že i hadi využili této ekologické příležitosti a přizpůsobili se nové situaci, pokud jde o jídelníček a výběr kořisti, což vedlo také k jejich rychlé evoluční expanzi. Vědci vyšli zejména z genetických důkazů a informací získaných ze zachovaných muzejních exemplářů dnešních hadů.
Hbitě využili nových příležitostí
Druhy těchto plazů, kterých zbylo po dopadu asteroidu také málo, se začaly rychle vyvíjet a rychle také získávaly schopnost lovit a jíst nové druhy kořisti. V hadí stravě se už během raných třetihor začali objevovat savci a ptáci, jejichž výběr se také značně rozšířil. Objevily se také nové a specializované jídelní návyky. Někteří hadi se živili pouze slimáky nebo hlemýždi, jiní zase jedli pouze ještěrčí vejce.
Hadi také cestovali na nová místa (kolonizovali Ameriku), kde nacházeli nové živočišné druhy ke konzumaci. Byli schopni velmi pružně využít nových příležitostí v nově nalezených nebo v nově vznikajících ekosystémech a adaptovat se na ně.
Nejmenší plaz? Vědci objevili chameleona velikosti slunečnicového semínka
Moderní hadi jsou proto velmi rozmanití, po celém světě jich žije více než 3700 druhů. A vykazují ohromující rozmanitost stravy, od drobných hadů skrývajících se v listí, kteří se živí pouze bezobratlými, jako jsou mravenci a žížaly, až po obří škrtiče, jako jsou hroznýši a krajty, kteří jedí velké savce, např. antilopy.
Vynalézavý predátor, který neumí žvýkat
Jak se vlastně beznozí plazi, kteří neumějí žvýkat, stali tak významnými a vynalézavými predátory, a to na souši i na moři? Aby to vědci mohli zjistit, nejprve shromáždili údaje o stravě 882 současných druhů hadů.
Jejich soubor dat obsáhl více než 34 tisíc přímých pozorování hadí stravy, při kterých se vědci setkali s hady v terénu, ale také mnoho analýz obsahů žaludků u dochovaných muzejních exemplářů. Všechny dnes žijící druhy jsou potomky jiných druhů, které žily v minulosti. Ale protože zkameněliny hadů jsou vzácné, přímé údaje o dávných předcích moderních hadů – a evolučních vztazích mezi nimi – jsou většinou nedostupné.
Zkamenělina z Antarktidy vydala po letech tajemství
Tyto vztahy jsou však zapsány v DNA současných hadů, biologové proto mohou použít dotyčné genetické informace ke konstrukci hadích „rodokmenů“. Právě spojení dat o stravovacích návycích dnes žijících hadů s genetickými údaji o rodokmenech hadů v novém matematickém modelu umožnilo biologům odhadnout vlastnosti dávno vyhynulých druhů hadů.
Tento model ukázal velkou explozi, pokud jde o rozmanitost hadího stravování po zániku dinosaurů, a také značné dietní „posuny“, když skupiny hadů kolonizovaly nová místa, třeba zmíněný Nový svět.
Badatelé také odhalili značnou různost v tom, jak rychle hadi mění své diety. Některé skupiny se vyvíjely pomaleji a udržovaly si podobnou stravu – většinou šlo o mravence a larvy termitů – po desítky milionů let. U jiných skupin docházelo doslova k explozi jejich stravovacích návyků – za relativně krátkou dobu se u nich vyvinuly druhy, které se specializují na žížaly, ryby, žáby, slimáky, hadovité úhoře, a dokonce i na jiné hady. Některé skupiny hadů jsou evolučně mnohem úspěšnější než druhy, kterými se zabýval Charles Darwin.
Australotitan. Paleontologové identifikovali jednoho z největších dinosaurů na světě
Oba vědci (Rabosky a Grundler) zdůraznili, že jejich studie by nemohla být provedena bez informací získaných z dochovaných muzejních exemplářů.
„Někteří lidé si myslí, že zoologické sbírky jsou jen skladiště mrtvých zvířat, ale tento stereotyp je hodně nepřesný,“ poznamenal Rabosky podle vědeckého serveru Phys.org. „Naše výsledky podtrhují, jak obrovským a prvotřídním zdrojem jsou tyto sbírky pro zodpovězení otázek, na které je téměř nemožné odpovědět jinak.“
