Gymnazistka si ze strašáka udělala koníček a míří na Oxford

Lišilo se už od prvního ročníku, protože jsme měli některé předměty v angličtině, takže už od 11 let nás učili rodilí mluvčí. Měli jsme možnost studovat podle anglických osnov, které mi vyhovovaly víc. Proto jsem se rozhodla studovat poslední dva roky podle pravidel mezinárodní maturity.

Klade se tam mnohem větší důraz na praktické použití. Například v dějepise nás čeští učitelé učili data. Jelo se od pravěku, učilo se, že Zlatá bula sicilská byla v roce 1212, což je upřímně asi jediné datum, které si vybavím. Kdežto v anglické verzi to vypadá tak, že čteme různé zdroje a články. Zabývali jsme se více bližší dobou, 20. stoletím.

Ale hlavně se tam píší eseje a argumentuje se pro nějaký názor. Tak člověk mnohem lépe vidí, jak asi vypadá práce historika. Více se tříbí názor a nemusí se všechno učit zpaměti.

Náročné to bylo hned v primě, když jsem na tuto školu přešla a neuměla moc anglicky. Učila jsem se doma, ale na rozdíl od svých spolužáků jsem nikdy předtím nežila v zahraničí, takže jsem první půlrok učitelům moc nerozuměla.

Ale jakmile jsem se s tím vyrovnala, tak už to extrémně náročné nebylo. Poslední dva roky, kdy jsem se připravovala na tu maturitu, už jsem tomu ale musela dát několik hodin denně navíc.

Asi jsem byla z lepší části třídy, ale rozhodně to nebylo tak, že bych byla já ta nejlepší a ostatní za mnou zaostávali. Spíše se tam přetahovalo pět lidí v různých předmětech. Mně šla matematika, jinému biologie. Měli jsme takovou zdravou soutěž, kdy jsme se všichni podporovali. Rozhodně jsem nevyčnívala.

Dá, ale na nejlepší známky nedosáhnete. Je tam i samostatná práce. Esej má mít čtyři tisíce slov a dělá se pod dohledem supervizora. To už vyžaduje větší systematičnost.

Trochu určitě. Testy se rozesílají po celém světě certifikovaným hodnotitelům a neví se, kam to přijde. Může se stát, že test z angličtiny po vás někdo nepřečte a strhne body.

Ale tyto náhodné body by neměly dělat finální rozdíl. Roli ale hraje to, jak moc vám test sedne. Když si ze čtyř otázek můžete vybrat dvě, o kterých víte, že je umíte, tak je to dobré. Důležité je ty věci opravdu umět a být schopen přemýšlet, protože nevíte, co tam bude.

Psacím písmem nepíšu, spíš tiskacím. Angličtí učitelé nám po celou dobu říkali, že psát klasickým psacím písmem nedoporučují, protože to v Anglii neznají.

No, wow! Byl to úplný šok. Vždycky se říkalo, že se plný počet výborných vůbec nedá získat.

Všichni měli velkou radost a gratulovali. Hlavně rodiče byli rádi, že jsem se to naučila. Viděli, že jsem tomu dala hlavně v posledních měsících dost. Když už jsem byla přihlášena na Oxford, věděla jsem, že má dost striktní podmínky a že si nemůžu dovolit to moc zkazit. Naši ten stres viděli a měli radost, že to vyšlo.

Je to jedna z nejlepších škol na světě. Chtěla jsem do Anglie, protože je tam kvalitní vzdělání a je to blízko domů. Líbila se mi i univerzita v Bathu a Nottinghamu. Nebyla jsem si jistá, jestli bych na Oxford měla.

Když jsem však loni uviděla výsledky cvičných testů, které byly dost dobré, aby mělo smysl se tam hlásit, a lidé v okolí mě pošťouchli, tak jsem se rozhodla to zkusit. Pak už jsem se rozhodovala mezi Oxfordem a Cambridgí. Dala jsem na intuici – Oxford se mi líbil víc.

To jsem ještě neřešila, ale snad si s tím nějak poradím. Možná se v průběhu studia domluvíme na nějakém stipendijním programu, ale v tuto chvíli bylo pro mě zásadní se tam vůbec dostat.

Také rodiče mě podporují, abych šla na dobrou školu. Vždycky říkali, že vzdělání je už to jediné, co mi mohou do života dát. A předpokládám, že během studia i po něm přijdou dobré pracovní nabídky.

Z toho nijak nevybočuji, já jsem matematiku úplně nesnášela. Měla jsem z ní jedničky, ale nechtělo se mi to moc dělat. Chápu, že sčítání a odčítání se nejde naučit jinak než praxí, ale vždycky když jsme měli počítat dlouhé sloupečky, tak jsem to nesnášela. Až když jsem přešla na gympl, tak se to ve mně zlomilo.

Dostali jsme příklad a napřed jsme nad tím přemýšleli a teprve potom jsme se začali učit nějakou látku, díky které by se nám mohlo podařit příklad spočítat. Svou roli sehrál také učitel, otevřel mi oči, že to není jen o tom spočítat co nejvíc příkladů ve sloupečku.

Mně osobně vyhovuje nejlépe, když vidím celý ten proces, kde se začíná u toho, co víme, a dospěje se k sestavení vzorečku. Dává mi to pak logický smysl a i vše ostatní, co pak dělám, mi připadá smysluplné, i když to tak nejde vždycky. Jakmile mi ale někdo předloží vzoreček a řekne, ať spočítám povrch kvádru, tak mě to nebaví a nikdy nebavilo.

Tam se dá mluvit o tom, že jsem byla premiantka se samými jedničkami. Ale i tam jsem měla štěstí na třídu – opravdu hodně lidí odešlo na osmiletá gymnázia.

Že by mě to bavilo, to moc ne. Přece jen se na základní škole neprobírají úplně zajímavé věci, ale do školy jsem chodila celkem ráda. Opravdový zájem přišel až s přechodem na gymnázium.

Trošku, ale na druhou stranu má Oxford výhodu v tom, že v rámci přijímacího řízení si vás tam pozvou a tři dny tam strávíte s lidmi, kteří usilují o stejné místo jako vy. Teď už vím, že někteří studenti, se kterými jsem se tam potkala, se také dostali, a byli to fajn lidi, se kterými jsem si rozuměla.

Budu pryč od rodiny, ale nebude to tak dlouhé, je tam docela dost prázdnin, kdy se budu vracet do Čech. Spíš se na to těším.

Radost jsem z toho neměla, ale nemyslím si, že to bude až tak hrozné. Oxfordská univerzita je ta z nejotevřenějších, kam se člověk může dostat. Ihned po brexitu rozeslal děkan všem studentům vyjádření, že by nechtěl, aby výsledek referenda jakkoli ovlivnil vztahy mezi cizinci a Brity. Věřím, že zrovna tady bychom se neměli s diskriminací setkat.

Balancuju to. To akademické vyvažuju sportem, jdu se proběhnout, vyvenčit psa, nebo si jdu zahrát basket. Když chci dělat něco akademičtějšího, vezmu si spíš nějakou odbornou knížku.

Vůbec, mám hodně dobré kamarády. U některých těch mediálních článků jsme se s kamarádkou hodně pobavily. Ne všechno z toho bylo úplně… No zasmály jsme se nad tím dost. Kamarádky to berou s nadhledem; i ty výsledky obecně. Byli jsme taková chytrá třída. Nemusela jsem to být já, kdo dostane plný počet bodů, mohlo to být několik dalších lidí, kterým to uteklo jen o pár chyb.

Ještě na podzim posílali učitelé univerzitám odhady, jaké známky bychom mohli mít, a tam jsem byla asi pátá nebo šestá. Rozhodně nejsem ojedinělý génius, který jde letos z Česka na Oxford. Každým rokem odchází několik lidí na prestižní univerzity. Bylo by možná dobré si uvědomit, že to je naprosto reálná možnost pro spoustu lidí, pokud tomu věnují tu práci.

Ani ne. Když jsem tam byla a bavila se se studenty, říkali, že nikdy už studium není tak náročné. Šest předmětů je opravdu hodně a je to vypjaté. Bude tam i více volného času. Je tam několik přednášek týdně a hodně samostatné práce. To mi vyhovuje víc.

Tam byla spousta věcí, jasný cíl jsem nikdy neměla. Šlo o lidi, kteří mě inspirovali. Jako malinká jsem chtěla být kadeřnice, protože se mi líbily vlasy naší kadeřnice. Dost dlouho jsem říkala, že bych chtěla učit, protože jsem měla moc hodnou paní učitelku. Pak jsem dlouho nevěděla, co bych chtěla dělat, než jsem se rozhodla jít tím matematickým směrem.

Nevím, co se mnou bude. Matika mě hrozně baví a baví mě na ní v podstatě všechno. Budu se muset rozhodnout, jakým směrem se vydám. Můžu jít do financí, můžu být vědeckou pracovnicí, což mě moc neláká, ale je to taky možnost. Hlavně aby mě to bavilo.

Netuším. Pro mě je v tuto chvíli hrozně těžké si představit, že bych tady nebyla, protože jsem tady strávila celý život a nikdy jsem v zahraničí nežila. Neumím si teď představit, že bych tam třeba měla rodinu a děti by neuměly česky.

Na druhou stranu si dokážu představit, že se setkám s novým okruhem lidí, budu mít možnost tam zůstat pracovně, že si tam najdu partnera a že tam budeme chtít zůstat spolu. Myslím, že to budu rozhodovat, až budu končit studium.